Šílely po ní miliony mužů po celém světě. Její image dodnes kdekdo napodobuje, královnu popu Madonnu v to ve své době počítaje. Komu je podobná panenka Barbie, ideál holčiček, mužů i českých hereček? Žen po celém světě? A přitom byla Marilyn Monroe nešťastné, nevyrovnané a trochu popletené stvoření. Celý svět jí záviděl, ale opravdu nebylo co. Dětství s bláznivou matkou, dospívání u příbuzných a pěstounů, v dětském domově… Vlastně se jmenovala Norma Jean Baker.

John Wayne, Dean Martin a Ricky Nelson s režisérem filmu Rio Bravo Howardem Hawksem

Příběh filmu Rio Bravo budete dobře znát. Filmový slogan uvádí:" Neúplatný šerif John T. Chance (John Wayne) zatkne bratra nejmocnějšího farmáře v okolí, jenž se dopustil vraždy. Proti němu stojí skupina pistolníků uprchlých z vězení, kteří jsou odhodlání svého kumpána vysvobodit. Po boku šerifa stojí pouze opilec Dude (Dean Martin) a stařík Šlupka (Walter Brennan). Rio Bravo je jeden z nejslavnějších westernů s Johnem Waynem."

John Wayne ve filmu Rio Bravo

Rok 1953 přinesl velký úspěch westernu Freda Zinnemanna High Noon, v překladu V pravé poledne. Sedm nominací a čtyři Zlaté Globy, ceny udělované zahraničními novináři akreditovanými v Hollywoodu. A stejný počet nominací i udělených Cen Akademie, filmových Oscarů. V pravé poledne je příběh osamělého muže, jenž koná svou povinnost, ale okolí se od něho odvrací. K úspěchu snímku přispěly skvělé herecké výkony Gary Coopera (Cena Akademie za mužský herecký výkon v hlavní roli) a Katy Jurado (Cena Akademie, tedy Oscar, za ženský herecký výkon ve vedlejší roli) i vynikající práce ostatních profesí. Zinnemann zde odvážně překročil tradiční půdorys westernu, pohádky o boji dobra a zla. Svým pojetím to byl film spíš evropský - přemýšlivý a psychologizující.

Hodně kilometrů ve vedru a s plnou bagáží. Málo hospod. Každá se měnila v oázu. Zleva Honza Vyčítal, Jan Plivník Jedlička, Michal Hrdý, Marek Setíkovský

Vzpomínka na Jana Vyčítala (1942 - 2020), muzikanta, textaře, osobitého kreslíře, trampa.

Najednou se Honza ke mně naklonil a řekl jaksi samozřejmou věc –„proč nejedeš s náma?“ Byla středa večer, slezina té množiny mladých kreslířů a výtvarníků v Krušovické hospodě na Pankráci, a v čele stolu Honza Vyčítal. Slavný muzikant a textař, kapelník Greenhorns, ale i neobyčejně talentovaný výtvarník. Guru těch mladíků.

Byla polovina devadesátých let minulého století a já, rodilý Brňan, jsem se přesunul do Prahy jako šéfredaktor a vydavatel kulturní revue …And You, vycházející v češtině a angličtině, a létající na palubách letadel po celém světě. Znamenalo to transfer redakce do Prahy, navazování nových kontaktů, hory rukopisů, které jsem si nosil ke korekturám večer do slavného hostince U Kocoura na Malé straně… A najednou jsem od toho všeho na chvíli utekl. Na jeden večer. Za starým kamarádem Janem Vyčítalem, znali jsme se v té době už dobře třicet let. 

„Ve skříni mám tři obleky a pár kravat, všechny trampské věci mám v Brně“, řekl jsem chabě. Ale v pátek jsem už stál v plně polní na smíchovském nádraží.

Začalo pět krásných let čundrování s Honzou Vyčítalem i těmi jeho divokými mladíky. Dodnes je mi líto, že to skončilo. Dodnes je mi líto, jak to skončilo. Ale tato vzpomínka je krásná. Nabízím vám záznam jednoho letního čundru tam na západ, na čarodějnou říčku Střelu a kraj kolem ní.

Honza Vyčítal zemřel loni v březnu, natáčeli jsme právě se štábem České televize v Austrálii. Ani jsem mu nebyl na pohřbu. Ahoj, Honzo!

Před devětapadesáti lety se definitivně ustálila slavná sestava Beatles. Podle některých médií 18. srpna 1962, podle jiných v září toho roku po návratu kapely z tradičního angažmá v Hamburku nastoupil na místo bubeníka Ringo Starr. Přesněji - poprvé vystoupil s Beatles.

V srpnu 1960 přivedl Paul McCartney bubeníka Pete Besta. Podle pamětníků „nehrál příliš obratně, ale obstojně“. Best s kapelou absolvoval všechna tři hamburská angažmá – už to první v roce 1960 bylo pozoruhodné: úřady vypověděly kvůli nízkému věku George Harrisona, o týden později Paul s Petem zřejmě nechtěně podpálili byt, z kterého se stěhovali. A byli rovněž vyhoštěni. Pořád byli barová kapela, ale upevňoval se základ další úžasné kariéry. Nahrávání se zpěvákem Tony Sheridanem, seznámení s manažerem Brianem Epstainem…

Vzpomínka na Karlu Vosmanskou, v Kanadě žijící českou zpěvačku. Její pozemská pouť nečekaně skončila 30. července 2020. Je tomu právě rok.

Do Brna přišla počátkem 70. let ze severní Moravy. Hezká holka s kytarou, úžasným a proměnlivým hlasem, v džínách, jakoby pořád tak trochu na cestě. Říkala si Honza. Malinko přidrzlá, což mohlo být prostředím, odkud odcházela, nebo způsobem obrany v prostředí, kam přicházela. Velice rychle zdomácněla na brněnské klubové scéně. A odtud už byl krůček k průkopníkům country hudby na Moravě, brněnským Hráčům.

Pro ně to byla zajímavá akvizice.  Na to, že byli na Moravě první, byli Hráči mimořádně dobří. V té době počátků neexistoval fundus českého hudebního country materiálu, a tak Hráči přejímali nejčastěji repertoár ústeckých Bluegrass Hoppers, pozdějších Fešáků. Personálně mezi nimi byla podobnost, navíc tehdy se to tak dělalo, kdekdo hrál Rangers nebo Greenhorns. Speciálně na Greenhornech vyrostla nejméně jedna countryová až bluegrassová generace. Mezi nimi Robert Křesťan, Míša Leicht, Luboš Malina… Ostatně i taxmenský kapelník Jaroslav Čvančara se vztahuje ke Greenhornům, osobním vazbám k Pepíčkovi Šimkovi, Marko Ćermákovi…

František Kocourek.

Byl to lamželezo, řecko – římský zápasník, herec, srandista, vyučený písmomalíř, uhlař, nositel, šiřitel a tvůrce brněnského hantecu. Franta Kocourek. Ale také autor povídek psaných v hantecu, který možná už odeznívá a dnes mu pomalu nerozumějí ani mladí Brňané se sluchátky v uších... A ještě předtím básník. Autor něžných, zcela vážně myšlených, ne docela insitních veršů. Dokonce člen Brněnské bohémy, spolku opravdu frustrovaných intelektuálů, k nimž na konci 60. let minulého století patřil nejen polyhistor Jan Novák, ale i režisér Karel Fuksa, básník a surrealista Pavel Řezníček, nebo divadelník Arnošt Goldflam.

Rozsáhlá kniha Čechoameričana Jana Nováka Kundera: Český život a doba vyvolala bouři odsudků i opatrných přitakání – Novák se opřel do života a díla nejvýznamnějšího žijícího českého autora. No – autora už léta především francouzského, z Kunderovy tvorby zná český čtenář jeho raná díla, a nezná pozdější, francouzsky psanou tvorbu (red.)

Obec literární je zděšena. Respektive nazlobena. Případně v rozpacích. Jan Novák, autor řady scénářů i knížek, věnoval čtyři roky života Milanu Kunderovi, nejčtenějšímu a nejznámějšímu českému spisovateli ve světě. Na osmi stech sedmdesáti devíti stranách knihy nazvané Kundera – český život a doba, rozebírá snad každý Kunderův výrok, každý jeho krok, do souvislosti dává Kunderův osobní život a život jeho knižních hrdinů, používá zprávy a odposlechy StB, vrací se ke Kunderovým všeobecně diskutovaným krokům v čase studií, k jeho vztahům k lidem, kteří ho tzv. pokrývali, nosili jeho práce pod svým jménem do rozhlasu nebo vydavatelům, a které prý opouštěl, Novák píše jak se Kundera vědomě distancoval od tzv. disidentů, jsou tam záznamy a odposlechy StB, navíc s osobitým výkladem.

Jiří Pavel Kříž, editor právě vycházející knihy Český spor o Milana Kunderu, píše: „Spor začal vlastně už koncem roku 1968 diskusí o Českém údělu. Účastníci: Milan Kundera, Václav Havel a další osobnosti pražského jara. V Listech, Tváři, v Hostu do domu… Pak všechny a všechno rozdělila, a rozlet rozbila 70. léta. - V roce 1984 nejasnosti kolem nominace na Nobelovu cenu. Prozaika minula, básník si ji zasloužil. - A pak ještě o čtvrt století později veřejnoprávní televize a týdeník Respekt odpálily mediální lynč s nařčením z udavačství. Hrozila totiž druhá nominace pod křídla Nobela. - V létě 2020 se nad biografií, kterou o českém romanopisci a esejistovi žijícím trvale ve Francii napsal Jan Novák z Chicaga, znovu rozpoutala smršť. Ještě doznívá.

aneb Všechno je tak, jak má být

Nejsem muzikant, ale předpokládám, že skoro každý hudebník potřebuje živé publikum jako živou vodu. A myslím, že trampský písničkář Vojta Tomáško, řečený Kiďák, ještě víc než většina ostatních. Takže musel v covidovém nečase trpět ještě víc než mnozí jiní. Ne kvůli živobytí – jsa příslovečný ročník 47 a živiv se i lecčím jiným než koncertováním, má už dávno odpracováno a mohl by si točit prstomlýnek s nohama na stole. Taky na písničkářském kontě má za půlstoletí nastřádáno tolik povedených kousků, že mu mnohý z kolegů může závidět.

Jenže Kiďák, ač navenek kliďák, je čipera a neposeda. Během ubíjejícího stoptajmu nevadl a nelenil a dal dohromady album s tuctem nových čísel a se třemi přearanžovanými autohity (Toulavej, Nebe je přes léto zavřený a Nebe plné koní).

„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová. Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel.

Na kultivovaných recitálech Evy Olmerové se v sedmdesátých letech minulého století podílel Ivan Vyskočil. Byl to zvláštní dialog lidí jinak nesourodých, kteří si ale osobně i umělecky velmi rozuměli. Ivan Vyskočil vystudoval režii a herectví na DAMU. Nespokojen s tak plytkou profesí, vystudoval na Univerzitě Karlově psychologii a pedagogiku. Nespokojen s plytkostí života se nakonec vrátil k divadlu, a zanechal za sebou viditelnou stopu.