I. věta: Allegro ma non troppo

Já se vlastně narodil až tehdá, co jsem prvně uslyšel hrát na kytaru. Do tejdne na to jsem už uměl zahrát na vypůjčenou kytaru od tety akordy Cé dur, á moll, Dé dur a Gé sedum, ale nevěděl ještě, kdy kde který akord v písničce zahrát.

Evžen Kamzák Vánoce upřímně a přímo vášnivě nenáviděl. Sice si už ani  nevzpomínal, jestli to začalo po odchodu Ludmily, anebo poté, co ho v zaměstnání poprvé přeřadili na horší místo. Postupem let se jeho negativní vztah k těmto mezi ostatní populací nejmilovanějším svátkům v roce stále prohluboval, až dospěl do stádia, kdy se rozhodl Štědrý den totálně bojkotovat a nejlépe ho prospat.

Před sto dvaceti lety se narodil literát, levičák a tramp Géza Včelička, pozdější zasloužilý umělec, i když už podle všeho ne člen KSČ. Připomínáme si ho drobnou ukázkou z jeho díla.

Temný les šumí, ptáci jásají v korunách stromů na stráni svítí zlatá divizna. Po kmeni šplhá veverka, z dálky nám odpočítává léta žežulka a po silnici kráčejí čtyři pražští trampové.

Stanou na pasece. S gesty cowboyů, vaguerů a gaučů smeknou omšelá sombrera a Venca Čermák, zvaný Zelený Oušklebek, pronese historická slova:

„Tady to vypadá jako v Červeném esu!“

Mirda Tenký vulgo Kalahari, Pepík Vaněk recte Klondike a Jirka Pokorný alias Tocajgnac mlčky souhlasí a po způsobu zkušených prospektorů si otřou svá staromladá oznojená čela.

Jeden z nich se sehne, složí svoji tornu do trávy a pomocí větviček a zápalek zažehne oheň. I druzí se zbaví výzbroje a výstroje, lehnou si naznak, kouří lulky značka „Peterson“ a dívají se s nemluvnou a drsnou vážností do bledého nebe.

Neboť: my nejsme jinoši z Prahy!

Ten chlápek se mezi námi objevil někdy na jaře. Myslím, že první, kdo ho na kolejích zaregistroval, jsem byl já. Jel jsem zrovna do Frisca, pěkně schovanej za nákladem dřevěnejch palet a on hupnul ke mně do vagónu doslova na poslední chvíli. To už vlak nabíral pěkný obrátky a běžet při něm bylo nejmíň na okresní rekord. Musel mít tedy skvělou kondičku, i když na to moc nevypadal. Kulatej obličej, malý drátěný brejličky, ulíznutý krátký vlásky a blankytně modrej pohled. Vypadal spíš jako kazatel z venkovský farnosti.

Poprvé jsem se s ním setkal v jedenašedesátém. Předvolali nás tenkrát kvůli nedovolenému rozdělávání ohně a táboření bez dohledu dospělých. Byl jsem čerstvým studentem gymnázia, kam mě protlačila neoddiskutovatelnost faktu samých výborných na zetdéešce a neústupnost mého starého třídního učitele z devítky. Měl jsem proto strach, abych tuhle výhru neprohrál v kasinu, kam jsem jít nechtěl, ale musel. Aby tenhle prohřešek nebyl pak připočten k živnostenskému původu a politické nespolehlivosti mých rodičů. Klukům to bylo celkem fuk - byli v učňáku a měli pocit nezranitelnosti, takže i s úspěchem předváděli hrdiny.

Kamenáč Bill několikrát unikl hladovým dingům jenom o vlásek, když se v tom roce, co bylo hodně sněhu, vydal do Monara hledat zlato. Prvně k tomu došlo, když si přestal cpát fajfku a zjistil, že se nemůže pohnout ani o palec. Trvalo chvilku, než mu došlo, co se to stalo. Jeho stín mu přimrzl k zemi. Párek hladových dingů, tak vyzáblých, že vrhali jenom jeden stín, se v tu chvíli přiblížil a chystal se ho zadávit, a protože Kamenáč neměl ani pušku, ani zálesácký nůž, byl by nebožtík, nedostat nápad, aby škrtal sirky a házel je na svůj stín.

Když jsem byl ještě malý, otec často hovořil o pepřovníku a já již tenkrát věděl, co pro něj ten strom znamená. Pepřovník byl pro otce symbol, stejně jako rolls-royce, kterého si vždy chtěl koupit. Ne slova, která o tom stromu říkal – nikdy konečně neměl dar výřečnosti – ale způsob, jakým je říkal, měl význam.

Když jsme bydleli v Newtonu u Sydney, hledal jsem pepřovníky pokaždé, když mě vzal v neděli odpoledne na procházku.

„Podívej, tati, tady je!“ volal jsem radostně.

„To je jen keříček, synku, ne strom,“ říkal otec vždycky. „Pepřovníkům se ve městě nedaří. Není tu čistý vzduch. Měl bys vidět tyhle stromy na západě, odkud pocházím!“