Poprvé jsem se s ním setkal v jedenašedesátém. Předvolali nás tenkrát kvůli nedovolenému rozdělávání ohně a táboření bez dohledu dospělých. Byl jsem čerstvým studentem gymnázia, kam mě protlačila neoddiskutovatelnost faktu samých výborných na zetdéešce a neústupnost mého starého třídního učitele z devítky. Měl jsem proto strach, abych tuhle výhru neprohrál v kasinu, kam jsem jít nechtěl, ale musel. Aby tenhle prohřešek nebyl pak připočten k živnostenskému původu a politické nespolehlivosti mých rodičů. Klukům to bylo celkem fuk - byli v učňáku a měli pocit nezranitelnosti, takže i s úspěchem předváděli hrdiny.

Kamenáč Bill několikrát unikl hladovým dingům jenom o vlásek, když se v tom roce, co bylo hodně sněhu, vydal do Monara hledat zlato. Prvně k tomu došlo, když si přestal cpát fajfku a zjistil, že se nemůže pohnout ani o palec. Trvalo chvilku, než mu došlo, co se to stalo. Jeho stín mu přimrzl k zemi. Párek hladových dingů, tak vyzáblých, že vrhali jenom jeden stín, se v tu chvíli přiblížil a chystal se ho zadávit, a protože Kamenáč neměl ani pušku, ani zálesácký nůž, byl by nebožtík, nedostat nápad, aby škrtal sirky a házel je na svůj stín.

Ten chlápek se mezi námi objevil někdy na jaře. Myslím, že první, kdo ho na kolejích zaregistroval, jsem byl já. Jel jsem zrovna do Frisca, pěkně schovanej za nákladem dřevěnejch palet a on hupnul ke mně do vagónu doslova na poslední chvíli. To už vlak nabíral pěkný obrátky a běžet při něm bylo nejmíň na okresní rekord. Musel mít tedy skvělou kondičku, i když na to moc nevypadal. Kulatej obličej, malý drátěný brejličky, ulíznutý krátký vlásky a blankytně modrej pohled. Vypadal spíš jako kazatel z venkovský farnosti.

Když jsem byl ještě malý, otec často hovořil o pepřovníku a já již tenkrát věděl, co pro něj ten strom znamená. Pepřovník byl pro otce symbol, stejně jako rolls-royce, kterého si vždy chtěl koupit. Ne slova, která o tom stromu říkal – nikdy konečně neměl dar výřečnosti – ale způsob, jakým je říkal, měl význam.

Když jsme bydleli v Newtonu u Sydney, hledal jsem pepřovníky pokaždé, když mě vzal v neděli odpoledne na procházku.

„Podívej, tati, tady je!“ volal jsem radostně.

„To je jen keříček, synku, ne strom,“ říkal otec vždycky. „Pepřovníkům se ve městě nedaří. Není tu čistý vzduch. Měl bys vidět tyhle stromy na západě, odkud pocházím!“

Jednou večer, po dlouhém sezení v hospodě, se Kamenáč Bill vracel do své chajdy v buši a zrovna se vlekl pěšinou po rovině, když tu narazil na varovnou výzvu. Byla napsána uhlem, třiceticentimetrovými písmeny na několika kusech bílé lepenky, připíchnutých rezavými hřebíky k blahovičníku. Oznamovala: