Jiří Pavel Kříž, editor právě vycházející knihy Český spor o Milana Kunderu, píše: „Spor začal vlastně už koncem roku 1968 diskusí o Českém údělu. Účastníci: Milan Kundera, Václav Havel a další osobnosti pražského jara. V Listech, Tváři, v Hostu do domu… Pak všechny a všechno rozdělila, a rozlet rozbila 70. léta. - V roce 1984 nejasnosti kolem nominace na Nobelovu cenu. Prozaika minula, básník si ji zasloužil. - A pak ještě o čtvrt století později veřejnoprávní televize a týdeník Respekt odpálily mediální lynč s nařčením z udavačství. Hrozila totiž druhá nominace pod křídla Nobela. - V létě 2020 se nad biografií, kterou o českém romanopisci a esejistovi žijícím trvale ve Francii napsal Jan Novák z Chicaga, znovu rozpoutala smršť. Ještě doznívá.

aneb Všechno je tak, jak má být

Nejsem muzikant, ale předpokládám, že skoro každý hudebník potřebuje živé publikum jako živou vodu. A myslím, že trampský písničkář Vojta Tomáško, řečený Kiďák, ještě víc než většina ostatních. Takže musel v covidovém nečase trpět ještě víc než mnozí jiní. Ne kvůli živobytí – jsa příslovečný ročník 47 a živiv se i lecčím jiným než koncertováním, má už dávno odpracováno a mohl by si točit prstomlýnek s nohama na stole. Taky na písničkářském kontě má za půlstoletí nastřádáno tolik povedených kousků, že mu mnohý z kolegů může závidět.

Jenže Kiďák, ač navenek kliďák, je čipera a neposeda. Během ubíjejícího stoptajmu nevadl a nelenil a dal dohromady album s tuctem nových čísel a se třemi přearanžovanými autohity (Toulavej, Nebe je přes léto zavřený a Nebe plné koní).

Čas letí jako spřežení/ nad kterým práská bič/ člověk se párkrát ožení/ hned je mládí pryč. Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen

"Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl", říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet. Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta.

Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.

„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová. Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel.

Na kultivovaných recitálech Evy Olmerové se v sedmdesátých letech minulého století podílel Ivan Vyskočil. Byl to zvláštní dialog lidí jinak nesourodých, kteří si ale osobně i umělecky velmi rozuměli. Ivan Vyskočil vystudoval režii a herectví na DAMU. Nespokojen s tak plytkou profesí, vystudoval na Univerzitě Karlově psychologii a pedagogiku. Nespokojen s plytkostí života se nakonec vrátil k divadlu, a zanechal za sebou viditelnou stopu.

V 21. čísle týdeníku Mladý svět v roce 1962 vyšla v rubrice Dopisy čtenářů básnička jistého Jaromíra Nohavici z Ostravy, nazvaná Věci kolem nás. V archívech ji objevil dlouholetý redaktor tohoto časopisu Honza Dobiáš, který v té době v Mladém světě ještě ani nepracoval - jako redaktor deníku Československý sport si odbýval základní vojenskou službu. Po jejím skončení mu nové místo nabídl jeho dosavadní redakční kolega Jiří Černý, který mezitím přešel do Mladého světa. Jistě - významný hudební kritik Jiří Černý byl původním povoláním sportovní novinář. Honza Dobiáš, v 80. letech šéfredaktor měsíčníku Melodie, také. Není to svědectví o univerzálnosti sportu, spíš svědectví o talentu a hledání životní cesty.

Nechci Jeňýka zmačkat do jednoho slovníkového hesla, kterých jsem si pár našel. Encyklopediím ale nic jiného nezbývá – zmačkat a definovat. Nejlépe ale nemít tolik chyb, jako ty na internetu.

Akademický malíř Jan Antonín Pacák vystřídal v roce 1965 v řadách Olympiku za bicími Frantu Ringo Čecha, kterému ovšem v branži nikdo Ringo neříká. V branži je Ringo jeden – ten z Liverpoolu, což ale nesnižuje malebnost Františkova činění. Jeňýk vstoupil do legendární sestavy kapely, volného pokračování průkopnických činů poděbradských studentů ČVUT Petra Kaplana a Pavla Chrastiny. Byli to praotci českého bigbítu, stejně jako jejich první československý zesilovač zvaný Samuel. Studenti slaboproudé elektřiny ho dokázali vtěsnat do cestovního kufru. A sami se nazvali Samuels.

Byl obdařen tříoktávovým hlasem, schopností procítit baladické písně i odvázat se v rocku. Většinou vystupoval v černých brýlích (měl potíže s očima), a světovými hity se staly v jeho podání například písně Oh, Pretty Woman, Crying nebo Only The Lonely . V roce 1989 byl posmrtně uveden do síně slávy National Academy of Popular Music/Songwriters, americké národní akademie populární hudby.

Lawrence Ferlinghetti

Jednou z dějinných etap, která mne nejvíce poznamenala, byla nezapomenutelná, převratná šedesátá léta. Vedle naděje na pozitivní změny a nové vlny v české kultuře to byli také takzvané květinové děti – hippies, hlásající lásku bez obručí, a neopomenutelná beat generation. Beatníci tehdy silně ovlivnili i můj pohled na literaturu, hudbu, výtvarné umění... Byl v nich oheň, vzpoura a nový vítr, bořili zaběhané mýty a zatuchlé konvence, přinášeli nový vítr do plachet doby. K nim patřil nesporně i básník, malíř a nakladatel Lawrence Ferlinghetti, se kterým se svět navždy rozloučil 22.února letošního roku. Bylo mu neuvěřitelných 101 let.

Miki Ryvola

Miki Ryvola je od letošního června zapsán v povědomí jihočeské kulturní veřejnosti coby předchůdce i následovník Cimrmanův, jenž (na čas poněkud odsunuv své hudební, literární, stavitelské a jiné činnosti) proslul nyní zejména výrobou keramického ptactva. Umělcův věhlas na poli výtvarném  způsobila ptákovina, která nese zřetelný rukopis mírně škodolibého, ale přece jen spíš dobromyslného humoru nezmarského.

Dnes v noci překročila návštěvnost tohoto portálu hranici sedmi milionů. Redakce Music Open vznikala v průběhu roku 2010, vesměs z řad zkušených novinářů, které pojila další okolnost – volná návaznost na festivalový deník Portýr. Před těmi jedenácti lety to byli unikátní Honza Dobiáš (Mladý svět, Melodie, Čs. televize, TV Nova i TV Prima), publicista a kurátor Josef Kobra Kučera (Zálesák, Škrt, And You…), tvůrkyně grafické tváře a scénáristka Jana Skotalová, novinářka a spisovatelka Hanka Hosnedlová, fotograf František Heřman a další. Připojili se publicista a muzikant Ivan Doležal (např. Porta znamená brána), mezinárodní bluegrassová činitelka Lilly Pavlak ze Švýcarska, ve Skalistých horách v Coloradu žijící muzikant a spisovatel Jerry Vecka a řada dalších. Od roku 2014 je Music Open trvale archivován Národní knihovnou České republiky.

Mirek Kovářík

Čtvrtého března uplyne rok od okamžiku, kdy nás ve věku 85 let opustil PhDr. Mirek Kovářík. Následující řádky jsou takovým malým ohlédnutím za nevšední postavou na české literární scéně.

 Básničky patřily do spektra mých zájmů od raného dětství, a tak se v podstatě logicky v pozdějších letech moje kroky v tomto směru zákonitě protly s cílenými aktivitami Mirka Kováříka, který tlačil moderní české poezii káru vytrvale a systematicky už po profesionální linii. Tenkrát to pro mne byl jakýsi celkem zajímavý, ale mně na hony vzdálený pán, který se upsal lehkonohé Múze Poezie, hlavně po interpretační a propagační stránce. Nesmírně jsem si tohoto nevšedního a trochu zvláštního človíčka vážila a byl pro mne jasnou ikonou na tehdejším literárním poli.