Dvacáté osmé pokračování rozhlasové Country pohody

Mnozí z vás si možná ještě vzpomenou, že písničkám, které začaly proskakovat na naše desky začátkem 60. let z Nashvillu, se všeobecně, a to i v odborné gramofonové hantýrce, říkalo „western“. Dnes už se povětšinou ví, že to bylo pouze velikánské nedorozumění. Ale stačí prohlédnout dokumentární fotografie té doby, abychom ty, kteří s touhle škodolibostí tenkrát přišli, omluvili a přestali je podezírat z nějakého špatného úmyslu. Na většině z nich totiž vypadají countryoví zpěváci i muzikanti jako kdyby žili celá léta na ranči, krotili mustangy v ohradách, chytali neposlušná dobytčata lasem a právě před chvílí odložili šestirané kolty a vyměnili je za kytary.

Pavel Žalman Lohonka

Padesát let je v lidském životě víc než podstatná část, a přesně tak dlouho se folková legenda a českobudějovický rodák Pavel Žalman Lohonka pohybuje na prknech, co znamenají svět. A tomuto nevšednímu jubileu vyhradil celý letošní rok. K dané příležitosti připravil, společně s přáteli, pro své příznivce celou řadu zajímavých počinů.

Je jedním z nejúspěšnějších skladatelů současnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří divadelní a filmové adaptace jeho muzikálů Jesus Christ Superstar, Cats, Evita a Fantom opery. Dnes se dožívá sedmdesáti let - Sir Andrew Lloyd Webber.

Narodil se před pětaosmdesáti lety schizofrenní bankéřce a truhláři, který hrál basketbal. V jeho žilách koluje něco krve George Washingtona, welšských předků a afrického kmene Tikar. Nikdy se nenaučil řídit auto, i když jiných věcí dokázal opravdu hodně. V devadesátých letech žil mj. s Nastassjou Kinski, dcerou skvělého herce šílených rolí, a má s ní dceru Kenyu. Byl třikrát ženat a má celkem sedm dětí.

Když se začátkem března objevily v televizi a v tisku smutné zprávy o smrti fotografa Josefa Jefa Kratochvila (74), který podlehl v delším boji se zákeřnou nemocí, okamžitě mi na displej vzpomínek vyskočila krátká etapa, kdy se naše tvůrčí cesty zkřížily. Bylo to někdy v roce 2003, kdy jsem dostala nabídku napsat textovou část knihy o New Yorku, k níž fotografie poskytl právě tento známý a uznávaný fotovýtvarník.

Jubilant Pete Heřman uprostřed, vlevo novinářka Hanka Hosnedlová, vpravo keramik a šerif Miki Ryvola. Fort Hazard, šumavské sídlo osady Zlatý klíč. Snímek je z natáčení dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha. (Foto Guri)

Z Vokounova neobvyklého kalendária

*1. 3. 1953 Miroslav Huspeka, kytarista a zpěvák v trampských kapelách Kamarádi z Rokycan a Roháči (Loket nad Ohří, 1976 - 1995); v roce 1976 se přestěhoval do Lokte, kam se vydal za působením u Roháčů;

Teprve šedesát by měl hudební publicista Vladimír Vlasák, dlouholetý redaktor MF DNES a spolupracovník řady dalších titulů. Zemřel před pěti lety.

Pozapomenutý ruský génius, inspirátor českých folkařů i Jarka Nohavici, by se v těchto dnech dožil teprve osmdesátky. Přitom jeho hlas zaznívá doslova jako z minulého století - Vladimír zemřel, když mu bylo 42 let. Důležité je, že pořád zaznívá. Aspoň v to doufám.

S Vladimírem Vysockým je to trochu jako s přeludem. Všichni ho znají, všichni o něm slyšeli. Kolik ale znáte jeho básní? Kolik jste slyšeli jeho písniček v originále? A v češtině? Dostupné české zdroje se tváří informovaně, ale vzájemně si odporují. I v podobě jeho smrti, toho nejzásadnějšího okamžiku v životě. Podle jednoho informovaného zdroje zemřel na schodech domu, v kterém bydlel. Lid k tomu dodal okamžitě legendu – puklo mu srdce žalem. O Vysockého smrti se nesmělo psát, jedinou zmínku přinesl moskevský večerník, a jeho šéfredaktor byl za dva dny vyhozen.

Napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis Válka je vůl / před kůlem stojím, čepici smekám, v očích mám slzy a pak si klekám / modlím se za ty, kteří ten kůl nevidí a nečtou, že válka je vůl.

Je to až cynicky nespravedlivé, že největším hitem v rozsáhlém hudebním díle OIdřicha Veselého je tak prostinká píseň. Že z té prostinké písně velehit vlastně udělal text Františka Jemelky, a především úderný, opakující se slogan. Slogan, který se hodí do každé doby, ale do šedesátých a sedmdesátých let v tehdejším Československu jaksi zvlášť.

Začátkem června (1968, pozn. red.) po návratu Divadla Járy Cimrmana z Vídně jsme požádali profesora Ladislava Smoljaka a doktora Zdeňka Svěráka, aby nám o zájezdu vědeckého týmu, jehož jsou členy, něco napsali. Prof. Smoljak nás odkázal na září. Zeptali jsme se, zda potom už nebude pozdě. „Bude“ odpověděl profesor Smoljak, „ale to je právě důvodem našeho odkladu.“ Koncem září nám přinesli oba vědci článek, který v nezkráceném znění otiskujeme:

Náš Jára Cimrman razil heslo: Psát pozdě je znakem seriózní žurnalistiky !

Rozloučení s Wabim Daňkem proběhne tento čtvrtek 23. listopadu od 12 hodin ve Velké obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích.

Wabi Daněk s ženou Evičkou patří do legendární Osady vycházejícího slunce. Je to nejstarší východočeská trampská osada, kterou mj. zmiňuje Bob Hurikán ve svých Dějinách trampingu, dokončených v roce 1939. Mají tam takový zvyk - každý rok dva nebo tři týdny před Vánoci pořádají Zpívanou. Ta letošní bude o něco dřív - po smutečním obřadu se odebere rodina s přáteli, kamarády muzikanty a pozvanými hosty do soukromí. Nastane poslední Zpívaná s Wabim Daňkem.