Devadesátá léta minulého století, západní svět objevuje Prahu. Žijí zde desetisíce mladých Američanů, mají své hospody a puby, a v klubu Bunkr se potkávají Dolf Lundgren s Richardem Nemčokem. To je ten menší vpravo. Měří dva metry, ale Dolfovi je po ramena.

Příběh ostravského trampa, exulanta, legionáře a budovatele legendárního rockového klubu Bunkr v centru Prahy

Rovnou z vězení zamířil na nádraží. Nejel do rodné Ostravy, vlastně už nikdy se tam nevrátil, nejen proto, že nějakému tamnímu papalášovi dal pěstí. Když v Praze vystoupil z vlaku, hledal adresu, kterou dostal ve vězení od básníka a magora Jirouse. Otevřela mu Anna Šabatová. Richard se představil a řekl – přišel jsem podepsat Chartu. Pro navrátilce z výkonu trestu to byl trochu divoký začátek nového života.

Clark Gable jako Rhett Butler a Vivien Leigh jako Scarlett O'Harová ve slavném americkém filmu Jih proti Severu (Gone with the Wind) z roku 1939

Už měl jednoho Oscara, když dostal nabídku ztvárnit roli Rhetta Butlera v legendárním filmovém zpracování románu Jih proti Severu, v originále s trochu jiným názvem Gone with the Wind, Pryč s větrem. Byla z toho nominace na dalšího Oscara. V průběhu natáčení se oženil s hollywoodskou superhvězdou Carole Lombardovou, ženou jeho života. Krásná Carole zahynula v roce 1942 při letecké katastrofě – a zdrcený a nemladý jednačtyřicetiletý Clark, jako tolik amerických herců a režisérů, rukuje do armády.

To takhle jednu sobotu v polovině ledna roku 1990 mi zazvonil telefon. Volal Kapitán Kid: „Ahoj! Prosím tě, navštívili mě tady dva kamarádi, kteří vydávají takový trampský samizdatový časopis, a chtěli by to teď začít dělat tak nějak oficiálně. Tak mě přišli požádat o pomoc. Ale já toho mám hodně a nemám na to čas. Ale ty se v tom vyznáš také, nemohl bys jim pomoct?“

Wabi Ryvola s dětmi. Zleva Alan, Kuba, Karolína. Na snímku chybí nejstarší syn Robin, dnes žijící a podnikající v Táboře.

Letmá vzpomínka legendárního člena skupiny Hoboes, muzikanta, zpěváka a skladatele, člena osady Zlatý klíč, novináře. PhDr. Miroslav Navara (1939) je dodnes činný v mezinárodních novinářských strukturách, věnujících se cestovnímu ruchu. Mj. spolupracoval při vzniku dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha (red.)

Jak tak koukám kolem sebe (a čtu Music Open – mimo jiné…), pozoruju, jak se naplňují slova Mikiho Ryvoly, uveřejněná nedlouho po revoluci (či jak ten zásadní obrat od totality k éře amorálnosti, korupce, nekulturnosti a zlodějny nazvat) v deníku Večerník Praha v rámci celostránkového rozhovoru. Na dotaz stran bratra Wabiho tehdy řekl: “…brácha Wabi skutečnou legendou trampského zpívání byl a pro dnešní trampy jím zůstává dodnes“. I když v době, kdy jsem osadu Zlatý klíč poznal a posléze se stal jejím členem (1963), to ještě tak markantní nebylo.

V zahraničí se o nás píše, že jsme nejzávistivější národ na světě, že u nás čtou skoro všichni jenom bulvár proto, aby se mohli denně ukájet na tom, jak někdo úspěšný zkrachoval a nebo aby si naopak krásně rozproudili krev vzteky z toho, že zase někdo další začal být úspěšný.

Zaplať Bůh, že jsme závistivý národ, díky příslovečné české závisti jsme jedním z nejčinorodějších národů na světě, závist je totiž hlavnim motorem rozvoje  lidské společnosti.

Olympic 1969 - zleva Miroslav Berka, Ladislav Klein, Pavel Chrastina, Jan Antonín Pacák, Petr Janda

Pavlu Chrastinovi hudba přestávala stačit. Přihlásil se ke studiu dokumentaristiky na FAMU - a byl přijat. A tady se už citelně začala rozcházet jeho cesta s kapelou. Bubeník Jan Antonín Pacák mi před časem řekl – on už chtěl i na koncerty, třeba do Košic, lítat letadlem. – Kapela to nechápala, do Košic se jezdí přece autem, celých těch sedm set kilometrů, a on chce najednou lítat? Ale Pavel potřeboval být příští den ve škole.

   Pavel Chrastina (1940 – 2021)

V nekrolozích Pavla Chrastiny zaznívá asi z jednoho zdroje převzatá informace – zakladatel skupiny Samuels. Je to jen kousek pravdy – na radiotechnické fakultě v Poděbradech se na přelomu 50. a 60. let minulého století potkali dva studenti – Petr Kaplan z Ostravy a Pavel Chrastina z Prahy, oba ročník 1940. Hráli tzv. bigbít, ale zase to není úplně pravda –  hráli především raný rokenrol s původními texty. A protože neměli aparaturu, postavili si ti elektrostudenti vlastní zesilovač. Vměstnali ho do papundeklového kufru, jemuž říkali Samuel. A sami se tak začali nazývat.

Evžen Kamzák Vánoce upřímně a přímo vášnivě nenáviděl. Sice si už ani  nevzpomínal, jestli to začalo po odchodu Ludmily, anebo poté, co ho v zaměstnání poprvé přeřadili na horší místo. Postupem let se jeho negativní vztah k těmto mezi ostatní populací nejmilovanějším svátkům v roce stále prohluboval, až dospěl do stádia, kdy se rozhodl Štědrý den totálně bojkotovat a nejlépe ho prospat.