aneb Všechno je tak, jak má být

Nejsem muzikant, ale předpokládám, že skoro každý hudebník potřebuje živé publikum jako živou vodu. A myslím, že trampský písničkář Vojta Tomáško, řečený Kiďák, ještě víc než většina ostatních. Takže musel v covidovém nečase trpět ještě víc než mnozí jiní. Ne kvůli živobytí – jsa příslovečný ročník 47 a živiv se i lecčím jiným než koncertováním, má už dávno odpracováno a mohl by si točit prstomlýnek s nohama na stole. Taky na písničkářském kontě má za půlstoletí nastřádáno tolik povedených kousků, že mu mnohý z kolegů může závidět.

Jenže Kiďák, ač navenek kliďák, je čipera a neposeda. Během ubíjejícího stoptajmu nevadl a nelenil a dal dohromady album s tuctem nových čísel a se třemi přearanžovanými autohity (Toulavej, Nebe je přes léto zavřený a Nebe plné koní).

Tu kolekci – nazvanou podle závěrečné skladby VŠECHNO JE TAK, JAK MÁ BÝT – nahrál v Ji-Ho studiu Jana Friedla ve Vyšším Brodě. Přizval si k tomu Tondu Hlaváče a Pavla Zajíce z Nezmarů, bendžistu Vojtu Zíchu, mandolinistu Jirku Macha a flétnistu Pavla Píhu – a dobře udělal. Vzniklo příjemné hodinové kolečko (vydavatelem je plzeňský Avik) pro opakovaný domácí poslech i na cesty autem.

Kiďák píše odjakživa melodické písničky s nápaditými texty, kterým většinou nechybí chytlavý slogan i myšlenka. Ani v případě čerstvého cédéčka ze svých předností, k nimž bych ještě dodal šťavnatou (a dobrou!) češtinu a konejšivý hlas, neslevil.

Vedle tří uvedených písniček, ověřených léty, pro mě ze sestavy vyčnívají zahajovací Otázky, titulní finálovka (obě by se mohly hodit do repertoáru i Nezmarům)), odvazová Přes to nejede vlak („...vidím, že se zázrak nekoná.“) i ještě rozvernější Šumavská zkratka, tromantická (trampsky romantická) Půjdou a nostalgická Nechci mít po cestě růže. V té posledně jmenované písničce (stejně jako v několika dalších) se autor potýká s neúprosně uplývajícím vyměřeným časem – možná ještě silněji tohle téma pojednal v Pasece snů, kterou věnuje Wabimu Daňkovi.

Půvabné jsou i Kiďákova druhá píseň zasvěcená Moravě, lidůvka Měl jsem milú, a Jihočechům adresovaná Studánka. A v neposlední řadě: nejen v předvánočním období najde určitě uplatnění a odezvu kolébavá Než půjdem spát. A to už jsem vlastně vyjmenoval téměř všechny písničky...

Všech patnáct songů se odehrává v „tempu di vlak“ (termín Kapitána Kida, jestli se nepletu), přičemž ten vlak, který má pěkně naloženo, není žádný rychlík, spíš courák, který zastavuje kvůli každému trampovi mávajícímu u trati, aniž by všechny cestující nedovezl tam, kde je chce mít. Tedy nejspíš do západočeského Lokte, na doslech Vojty Tomáška, který tam vyhrává na kytaru ještě dlouho po sedření papilárních linií, protože: Hraju, tedy jsem!

Je prima, když člověk i po letech najde některé věci – a lidi! - na svém místě. Tak, jak si je zapsal do paměti. Tak, jak je má rád.

Portrét Vojty Tomáška z letošního června pořídil autor textu.