"Teď je to horší než za komunistů, teď musíš zpívat a poslat všechny ty svině do pr..le!" řekl mi nedávno jakýsi mamlas. Naštěstí na mé koncerty teď mamlasové nechodí. Je to pro ně moc malé a nepodstatné. Ani by nenaslouchali a chtěli by politiku, ale tu po svém, mamlasovském. Z takového publika jde strach. Je nebezpečné tou zbabělostí a tupostí. Nemyslí a necítí, jen konzumuje. Chce se přežírat, ale levně. Chce slyšet blbosti, nacionalismus, rasismus, politickou bezmyšlenkovitou agresivitu a pak ještě vtipy pohlavní a vylučovací. Takové publikum není dobré podporovat.

Neumím si Wabiho představit jako osmdesátiletého starce, pro mne prostě zůstane navždycky zakletý do toho provokativního modrého pohledu zpod kšiltu své nepostradatelné čepice, do vzpurné chlapácké nespoutanosti své duše, do tónů a slov svých jedinečných písniček... Nic z jeho křivolaké životní pouti se už nedá opakovat, ani napravit, ale jen máloco zůstane díky vzpomínkám stovek jeho přátel a tisíců příznivců zapomenuto. V několika verzích se mimo jiné zachovalo i vysvětlení jeho přezdívky Wabi. On sám opovrhl prozaickým přejmutím jména z Curwoodovy knížky Křik šedých vlků a tvrdil, že jde o indiánské slovo v řeči Šošonů znamenající: Muž, jenž přichází zdaleka a přináší s sebou průser.

Měl jsem 16. srpna 1977 službu v tiskárně. Všech pět československých večerníků nevycházelo večer, ale v poledne. Rukopisy se do tiskárny odevzdávaly odpoledne předtím, aby je noční směna stačila vysázet a podle makety zalomit. Od brzkého rána pak v tiskárně seděl technický redaktor, sporťák a jeden píšící redaktor, který upravoval poslední rukopisy, nabíral a zpracovával předpověď počasí, poslední aktuality z ČTK, výpis z policejní svodky do oblíbené rubriky Černá kronika. Tehdy se všechny ty kriminální trapasy vešly do jednoho sloupku na sedmé straně. Dnes jdou rovnou na titul a žijí z toho celé deníky. No, deníky... Bůhví, co to je.

Byl vysoký a krásný. Rodák z amerického Denveru, který prošel jako muzikant Jižní Amerikou, z Itálie byl snad vyhoštěn kvůli drogám, slavně byl přijat v Sovětském svazu a usadil se v tehdejší NDR. Dean Reed, dezertér ze svobodného světa do světa totality. Na rozdíl od svého krajana Pete Seegera ale nebyl politicky nevidomý.

Byl to chlapík jako obrázek. Nebo jinak: jako Ken od panenky Barbie. Postava sportovce, energická brada, vlna hustých vlasů a dokonalé zuby, kterými zářil v úsměvech. Prostě americký fešák, ostatně narodil se 22. září 1938 v Denveru. Komu pořád ještě chybí jasná představa, nechť si na YouTube pustí Dean Reed: Medley 1981. Zmíněný krasavec tu na pódiu jezdí na koni, v sedle buší do kytary a zpívá píseň, která by dodnes mohla bodovat v popíkových hitparádách. Oslňující podívaná.

Bob Frídl - písničkář, zpěvák, kytarista a skladatel. Narodil se 13. listopadu 1947 v Praze. Od mládí se protloukal úplně sám, o matku přišel už v 16 letech a otce nepoznal vůbec. Učil se slévačem, chtěl být fotbalistou, ale stal se zpěvákem. Jeho hudební kariéra začala koncem šedesátých let, po vzoru Boba Dylana hrál na kytaru a na foukací harmoniku a vypůjčil si od něj i umělecké jméno.

„Ten, kdo tvrdí, že něco v životě našel na sto procent, asi nemá pravdu. Tak je to i s lidovou písničkou. Copak ji můžeme najít? Vždyť je to pouť a ta pouť někde začíná a někde končí. Někdy vede ta polní cesta, po které všichni jdeme, do kopce, někdy zase z kopce. Hodně strmě, když před tím člověk lehce vystoupá.

Joan Baez, celým jménem Joan Chandos Baez, se narodila 9, ledna 1941 v New Yorku na Staten Island v rodině s mexickými, anglickými i skotskými kořeny. V jejím dětství se rodina často stěhovala po USA, Evropě a Středním východě. Koncem padesátých let se usídlili v Bostonu, kde otec učil na univerzitě a Joan, která od mládí hrála na kytaru a hezky zpívala, se zde seznámila s rozvíjející se folkovou scénou. Jako písničkářka se poprvé prosadila na legendárním festivalu v Newportu v roce 1959. O rok později natočila své první album, které se stalo nejúspěšnější gramofonovou nahrávkou tehdejší americké folkové scény.

V 21. čísle týdeníku Mladý svět v roce 1962 vyšla v rubrice Dopisy čtenářů básnička jistého Jaromíra Nohavici z Ostravy, nazvaná Věci kolem nás. V archívech ji objevil dlouholetý redaktor tohoto časopisu Honza Dobiáš, který v té době v Mladém světě ještě ani nepracoval - jako redaktor deníku Československý sport si odbýval základní vojenskou službu. Po jejím skončení mu nové místo nabídl jeho dosavadní redakční kolega Jiří Černý, který mezitím přešel do Mladého světa. Ano - významný hudební kritik Jiří Černý byl původním povoláním sportovní novinář. Honza Dobiáš, v 80. letech šéfredaktor měsíčníku Melodie, také. Není to svědectví o univerzálnosti sportu, spíš svědectví o talentu a hledání životní cesty.

Když se v sedmdesátých letech stal Mirek Černý redaktorem Supraphonu, začal dělat tu nejzáslužnější práci pro takzvané menšinové žánry v populární muzice. Tenkrát to ovšem nebylo nic jednoduchého. Musel přesvědčit vedení Supraphonu, aby zařadili menšinový žánr do edičního plánu. To trvalo několik let. Nakonec se podařilo, že Supraphon začal vydávat profilové LP desky muzikantů, které v té době v rozhlase ani v televizi nebylo slyšet.

Kapitán Kid (vlevo) s autorem tohoto textu. První Slet Divnejch ptáků, Velký Beranov - Jeclov 1982

Kapitán Kid, vl. jménem Jaroslav Velinský (1932 – 2012), český hudebník, skladatel, textař, výtvarník, rovněž úspěšný spisovatel.

Poznali jsme se na jaře 1968 na Portě v Ústí nad Labem. Šel jsem za ním poté, co slezl z pódia, a překvapilo mne, jak je mladý. Štíhlý a krásný černovlasý a černovousý muž. Bylo mu třicet pět let, ale nevypadal na ně. Asi jsme si padli do oka, navštěvovali jsme se, byl jsem za ním na osadním campu Island, který by nemohl myslet vážně ani Jára Cimrman – ale Island byl součástí Kidovy fikce, jeho tvůrčí hravosti.