Willie Nelson se svou sestrou Bobbie
V písních Willieho Nelsona se už dlouho objevuje černý humor, zejména pokud jde o téma smrti. V posledním desetiletí tento humor ještě přitvrdil. V roce 2018 napsal text "Heaven is closed and hell's overcrowded" (Nebe je zavřené a peklo přeplněné). V témže roce napsal: "Nechci být posledním stojícím mužem." Nelson řekl, že často píše o smrtelnosti ze dvou důvodů: Za prvé: je to aktuální téma. Za druhé: "V průběhu let mi přicházeli a odcházeli přátelé. Člověk začne přemýšlet o tom, co to všechno znamená. Věřím v reinkarnaci."
Tuto sobotu 29. dubna oslaví své neuvěřitelné 90. narozeniny legendární ikona americke country music Willie Nelson. Zpěvák, skladatel, básník, aktivista, herec, psanec, umělec, který jako málokdo jiný trvale ovlivňoval country hudbu téměř sedm desetiletí, od dob Nashville Sound přes hnutí Outlaw až po současnost. Během svého pohnutého života složil přes dvaapůl tisíce písní, které můžeme slyšet na více než třech stovkách alb.
Ještě utahaný po varšavském Jazz Jamboree, vystoupil z letadla na letišti v Ruzyni sedmašedesátiletý, profesorsky vyhlížející muž, kterého jsme až do tohoto okamžiku znali pouze z nahrávek, fotografií a legendy. Druhý den ráno jsme přišli za ním do hotelu. Benny Goodman ( Dobrý muž) vstoupil těsně za námi.
K nedožitým pětaosmdesátým narozeninám jednoho z našich nejpozoruhodnějších písňových textařů.
V knížce Básník na pěti linkách uvedl: „Já píšu vždycky jako Vrba, ať je to pro kohokoliv. Pro slavného i pro toho, co slavným nikdy nebude. Vždycky k tomu přistupuju, jako bych měl tesat Michelangelovu sochu… Když jsem kdysi objevil texty Dylana, Cohena a Mitchellové, zjistil jsem s úžasem, že mám něco podobného napsaného už dávno a že ačkoliv žijeme v úplně rozdílných systémech na opačném konci zeměkoule, vytáčejí nás úplně stejný věci.“
Miki Volek k dělníkům romského původu brzy ráno, když právě končil jeden z jeho dlouhých dní: "Vidíte to, vy si tady klidně kopete, a my na vás musíme zpívat."
(Z knihy Pavla Chrastiny a Jeňýka Pacáka Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu)
Bylo to v roce 1969. Bylo mi čtrnáct a půl, naši vedli pohřební řeči o tomhle státě a otec už věděl, že poletí z partaje a z místa. A říkal, že se asi nedostanu na školu. Ale byly vánoce a my děti seděly u jediného programu televize, který k nám doletěl a byli jsme nostalgičtí. A tuším, že na Štěpána večer televize krátce oznámila, že tragicky zemřel Jiří Šlitr. A já měl asi poprvé v životě pocit, že to je konec. A stokrát jsem si od té doby položil otázku, jak by žil, kdyby žil dál. Co by napsal, zahrál, namaloval.
V seriálu Československé televize Dobrá voda (1982)
Před dvaceti lety na louce na břehu Staré řeky
Balím se na čundr. Znáte to – lehký letní spacák, miniaturní stan, ve kterém musíte spát napříč, abyste se vešli i s kytarou, a ta kytara. Mám ji novou, malou lehkou kytaru na čundr. Miluju kytary, mám čtyři, a neustále se bráním pokušení kupovat další. Tahle je od chvalně známé firmy Cort a Honza Vyčítal jí bude říkat Čort.
The Progress Organization - zleva Pavel Váně, Emanuel Sideridis, Jan Sochor, Zdeněk Kluka
Mohlo to být jenom nevinné potkání talentovaných amatérů: na podzim podivuhodného roku 1968 se v Brně připojují k Pavlu Váňemu (kytara) a Zdeňku Klukovi (bicí) basák Emanuel Sideridis a Pavlův kamarád, inženýr a hráč na klávesy Jan Sochor. Vzniká The Progress Organization a jejich start je bleskurychlý. Díky manažéru Miloši Bernátkovi otvírají v květnu 1969 později legendární klub Na Šelepce (tehdy opravdu nikdo nemohl tušit, jaké dvě legendy se potkávají) a 19. června už dělají na brněnském Zimním stadionu předkapelu – americkým Beach Boys.
Pětadvacátého února, dvanáct let před údajným vítězstvím pracujícího lidu, se v Praze narodil Jiří Černý. Vystudovaný novinář, v průběhu let hudební publicista, autor první čs. rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce, poslechový disc-jockey, hudební kritik, nakonec největší postava české hudební kritiky i publicistiky. Rovněž sportovec, lukostřelec, později Železný muž. Spoluzakladatel Občanského fóra, moderátor listopadových protestních demonstrací, autor nápadu, aby z balkonu Melantrichu nad zaplněným Václavským náměstím společně zazpívali národní hymnu Karlové Gott a Kryl. Přestože Kryl toho bizarního spojení později litoval, bylo v tomto činu neobyčejně silné poselství jednoty národa proti hroutícímu se režimu.
Rudy Kovanda, neuznaný Zlatý slavík
Před časem se mě někdo zeptal – promiňte, ten Kovanda opravdu existoval? Rudy Kovanda měl vyhrát Zlatého slavíka 1976, ale pořadatelé v průběhu soutěže na základě docházejících hlasovacích kuponů změnili pravidla. Nebylo přece možné, aby před národními a zasloužilými umělci většinou oddanými režimu vyhrál neznámý invalidní prosťáček odkudsi z Brna.
Chvíli jsem mlčel, a pak řekl – kdo ví?
Jiří Šlitr nebyl u nás první ani jediný, kdo zcela bezrezonančním hlasem státního úředníka přiměl své posluchače přinejmenším k úsměvu, spíš ale k osvobozujícímu řehotu. Deset let před Šlitrem podobně perlil z Brna – pravda, nezpíval – „smutný muž“ Jaroslav Válek; mimochodem autor řady skečů i pro hvězdu rozhlasové zábavy padesátých let, Jiřího Štuchala. Ve srovnání s Válkovou strnulou mluvou ovšem měla ta Šlitrova mnoho odstínů.
Zeptali se nechytří novináři Dolly Parton, co říká na vtipy o blondýnách. "Nijak se mě to netýká", odpověděla. "Jednak nejsem blbá, a pak ani nejsem blondýna".
Narodila se 19. ledna 1946 v Sevierville v americkém státě Tennessee jako čtvrtá z dvanácti dětí. První písničky začala skládat, když ještě nechodila do školy. V osmi letech se naučila hrát na kytaru, ve dvanácti letech už zpívala v televizi a ve třinácti se mihla v Grand Ole Opry. Dolly Rebecca Parton, první dáma americké country music sršící pozitivní energií, dnes slaví neuvěřitelných sedmdesát sedm let.