Hodně kilometrů ve vedru a s plnou bagáží. Málo hospod. Každá se měnila v oázu. Zleva Honza Vyčítal, Jan Plivník Jedlička, Michal Hrdý, Marek Setíkovský

Vzpomínka na Jana Vyčítala (1942 - 2020), muzikanta, textaře, osobitého kreslíře, trampa.

Najednou se Honza ke mně naklonil a řekl jaksi samozřejmou věc –„proč nejedeš s náma?“ Byla středa večer, slezina té množiny mladých kreslířů a výtvarníků v Krušovické hospodě na Pankráci, a v čele stolu Honza Vyčítal. Slavný muzikant a textař, kapelník Greenhorns, ale i neobyčejně talentovaný výtvarník. Guru těch mladíků.

Byla polovina devadesátých let minulého století a já, rodilý Brňan, jsem se přesunul do Prahy jako šéfredaktor a vydavatel kulturní revue …And You, vycházející v češtině a angličtině, a létající na palubách letadel po celém světě. Znamenalo to transfer redakce do Prahy, navazování nových kontaktů, hory rukopisů, které jsem si nosil ke korekturám večer do slavného hostince U Kocoura na Malé straně… A najednou jsem od toho všeho na chvíli utekl. Na jeden večer. Za starým kamarádem Janem Vyčítalem, znali jsme se v té době už dobře třicet let. 

„Ve skříni mám tři obleky a pár kravat, všechny trampské věci mám v Brně“, řekl jsem chabě. Ale v pátek jsem už stál v plně polní na smíchovském nádraží.

Začalo pět krásných let čundrování s Honzou Vyčítalem i těmi jeho divokými mladíky. Dodnes je mi líto, že to skončilo. Dodnes je mi líto, jak to skončilo. Ale tato vzpomínka je krásná. Nabízím vám záznam jednoho letního čundru tam na západ, na čarodějnou říčku Střelu a kraj kolem ní.

Honza Vyčítal zemřel loni v březnu, natáčeli jsme právě se štábem České televize v Austrálii. Ani jsem mu nebyl na pohřbu. Ahoj, Honzo!

Potřetí za sebou jsme brodili řeku Střelu. Nemělo cenu se obouvat a zase zouvat, šli jsme proti proudu k dalšímu brodu bosí. Setmělo se a začalo pršet. Když brodíte, bágl na zádech, boty uvázané za šňůrku kolem krku a svítíte si baterkou, dělá to zvláštní efekt. Voda je náhle průzračná a vidíte až na dno. Vidíte nerovné dláždění valounů, které velmi kloužou, a občas pohyb pstruha. Jste mu celkem jedno, jako on v tuto chvíli vám.

Měli jsme za sebou horký letní den dávající najevo, že počasí nevydrží do večera, spoustu kilometrů v nohách a hospodu, v které jsme se dost zdrželi. Zatměli jsme, mokneme, brodíme se blbou západočeskou řekou a trošku nám začínají pochodovat nervy. Ne že bychom neměli rádi hospody, západočeské řeky a sami sebe navzájem, ale mít na nohou kecky, pravil bych, že je v nich plno.

Honza Vyčítal se dušuje, že nás z Vysočan dolů k řece vedl správně, měli jsme přece jít pořád doleva. Nemyslím si, že má pravdu, když přece šel na třetím rozcestí v lese doprava, ale nevymlouváme mu to. Není to důležité. Všichni jsme šli správně a zašli si o dva brody a jeden skautský tábor. Mělo to tak být.

Nemáme vodu. Dost jí kolem prší a dost protéká v proslulé říčce Střele, ale až na Plivníkovu umělohmotnou láhev zázračné tekutiny, která má údajně výtečné účinky na kdeco a kterou sebou už pár kilometrů vláčí, nemáme prostě vodu. O kousek dál ve skále je pitný pramen, ale nikomu se tam v noci nechce. Je vysoko nad řekou, vysápete se tam úzkou pěšinkou, na jedné straně skála nahoru, na druhé skála kolmo dolů. Kolem prý obcházejí duše mrtvých trampů, kterým se v noci zachtělo pramenité vody.

Klukům nic neříkám, zapnu na opasek americkou feldflašku a vydám se pěšinkou nahoru. Když zjistím, že jsem jako pavouk přisátý ke skále v tušení hloubly, kterou ani s baterkou nedohlédnu, zabalím to. Duše mrtvých kamarádů mi to rozmluvily.

Chlapci sedí u ohně pod smrky, jejichž údajnou nepromokavost zpochybňuje celonoční déšť. Nedostatek tekutin dohánějí z Mauglího láhve tuzemského rumu.

Michal Hrdý (vpravo) patřil k největším talentům českého kresleného humoru. S Honzou měli docela silný vztah, který nebyl jen vztahem žáka a učitele. Michal nepotřeboval učitele, byl ojedinělý. A příliš brzo zemřel.

Ráno mi pod nosem zavoní černá káva. Možná znáte ten lehký traperský spánek. Uhýbání před kapkami deště, které vám bubnují do hlavy. Šelest trávy, když kolem šli dva kluci, které jsme včera viděli v Rabštejně, s chrtem Donem. Vztyčím se ve spacáku a kluci s úsměvem pozdraví, jsme přece staří známí, nejmíň od včerejška. Dona nezajímám, stejně jako ty pstruhy včera. Ani on mne nezajímá, není pitný.

Pak mi zavoněla ta černá káva. V plecháčku ji přinesl Honza Vyčítal, až na zelené trenky a maskovaný klobouk na hlavě nahý a bosý. Od rána, tedy tu hodinu, kdy mírně uhýbám kapkám, slyším toho bejka hulákat na lesy. Běhá v dešti naboso v mokré trávě a má z toho docela plezír.

Ležím dál mezi kapkami deště, dívám se nahoru do větví mocného smrku a přemýšlím o tom, že turka po ránu nesnáším. Trochu si líznu a pak ten sajrajt chrstnu do křoví.

Včera jsme se koupali nahatí pod gotickým mostem u Rabštejna, je to jediné místo, v kterém se Střela mění v prudký a hluboký tok. S tužkou v zubech dobrodil za Honzou malý skautík. Honza se mu podepsal na mokrou ruku a skautík odplul. Vylezl na břeh a zamyšleně pravil kamarádovi - ty vole, já jsem ti říkal, že to není Michal Tučný.

Když jsme předevčírem odjížděli, Plivník málem nechytil vlak. Plivník chodí na jedno pražské periferní nádraží krmit toulavé kočičky. Když se vracel, zastavil se v tamní zahradní restauraci na pivo. Stolek, za nímž seděl, se kymácel natolik, že ho Plivník podložil peněženkou. Protože to bylo málo, přidal občanský průkaz. Poté zaplatil, peněženku vrátil pod stolek, slušně pozdravil a odešel domů.

Ráno měl co dělat, aby stav věcí napravil. Naštěstí ho v té hospodě zná i uklízečka jako toho hodného pána, co chodí krmit toulavé kočičky a podkládá si stolek peněženkami.

Plivník je kus Honzova života, mívali společné lásky i společné zájmy, spolu začínali s muzikou. Jan Plivník Jedlička je klasicky vzdělaný muzikant, ostatně spoluzakladatel Greenhornů a pak kus života orchestrální hráč v ostravské operetě, ale nesmí zpívat. Je způsobilý k tomu, aby umělcům na čundru naladil kytaru. Za naše peníze, křičí rozpumprdlíkovaný Vyčítal, přece šest let studoval!

Železniční hoboes: zleva Radek Rakus, Michal Hrdý, Honza Vyčítal, Plivník. Z té veselé party je naživu jen Radovan Rakus, dnešní předseda České unie karikaturistů.

Protimluvně je velmi smutné být na čundru se čtyřmi humoristy. Je to jako když si po ránu pustíte blbou rozhlasovou stanici. Chvíle strašného veselí. Moderátoři se sami nad sebou mohou utlouct smíchy.

Jenže tak doslova to není. Oni ti mladí kresební humoristé říkají ty věci na zbourání docela mimochodem. Smějí se nebo ne, protože je okamžitě napadá robustní pokračování. Jsou trochu cyničtí. Spoluvytvářejí osobitý časopis Sorry, který laskavostí pana vydavatele dělají hlavně pro sebe, a jmenují se Michal Hrdý, Radek Rakus, Marek Setík.

Měli jsme jich s Plivníkem ten večer u ohně na Karlově dvoře plný zuby. Rozkopli nám ešus s veselým čajem (silná příměs kořalky), pošlapali kdeco, kdeco zneuctili a ráno vylezli předčasně ze spacáků do hemžení muchniček. Přes naše varování vsadili pánové v revoltě mládí na muchničky a veselý čaj, s kterým začali další podivuhodný den..

Potom se mezi ně vmísil Honza. V americkém pitítku z druhé války začal vařit polévku, rozkvedlal v ní vajíčko a nasypal nasekané kopřivy. Dělá to tak každé ráno na čundru. Tentokrát měl na těle jen maskované triko. Trenky někde zapomněl.

Někdy před čtvrt stoletím jsem poprvé pocítil potřebu hledání nových a mladých kamarádů, s kterými by mne spojovala ochota snášet trýzně života, jenž přece ještě nekončí a je plný způsobů jeho žití. Naši vrstevníci si postavili chaty nejlépe na jednom místě a časem je obešel přízrak prvních infarktů. Bylo by mi líto čekat na infarkt na chatě postavené v mýtických místech našeho mládí a hledal jsem generačně mladší kamarády, ochotné čas od času přespat ve sněhu nebo přejít na běžkách hřeben kteréhokoliv rozumného pohoří. Ochotné zasmát se volovině a tyto rovněž produkovat. Deset let nato jsem přemlouval další generaci.

Mauglí za námi na Střelu přiletěl ze Švédska v košili tamních jednotek OSN. Balík jich také dovezl na Fort Hazard, ale málokdo se už do nich vejde. Zleva Honza, Marek Setík, Mauglí, v pozadí Radek Rakus, z humoristů zdrcený Fedor Skotal, hříva Míši Hrdého.

Ve vzpomínaném období se Honza omlazoval bezvadnou partou řízků o generaci mladších. Poté se začal omlazovat dívkou mladší o dvě generace. Parta a dívka ovšem nešly dohromady.

Bylo to stále ještě období, kdy se Honza chodil ve svém pankráckém bytě dívat za zástěnu na stárnoucí obraz, jemuž říkal Doriane.

S postupem slunce se stáhly myriády muchniček, zalili jsme oheň a šli si sednout k dřevěnému stolu před Karlův dvůr, nepochybně Cimrmanovu Hospodu na mýtince.

Na prskoletu projel lesák, zvedl ruku na pozdrav, najel do výmolu a tu ruku už pak raději držel na řidítkách. Za dvacet minut byl zpátky. Koupil si lahváč a přisedl k nám.

„A odkupa vy jste, chlapci?“ zeptal se. Řekli jsme mu, že jsme z Prahy, Brna a ze Švédska.

„No to pa jo“, pravil lesák. Povídal o tom, jak včera viděl bachyni se dvěma selátky, mhouřil oči do sluníčka a pak se zeptal:

„A kdepa to v Plzni bydlíte?“

Řekli jsme mu, že v Plzni nebydlíme. Že jsme z Prahy, Brna a ze Švédska. Lesák pokýval hlavou, zadíval se na mistra Vyčítala a pravil:

„A vy myslím bydlíte v Plzni na Slovanech. Asi jsem vás tam už viděl.“

Ćervenec 1997

Veselí braši, spolužáci, souputníci, Hejkalové. U jejich ohýnků vznikala na počátku 60. let minulého století česká country. Po Plivníkově návratu z dlouholetého divadelního angažmá v Ostravě v té době zase kamarádi..

Fotografie Marek Setíkovský a Jan P. Jedlička