Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Ondřej Zítra má svátek Iva

Hodně kilometrů ve vedru a s plnou bagáží . Nebo v lijavci. Málo hospod.. Každá se měnila v oázu. Zleva Honza Vyčítal, Jan Plivník Jedlička, Michal Hrdý, Marek Setíkovský

Potřetí za sebou jsme brodili řeku Střelu. Nemělo cenu se obouvat a zase zouvat, šli jsme proti proudu k dalšímu brodu bosí. Setmělo se a začalo pršet. Když brodíte, bágl na zádech, boty uvázané za šňůrku kolem krku a svítíte si baterkou, dělá to zvláštní efekt. Voda je náhle průzračná a vidíte až na dno. Vidíte nerovné dláždění valounů, které velmi kloužou, a občas pohyb pstruha. Jste mu celkem jedno, jako on v tuto chvíli vám. Měli jsme za sebou horký letní den dávající najevo, že počasí nevydrží do večera,nspoustu kilometrů v nohách a hospodu, v které jsme se dost zdrželi. Zatměli jsme, mokneme, brodíme se blbou západočeskou řekou a trošku nám začínají pochodovat nervy. Ne že bychom neměli rádi hospody, západočeské řeky a sami sebe navzájem, ale mít na nohou kecky, pravil bych, že je v nich plno.

Honza Vyčítal se dušuje, že nás z Vysočan dolů k řece vedl správně, měli jsme přece jít pořád doleva. Nemyslím si, že má pravdu, když přece šel na třetím rozcestí v lese doprava, ale nevymlouváme mu to. Není to důležité. Všichni jsme šli správně a zašli si o dva brody a jeden skautský tábor. Mělo to tak být.

Nemáme vodu. Dost jí kolem prší a dost protéká v proslulé říčce Střele, ale až na Plivníkovu umělohmotnou láhev zázračné tekutiny, která má údajně výtečné účinky na kdeco a kterou sebou už pár kilometrů vláčí, nemáme prostě vodu. O kousek dál ve skále je pitný pramen, ale nikomu se tam v noci nechce. Je vysoko nad řekou, vysápete se tam úzkou pěšinkou, na jedné straně skála nahoru, na druhé skála kolmo dolů. Kolem prý obcházejí duše mrtvých trampů, kterým se v noci zachtělo pramenité vody.

Klukům nic neříkám, zapnu na opasek americkou feldflašku a vydám se pěšinkou nahoru. Když zjistím, že jsem jako pavouk přisátý ke skále v tušení hloubly, kterou ani s baterkou nedohlédnu, zabalím to. Duše mrtvých kamarádů mi to rozmluvily.

Chlapci sedí u ohně pod smrky, jejichž údajnou nepromokavost zpochybňuje celonoční déšť. Nedostatek tekutin dohánějí z Mauglího láhve tuzemského rumu.



Michal Hrdý (vpravo) patřil k největším talentům českého kresleného humoru. S Honzou měli docela silný vztah, který nebyl jen vztahem žáka a učitele. Michal nepotřeboval učitele, byl ojedinělý. A příliš brzo zemřel.


Kytara nebude Honzova, ten si je na čundry nebral. Bude Karolkova - Karel Klos v nepatřičně fialovém dresu byl prvním kytaristou slavného C. K. vokálu

Ráno mi pod nosem zavoní černá káva. Možná znáte ten lehký traperský spánek. Uhýbání před kapkami deště, které vám bubnují do hlavy. Šelest trávy, když kolem šli dva kluci, které jsme včera viděli v Rabštejně, s chrtem Donem. Vztyčím se ve spacáku a kluci s úsměvem pozdraví, jsme přece staří známí, nejmíň od včerejška. Dona nezajímám, stejně jako ty pstruhy včera. Ani on mne nezajímá, není pitný.

Pak mi zavoněla ta černá káva. V plecháčku ji přinesl Honza Vyčítal, až na zelené trenky a maskovaný klobouk na hlavě nahý a bosý. Od rána, tedy tu hodinu, kdy mírně uhýbám kapkám, slyším toho bejka hulákat na lesy. Běhá v dešti naboso v mokré trávě a má z toho docela plezír.

Ležím dál mezi kapkami deště, dívám se nahoru do větví mocného smrku a přemýšlím o tom, že turka po ránu nesnáším. Trochu si líznu a pak ten sajrajt chrstnu do křoví.

Včera jsme se koupali nahatí pod gotickým mostem u Rabštejna, je to jediné místo, v kterém se Střela mění v prudký a hluboký tok. S tužkou v zubech dobrodil za Honzou malý skautík. Honza se mu podepsal na mokrou ruku a skautík odplul. Vylezl na břeh a zamyšleně pravil kamarádovi - ty vole, já jsem ti říkal, že to není Michal Tučný.

Když jsme předevčírem odjížděli, Plivník málem nechytil vlak. Plivník chodí na jedno pražské periferní nádraží krmit toulavé kočičky. Když se vracel, zastavil se v tamní zahradní restauraci na pivo. Stolek, za nímž seděl, se kymácel natolik, že ho Plivník podložil peněženkou. Protože to bylo málo, přidal občanský průkaz. Poté zaplatil, peněženku vrátil pod stolek, slušně pozdravil a odešel domů.

Ráno měl co dělat, aby stav věcí napravil. Naštěstí ho v té hospodě zná i uklízečka jako toho hodného pána, co chodí krmit toulavé kočičky a podkládá si stolek peněženkami.

Plivník je kus Honzova života, mívali společné lásky i společné zájmy, spolu začínali s muzikou. Jan Plivník Jedlička je klasicky vzdělaný muzikant, ostatně spoluzakladatel Greenhornů a pak kus života orchestrální hráč v ostravské operetě, ale nesmí zpívat. Je způsobilý k tomu, aby umělcům na čundru naladil kytaru. Za naše peníze, křičí rozpumprdlíkovaný Vyčítal, přece šest let studoval!


Železniční hoboes: zleva Radek Rakus, Michal Hrdý, Honza Vyčítal, Plivník

Protimluvně je velmi smutné být na čundru se čtyřmi humoristy. Je to jako když si po ránu pustíte blbou rozhlasovou stanici. Chvíle strašného veselí. Moderátoři se sami nad sebou mohou utlouct smíchy.

Jenže tak doslova to není. Oni ti mladí kresební humoristé říkají ty věci na zbourání docela mimochodem. Smějí se nebo ne, protože je okamžitě napadá robustní pokračování. Jsou trochu cyničtí. Spoluvytvářejí osobitý časopis Sorry, který laskavostí pana vydavatele dělají hlavně pro sebe, a jmenují se Michal Hrdý, Radek Rakus, Marek Setík.

Měli jsme jich s Plivníkem ten večer u ohně na Karlově dvoře plný zuby. Rozkopli nám ešus s veselým čajem (silná příměs kořalky), pošlapali kdeco, kdeco zneuctili a ráno vylezli předčasně ze spacáků do hemžení muchniček. Přes naše varování vsadili pánové v revoltě mládí na muchničky a veselý čaj, s kterým začali další podivuhodný den..

Potom se mezi ně vmísil Honza. V americkém pitítku z druhé války začal vařit polévku, rozkvedlal v ní vajíčko a nasypal nasekané kopřivy. Dělá to tak každé ráno na čundru. Tentokrát měl na těle jen maskované triko. Trenky někde zapomněl.

Někdy před čtvrt stoletím jsem poprvé pocítil potřebu hledání nových a mladých kamarádů, s kterými by mne spojovala ochota snášet trýzně života, jenž přece ještě nekončí a je plný způsobů jeho žití. Naši vrstevníci si postavili chaty nejlépe na jednom místě a časem je obešel přízrak prvních infarktů. Bylo by mi líto čekat na infarkt na chatě postavené v mýtických místech našeho mládí a hledal jsem generačně mladší kamarády, ochotné čas od času přespat ve sněhu nebo přejít na běžkách hřeben kteréhokoliv rozumného pohoří. Ochotné zasmát se volovině a tyto rovněž produkovat. Deset let nato jsem přemlouval další generaci.


Mauglí za námi na Střelu přiletěl ze Švédska v košili tamních jednotek OSN. Balík jich také dovezl na Fort Hazard, ale málokdo se už do nich vejde. Zleva Honza, Marek Setík, Mauglí, v pozadí Radek Rakus, zadumaný Fedor Skotal, hříva Míši Hrdého.

Ve vzpomínaném období se Honza omlazoval bezvadnou partou řízků o generaci mladších. Poté se začal omlazovat dívkou mladší o dvě generace. Parta a dívka ovšem nešly dohromady.

Bylo to stále ještě období, kdy se Honza chodil ve svém pankráckém bytě dívat za zástěnu na stárnoucí obraz, jemuž říkal Doriane.

S postupem slunce se stáhly myriády muchniček, zalili jsme oheň a šli si sednout k dřevěnému stolu před Karlův dvůr, nepochybně Cimrmanovu Hospodu na mýtince.

Na prskoletu projel lesák, zvedl ruku na pozdrav, najel do výmolu a tu ruku už pak raději držel na řidítkách. Za dvacet minut byl zpátky. Koupil si lahváč a přisedl k nám.

„A odkupa vy jste, chlapci?“ zeptal se. Řekli jsme mu, že jsme z Prahy, Brna a ze Švédska.

„No to pa jo“, pravil lesák. Povídal o tom, jak včera viděl bachyni se dvěma selátky, mhouřil oči do sluníčka a pak se zeptal:

„A kdepa to v Plzni bydlíte?“

Řekli jsme mu, že v Plzni nebydlíme. Že jsme z Prahy, Brna a ze Švédska. Lesák pokýval hlavou, zadíval se na mistra Vyčítala a pravil:

„A vy myslím bydlíte v Plzni na Slovanech. Asi jsem vás tam už viděl.“

Ćervenec 1997



Veselí braši, spolužáci, souputníci, Hejkalové. U jejich ohýnků vznikala na počátku 60. let minulého století česká country. Po Plivníkově návratu z dlouholetého divadelního angažmá v Ostravě v té době zase kamarádi..

Fotografie Marek Setíkovský a Jan P. Jedlička

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6747427

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz