Dnes v noci překročila návštěvnost tohoto portálu hranici sedmi milionů. Redakce Music Open vznikala v průběhu roku 2010, vesměs z řad zkušených novinářů, které pojila další okolnost – volná návaznost na festivalový deník Portýr. Před těmi jedenácti lety to byli unikátní Honza Dobiáš (Mladý svět, Melodie, Čs. televize, TV Nova i TV Prima), publicista a kurátor Josef Kobra Kučera (Zálesák, Škrt, And You…), tvůrkyně grafické tváře a scénáristka Jana Skotalová, novinářka a spisovatelka Hanka Hosnedlová, fotograf František Heřman a další. Připojili se publicista a muzikant Ivan Doležal (např. Porta znamená brána), mezinárodní bluegrassová činitelka Lilly Pavlak ze Švýcarska, ve Skalistých horách v Coloradu žijící muzikant a spisovatel Jerry Vecka a řada dalších. Od roku 2014 je Music Open trvale archivován Národní knihovnou České republiky.

Mirek Kovářík

Čtvrtého března uplyne rok od okamžiku, kdy nás ve věku 85 let opustil PhDr. Mirek Kovářík. Následující řádky jsou takovým malým ohlédnutím za nevšední postavou na české literární scéně.

 Básničky patřily do spektra mých zájmů od raného dětství, a tak se v podstatě logicky v pozdějších letech moje kroky v tomto směru zákonitě protly s cílenými aktivitami Mirka Kováříka, který tlačil moderní české poezii káru vytrvale a systematicky už po profesionální linii. Tenkrát to pro mne byl jakýsi celkem zajímavý, ale mně na hony vzdálený pán, který se upsal lehkonohé Múze Poezie, hlavně po interpretační a propagační stránce. Nesmírně jsem si tohoto nevšedního a trochu zvláštního človíčka vážila a byl pro mne jasnou ikonou na tehdejším literárním poli.

Miloš Dvořáček slaví sedmdesát

„Při návštěvě zkoušky konkurenční big beatové skupiny v r. 1966 došlo k zajímavé situaci. Kamarádi právě nacvičovali novou skladbu od Beatles a na můj dotaz, jaké akordy hrají v refrénu, otočili se ke mně zády a začali hrát něco jiného. Svět se mi v ten okamžik zhroutil. Šel jsem domů se slzami v očích, ale pak jsem slzu zamáčkl a řekl si, že jestli se někdy naučím hrát, tak se nikdy k nikomu zády neotočím, aby nezažil to, co já na té zkoušce.

Za černými brýlemi Miki Volek

Model tří rockerů s kytarami se stal i logem Rychmanova a Blažkova filmového muzikálu Starci na chmelu. Na rozdíl od tří ateliérově vážných tvrďasů nastojato se Volek během svých pěti čísel v Ondrášovi – tady ovšem v obleku a s kravatou - vyřádil. Mladí diváci křičeli „Do kolen!“, recenzenti žasli. 

Pětaosmdesáti let se zítra dožívá Jiří Černý, největší ze současných českých hudebních kritiků a publicistů. Jeho dílo přibližujeme malou ukázkou – textem o podivuhodném rokenrolovém králi.

Zjara 1996 se v promítacím sále ČT na Kavčích horách na sebe spokojeně díval v právě dokončeném seriálu Bigbít. Tou dobou už spával po tramvajích. Pár týdnů poté zemřel. V žižkovském bytě našel nadporučík Václav Hradecký z výjezdové skupiny jeho tělo snad po deseti dnech, už v pokročilém rozkladu.

Vlevo rocková hvězda Pavel Váně, spolutvůrce legendárních The Progress Organization a jejích dalších modifikací, s lahví vína disc-jockey Charlie Notime, hlavní postava tohoto povídání. Brno, zřejmě konec 60. let minulého století

„Byl jsem zrozen v Brně - Jirchářích před sedmdesáti lety… Jircháře jsou na Oltecu, neboli na Starém Brně, v místech dávných koželužen, jircha, to je vydělaná kůže. Byl to takový moderní dům s ústředním topením. Byl jaksi nepatřičně vsazen mezi zlověstný zadní trakt špitálu u svaté Anny a legendární Dům U Sedmi švábů z 19. století. V pawlatschen Häuser, jak se v Brně říkalo pavlačákům, žili velmi chudí lidé, zchátralí alkoholici, rozvažeči uhlí, někdy i tři generace s umírajícími starými rodiči. Taková paleta outsajdrů života. Takové panoptikum bídy. Můj děd byl frizér a o nedělích tam holil nepohyblivé, párkrát i mrtvé před odvozem, a občas mě vzal s sebou. Byt na Jirchářích byl malý, žili jsme tam spolu s babičkou a dědou, tři generace ve dvou malých pokojících. Nevím, jak to tehdy otec dokázal, ale podařilo se mu byt vyměnit se starou učitelkou hudby. Ocitli jsme se ve velkém slunném bytě na rohu Zámečnické a samotného náměstí Svobody…“

Philip David Charles Collins se narodil 30. ledna 1951 v Londýně. První bubínek dostal v pěti letech, ve dvanácti už hrál na bicí v televizi. Po několika víceméně studentských kapelách zakotvil v roce 1970 ve skupině mladíčků ze Surrey, která si říkala Genesis. Budoucí legenda se po několika změnách ustálila v sestavě, kde vedle Petera Gabriela a Phila Collinse stáli Mike Rutherford, Tony Banks a Steve Hackett. Genessis se v této sestavě stala jednou z nejslavnějších britských artrockových, a později až popových skupin.

Americký zpěvák, skladatel, klavírista, kytarista a herec Neil Leslie Diamond se narodil 24. ledna 1941 v Brooklynu. Do školy chodil s Barbrou Streisandovou a zpíval s ní ve školním sboru. Hudební kariéru zahájil jako člen dua Neil and Jack, které se však, přestože vydalo několik singlů, nikdy neprosadilo. Své první album nazvané The Feel of Neil Diamond vydal v roce 1966. Z téhož roku je i jeho první dodnes slavný hit I'm a Believer, který napsal pro skupinu Monkees.

Osmdesáti let se dnes dožívá Vašek Souček, dlouholetý konferenciér královéhradecké skupiny Lokálka, publicista, moderátor, glosátor a vlídný poťouchlík i vína pitel. Osobitý mudřec, zdobící festivaly a koncerty neobvyklým moudrem.

Na tento příběh nás upozornil Tony Reda z amerického Denveru. Je to příběh, který se nestal, duet, který nikdy takto nevznikl. Ale vezměme to popořádku. Výsledek je totiž krásný.

Ladislav Vencálek (1936) je nejen legendární brněnský novinář. V 60. letech minulého století zasáhl do prudkého rozvoje severočeských malých divadel. Odtud se znali s recitátorem Mirkem Kováříkem, skladatelem Jiřím Bulisem, mnohavrstevným Josefem Kobrou Kučerou, který v té době hrával v Teplicích divadlo se začínajícím písničkářem Karlem Krylem, jinak mistrem v keramičce pro výrobu záchodových mís, pozdějším dramatikem Alexem Koenigsmarkem, pozdějším spisovatelem Václavem Duškem…