Josef Kobra Kučera

Doma jsme mívali drobné tenké zpěvníčky, které vycházely jako příloha Mladého světa, když jsem se teprve vracel z hub. Co mě na nich fascinovalo, byly koláže, které ilustrovaly písně. Byly, slovy klasika, krásné jako "setkání deštníku se šicím strojem na pitevním stole" a vtipné. Přiznám se, že mě jen rozčilovalo všudypřítomné slunce s takovým psím pohledem. Možná je to tím, že nemám psa.

Dneska už to vypadá jako vyprávění starého zbrojnoše, ale pořád ještě je mezi námi dost těch, kteří si pamatují, že byly doby, kdy určité muzice pšenka nekvetla, natož aby ji nakladatelství vydávala jako zpěvníky nebo nedejbože jako gramofonové desky. Že by ji hrála některá stanice Československého rozhlasu, to už vůbec ne.

Scházel jsem dolů po Malostranském náměstí. Zatavil jsem se na chvíli U kocoura, ta pivnice už měla svá slavná léta za sebou, i štamgasti se přesunuli k sousednímu Hrochovi. Dal jsem si malé blbé pivo a rovnal si v hlavě text. Na dnešní večerní setkání legend českého rock' n´rollu v Malostranské besedě jsme s Petem Kaplanem přizvali i Pavla Sedláčka.

Bradley Kincaid

Rozhlasová Country pohoda 18

Zatímco druhá polovina 20. let vymetla převážnou většinu rozhlasových stanic na okraj hudebního zájmu posluchačů amerického venkova a vynesla do sedel gramofonovou desku, období neomezeně panující krize tenhle stav velice snadno a dočista obrátilo. Ještě nedávní deskoví zbohatlíci už neměli tolik, aby rozhazovali za nahrávání novinek a přežívali pouze díky starým snímkům, které tak v katalogu přežívaly neuvěřitelně dlouhý čas. Příkladem za všechny je „Fatal Wedding“ z diskografie Bradley Kincaida z roku 1929, který katalog Sears-Roebuck nabízel ještě v roce 1940.

Sedmnácté pokračování rozhlasového cyklu Country pohoda

I když spolupráce nové gramofonové značky Decca se Stuartem Hamblenem a s bratry Sheltonovými značně přispěla k jejímu solidnímu rozjezdu, podstatně odvážnějším a především významnějším kouskem bylo původně téměř neperspektivní angažování Jimmie Davise. Tenhle nenápadný lousianský chlapík, na první pohled totálně neprůbojný a bez nejmenších ambic, totiž prakticky ničím nevybočoval ze záplavy zpívajících venkovanů.

Kresba: Pavel Hanák

Odpověď na toto tázání je jednoznačná: ano, ano! Už od náchodských gymnaziálních let je poezie přítomna v jeho díle. Byla několikrát vydána a dokonce i přednášena, a ne jen tak „obyčejně“. V 60.létech figuruje jeho básnický text Nezoufejte! v režii Evalda Schorma jako lehce provokativní titul na repertoáru tehdejší pražské „vinárny poezie“ Violy .

Ing. Alfréd Schubert–Fredy

Z Vokounova červencového kalendária

* 3. 7. 1940Jiří Brabec, muzikant a organizátor, zakladatel skupiny Country beat; textař (píseň Shane)

* 3. 7. 1950 Jan Zajíc – Míša (T. O. Sirot, Vítkov), tramp (druhý člověk, který se upálil po Janu Palachovi na protest proti okupaci sovětskými vojsky a rezignaci společnosti na myšlenky Pražského jara 1968)

Ještě utahaný po varšavském Jazz Jamboree, vystoupil z letadla na letišti v Ruzyni sedmašedesátiletý, profesorsky vyhlížející muž, kterého jsme až do tohoto okamžiku znali pouze z nahrávek, fotografií a legendy. Druhý den ráno jsme přišli za ním do hotelu. Benny Goodman ( Dobrý muž) vstoupil těsně za námi.

Jiří Voskovec (uprostřed) s Janem Werichem (vlevo) a Jaroslavem Ježkem (vpravo)

Z Vokounova červnového kalendária

† 2. 6.1965 Josef Peterka – Bob Hurikán (IV. šerif T. O. Hurikán) – publicista, básník, organizátor, boxer a trenér boxu; od 3. 11. 1930 člen redakčního kruhu časopisu Naše osady (1929 - 1931); trampský písničkář (písně Bó - děvče divočiny, Gabalieři, Hořící prérie, Hvězdička na nebíčku, Jednou na shledanou, Rikatado (1936), Starý šerif, Večer slunko zapadá...

Vlastně se jmenoval baron Pierre Louis le Bris a byl potomkem starého šlechtického rodu. Rodina z něj chtěla mít architekta, ale tak klidné zaměstnání pro Pierra nebylo. V devatenácti letech dobrovolně narukoval do beznadějné války v Indočíně. V regionu, kde napřed prohrála jedna světová velmoc a o pár let později druhá světová velmoc. V kterém zvítězil komunismus a kousek vedle Rudí Khmérové, ještě něco horšího, než je komunismus.

„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová. Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel.