The Beatles v roce 1969 (přestávka při fotografování k albu Abbey Road)

Bylo příznačné, že tehdy ani fanoušci Beatles nedělali rozdíl mezi skladbami, které složil John a těmi, o nichž se vědělo, že jejich hlavním autorem byl Paul McCartney. Ze zpěvu náhodných sborů v ulicích New Yorku, Prahy i Brna znovu vzlétala naděje a přesvědčení, že to jediné, co opravdu potřebujeme, je láska. Love Is All You Need.

John Lennon

Beatlemanie česky i slovensky

Motto: „Přijde generace radioaktivity, kouření ve čtrnácti a snídaní na Saturnu. A ta se nás bude ptát, co vlastně byli ti Beatles. Nepovídejte jim o dlouhých vlasech, o křiku a podobně. Přehrajte jim několik věcí z alba Beatles For Sale a oni pochopí, oč asi šlo. Mládež roku 2000 pozná z té desky upřímnost a pořádnou práci stejně jako my.“ Derek Taylor, 1964

Připomeňme si: Jan Werich (6. února 1905, Praha – 31. října 1980, Praha) byl český divadelní a filmový herec, scenárista a dramatik, představitel meziválečné avantgardy. Moudrý člověk. Tak moudrý, až to kolikrát blbům nedochází. Přesto řada jeho citátů zlidověla, a blbci je používají, aniž tuší, že jsou vlastně o nich. (fsk)

Napadlo by vás, že matka může být o čtyři roky mladší, než její dcera? Lídě Baarové, jedné z nejobdivovanějších a také nejzatracovanějších filmových hvězd, se tento paradox přihodil. Osud nevlastní matky Lídy Baarové byl možná větším dramatem než tragedie slavné filmové hvězdy. Je to strhující příběh o jedné mladé a talentované herečce, která se v době, kdy Lída Baarová prožívala nejtěžší okamžiky svého života, dokázala vzdát slibné herecké kariéry. A to jen proto, aby pomohla těžce nemocnému otci Lídy Baarové i jeho dceři. Na konci života měla za tohle všechno tvrdě zaplatit. V duchu známé pravdy, že spravedlnost možná existuje, ale pouze pro někoho.

"Teď je to horší než za komunistů, teď musíš zpívat a poslat všechny ty svině do pr..le!" řekl mi nedávno jakýsi mamlas. Naštěstí na mé koncerty teď mamlasové nechodí. Je to pro ně moc malé a nepodstatné. Ani by nenaslouchali a chtěli by politiku, ale tu po svém, mamlasovském. Z takového publika jde strach. Je nebezpečné tou zbabělostí a tupostí. Nemyslí a necítí, jen konzumuje. Chce se přežírat, ale levně. Chce slyšet blbosti, nacionalismus, rasismus, politickou bezmyšlenkovitou agresivitu a pak ještě vtipy pohlavní a vylučovací. Takové publikum není dobré podporovat.

Neumím si Wabiho představit jako osmdesátiletého starce, pro mne prostě zůstane navždycky zakletý do toho provokativního modrého pohledu zpod kšiltu své nepostradatelné čepice, do vzpurné chlapácké nespoutanosti své duše, do tónů a slov svých jedinečných písniček... Nic z jeho křivolaké životní pouti se už nedá opakovat, ani napravit, ale jen máloco zůstane díky vzpomínkám stovek jeho přátel a tisíců příznivců zapomenuto. V několika verzích se mimo jiné zachovalo i vysvětlení jeho přezdívky Wabi. On sám opovrhl prozaickým přejmutím jména z Curwoodovy knížky Křik šedých vlků a tvrdil, že jde o indiánské slovo v řeči Šošonů znamenající: Muž, jenž přichází zdaleka a přináší s sebou průser.

Měl jsem 16. srpna 1977 službu v tiskárně. Všech pět československých večerníků nevycházelo večer, ale v poledne. Rukopisy se do tiskárny odevzdávaly odpoledne předtím, aby je noční směna stačila vysázet a podle makety zalomit. Od brzkého rána pak v tiskárně seděl technický redaktor, sporťák a jeden píšící redaktor, který upravoval poslední rukopisy, nabíral a zpracovával předpověď počasí, poslední aktuality z ČTK, výpis z policejní svodky do oblíbené rubriky Černá kronika. Tehdy se všechny ty kriminální trapasy vešly do jednoho sloupku na sedmé straně. Dnes jdou rovnou na titul a žijí z toho celé deníky. No, deníky... Bůhví, co to je.

Byl vysoký a krásný. Rodák z amerického Denveru, který prošel jako muzikant Jižní Amerikou, z Itálie byl snad vyhoštěn kvůli drogám, slavně byl přijat v Sovětském svazu a usadil se v tehdejší NDR. Dean Reed, dezertér ze svobodného světa do světa totality. Na rozdíl od svého krajana Pete Seegera ale nebyl politicky nevidomý.

Byl to chlapík jako obrázek. Nebo jinak: jako Ken od panenky Barbie. Postava sportovce, energická brada, vlna hustých vlasů a dokonalé zuby, kterými zářil v úsměvech. Prostě americký fešák, ostatně narodil se 22. září 1938 v Denveru. Komu pořád ještě chybí jasná představa, nechť si na YouTube pustí Dean Reed: Medley 1981. Zmíněný krasavec tu na pódiu jezdí na koni, v sedle buší do kytary a zpívá píseň, která by dodnes mohla bodovat v popíkových hitparádách. Oslňující podívaná.

Bob Frídl - písničkář, zpěvák, kytarista a skladatel. Narodil se 13. listopadu 1947 v Praze. Od mládí se protloukal úplně sám, o matku přišel už v 16 letech a otce nepoznal vůbec. Učil se slévačem, chtěl být fotbalistou, ale stal se zpěvákem. Jeho hudební kariéra začala koncem šedesátých let, po vzoru Boba Dylana hrál na kytaru a na foukací harmoniku a vypůjčil si od něj i umělecké jméno.

„Ten, kdo tvrdí, že něco v životě našel na sto procent, asi nemá pravdu. Tak je to i s lidovou písničkou. Copak ji můžeme najít? Vždyť je to pouť a ta pouť někde začíná a někde končí. Někdy vede ta polní cesta, po které všichni jdeme, do kopce, někdy zase z kopce. Hodně strmě, když před tím člověk lehce vystoupá.