František Kocourek.

Byl to lamželezo, řecko – římský zápasník, herec, srandista, vyučený písmomalíř, uhlař, nositel, šiřitel a tvůrce brněnského hantecu. Franta Kocourek. Ale také autor povídek psaných v hantecu, který možná už odeznívá a dnes mu pomalu nerozumějí ani mladí Brňané se sluchátky v uších... A ještě předtím básník. Autor něžných, zcela vážně myšlených, ne docela insitních veršů. Dokonce člen Brněnské bohémy, spolku opravdu frustrovaných intelektuálů, k nimž na konci 60. let minulého století patřil nejen polyhistor Jan Novák, ale i režisér Karel Fuksa, básník a surrealista Pavel Řezníček, nebo divadelník Arnošt Goldflam.

Franta Kocourek nebyl blbej svalovec, jak si dost lidí myslelo. Byl - s prominutím - chytřejší, než jeho zápasnické, uhlařské, štatlařské, hospodské, nakonec i herecké okolí. Měl v sobě něžnou duši básníka, ale raději to nedával najevo. Všude ho rádi viděli. Myslím, že jsme si byli s Frantou vzájemně součástí našich životů, ale po jeho náhlé smrti se k tomu začal hlásit kdekdo. Kdekdo měl pocit, že byl s Frantou nejlepší kamarád – a možná měli všichni pravdu. Jeho reálné příběhy byly tak neuvěřitelné, že se s nimi ve své době uvedl do těžké role vypravěče i herec Miroslav Donutil.

Franta Kocourek byl tvůrcem neskutečných situací. Byl spoluautorem dodnes činné hudební skupiny Los Brňos. Za desítky let její existenci jí prošly desítky, možná i více muzikantů. Částečných i naprostých magorů, ale i dobrých muzikantů, občas s úlovkem skvělé muzikantské hvězdy, která si jde do té pakárny s chutí zahrát. Los Brňos hrají repertoár zásadně v hantecu a jejich největší hvězdou je už léta Radek Rettegy. Také šiřitel a pokračovatekl tradice hantecu, také souputník Franty Kocourka.

Los Brňos ovšem souviseli s dalším Kocourkovým projektem – zpěvákem a brněnskou kultovní osobností Rudi Kovandou. Ruda byl invalidní důchodce, pracující v brněnském družstvu invalidů Meta, a invalidním se oficiálně stal kvůli ne zcela rozvinutému intelektu. Přesto dokázal Franta Kocourek i s Kovandou daleko překročit rámec Brna a jeho okolí, které si většinou ve své odvěké válce s Prahou jinak docela vystačí samo se sebou, a s tou válkou. V 70. letech minulého století si dokázal Franta a jeho přátelé, mezi nimi s nadšením i já, udělat srandu nejen z dobového show-bussinesu, ale i oblíbené československé ankety popularity.

Do Zlatého slavíka hlasy sám sobě tehdy posílal kdekdo. Pravděpodobně téměř všichni. Ve své době se k tomu statečně přihlásil Petr Ulrych (no a co nám s Hankou zbývalo jinýho?), mne v podzemí Lucerny v této souvislosti vykřičela Zlatá slavice N. Tehdy se o tom oficiálně nemluvilo.

Český národ považoval v anketě za největšího Čecha Járu Cimrmana. Brňané tehdy před čtyřiceti lety chtěli mít Zlatého slavíka z Kovandy. Národu i Brňanům se to docela povedlo – až na to, že pořadatelé v obou případech dodatečně změnili pravidla.

Brno je dodnes přesvědčeno, že Rudi Kovanda tehdy na hlavu porazil Karla Gotta, Waldemara Matušku, Václava Neckáře a ostatní dobové hvězdy. Měli jsme o tom před časem natočit se Standou Motlem televizní reportáž. Sešel jsem se postupně s tehdejšími pořadateli Zlatého slavíka, redaktory týdeníku Mladý svět Janem Krůtou a Janem Dobiášem. Oba pánové mi nezávisle na sobě potvrdili, že Kovanda sice nevyhrál (nyní zavládne v Brně smutek, avšak nikdo tomu věřit nebude), ale umístil se mezi nejlepšími (smutek se mírní).

Přehnalo se překotných třicet let od chvíle, kdy Franta Kocourek na rodinném výletě na Vysočině náhle zemřel na srdeční slabost. Bylo mu čtyřicet čtyři let. Tehdy plakalo celé Brno. Viděl jsem to na vlastní oči. Na vlastní plačící oči.

Pozítří, v pátek 9.července, bude na Palackého náměstí v Brně - Řečkovicích odhalen pomník Franty Kocourka. Zasadil se o to jeho druh a asistent František Kocman. Muž, jemuž Franta umřel na rameni.

Foto: Jef Krafochvíl