Jubilejní desátý ročník udílení Zlatých globů byl ve znamení jednoho splněného hollywoodského snu. V únoru 1953 v hotelu Ambassador v Los Angeles vyhlásila Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu nominace. Nejvíc, celkem sedm, jich obdržel western High Noon (V pravé poledne). Čtyři nominace pak byly proměněny ve Zlaté globy.
The Beatles v roce 1969 (přestávka při fotografování k albu Abbey Road)
Bylo příznačné, že tehdy ani fanoušci Beatles nedělali rozdíl mezi skladbami, které složil John a těmi, o nichž se vědělo, že jejich hlavním autorem byl Paul McCartney. Ze zpěvu náhodných sborů v ulicích New Yorku, Prahy i Brna znovu vzlétala naděje a přesvědčení, že to jediné, co opravdu potřebujeme, je láska. Love Is All You Need.
John Lennon
Beatlemanie česky i slovensky
Motto: „Přijde generace radioaktivity, kouření ve čtrnácti a snídaní na Saturnu. A ta se nás bude ptát, co vlastně byli ti Beatles. Nepovídejte jim o dlouhých vlasech, o křiku a podobně. Přehrajte jim několik věcí z alba Beatles For Sale a oni pochopí, oč asi šlo. Mládež roku 2000 pozná z té desky upřímnost a pořádnou práci stejně jako my.“ Derek Taylor, 1964
Před stopěti lety se narodil spisovatel Bohumil Hrabal
Míval široký akční rádius restaurací a hospod, pokud tedy byl v Praze. Měl své návštěvní dny i ve slavné restauraci U zlatého tygra, jedné z nejpodivnějších věhlasných hospod. Věhlasné hospody zpravidla mívají několikanásobně víc štamgastů, než je míst u stolu. Štamgasti se proto podmíněně nenávidí, protože vždy jeden z nich sedí na místě mnoha dalších. K Tygrovi mne jednou zavedl fotograf František Heřman. Okamžitě nade mnou stáli další dva nebo tři štamgasti, jimž všem jsem seděl na tom jediném místě. Odešel jsem zdrcen, a už nikdy do tak příšerné hospody nevstoupil.
Dvacáté osmé pokračování rozhlasové Country pohody
Mnozí z vás si možná ještě vzpomenou, že písničkám, které začaly proskakovat na naše desky začátkem 60. let z Nashvillu, se všeobecně, a to i v odborné gramofonové hantýrce, říkalo „western“. Dnes už se povětšinou ví, že to bylo pouze velikánské nedorozumění. Ale stačí prohlédnout dokumentární fotografie té doby, abychom ty, kteří s touhle škodolibostí tenkrát přišli, omluvili a přestali je podezírat z nějakého špatného úmyslu. Na většině z nich totiž vypadají countryoví zpěváci i muzikanti jako kdyby žili celá léta na ranči, krotili mustangy v ohradách, chytali neposlušná dobytčata lasem a právě před chvílí odložili šestirané kolty a vyměnili je za kytary.
Pavel Žalman Lohonka
Padesát let je v lidském životě víc než podstatná část, a přesně tak dlouho se folková legenda a českobudějovický rodák Pavel Žalman Lohonka pohybuje na prknech, co znamenají svět. A tomuto nevšednímu jubileu vyhradil celý letošní rok. K dané příležitosti připravil, společně s přáteli, pro své příznivce celou řadu zajímavých počinů.
Je jedním z nejúspěšnějších skladatelů současnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří divadelní a filmové adaptace jeho muzikálů Jesus Christ Superstar, Cats, Evita a Fantom opery. Dnes se dožívá sedmdesáti let - Sir Andrew Lloyd Webber.
Když se začátkem března objevily v televizi a v tisku smutné zprávy o smrti fotografa Josefa Jefa Kratochvila (74), který podlehl v delším boji se zákeřnou nemocí, okamžitě mi na displej vzpomínek vyskočila krátká etapa, kdy se naše tvůrčí cesty zkřížily. Bylo to někdy v roce 2003, kdy jsem dostala nabídku napsat textovou část knihy o New Yorku, k níž fotografie poskytl právě tento známý a uznávaný fotovýtvarník.
Jubilant Pete Heřman uprostřed, vlevo novinářka Hanka Hosnedlová, vpravo keramik a šerif Miki Ryvola. Fort Hazard, šumavské sídlo osady Zlatý klíč. Snímek je z natáčení dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha. (Foto Guri)
Z Vokounova neobvyklého kalendária
*1. 3. 1953 Miroslav Huspeka, kytarista a zpěvák v trampských kapelách Kamarádi z Rokycan a Roháči (Loket nad Ohří, 1976 - 1995); v roce 1976 se přestěhoval do Lokte, kam se vydal za působením u Roháčů;
Teprve šedesát by měl hudební publicista Vladimír Vlasák, dlouholetý redaktor MF DNES a spolupracovník řady dalších titulů. Zemřel před pěti lety.
Pozapomenutý ruský génius, inspirátor českých folkařů i Jarka Nohavici, by se v těchto dnech dožil teprve osmdesátky. Přitom jeho hlas zaznívá doslova jako z minulého století - Vladimír zemřel, když mu bylo 42 let. Důležité je, že pořád zaznívá. Aspoň v to doufám.
S Vladimírem Vysockým je to trochu jako s přeludem. Všichni ho znají, všichni o něm slyšeli. Kolik ale znáte jeho básní? Kolik jste slyšeli jeho písniček v originále? A v češtině? Dostupné české zdroje se tváří informovaně, ale vzájemně si odporují. I v podobě jeho smrti, toho nejzásadnějšího okamžiku v životě. Podle jednoho informovaného zdroje zemřel na schodech domu, v kterém bydlel. Lid k tomu dodal okamžitě legendu – puklo mu srdce žalem. O Vysockého smrti se nesmělo psát, jedinou zmínku přinesl moskevský večerník, a jeho šéfredaktor byl za dva dny vyhozen.
Napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis Válka je vůl / před kůlem stojím, čepici smekám, v očích mám slzy a pak si klekám / modlím se za ty, kteří ten kůl nevidí a nečtou, že válka je vůl.
Je to až cynicky nespravedlivé, že největším hitem v rozsáhlém hudebním díle OIdřicha Veselého je tak prostinká píseň. Že z té prostinké písně velehit vlastně udělal text Františka Jemelky, a především úderný, opakující se slogan. Slogan, který se hodí do každé doby, ale do šedesátých a sedmdesátých let v tehdejším Československu jaksi zvlášť.