The Progress Organization - zleva Pavel Váně, Emanuel Sideridis, Jan Sochor, Zdeněk Kluka

Mohlo to být jenom nevinné potkání talentovaných amatérů: na podzim podivuhodného roku 1968 se v Brně připojují k Pavlu Váňemu (kytara) a Zdeňku Klukovi (bicí) basák Emanuel Sideridis a Pavlův kamarád, inženýr a hráč na klávesy Jan Sochor. Vzniká The Progress Organization a jejich start je bleskurychlý. Díky manažéru Miloši Bernátkovi otvírají v květnu 1969 později legendární klub Na Šelepce (tehdy opravdu nikdo nemohl tušit, jaké dvě legendy se potkávají) a 19. června už dělají na brněnském Zimním stadionu předkapelu – americkým Beach Boys.

Pětadvacátého února, dvanáct let před údajným vítězstvím pracujícího lidu, se v Praze narodil Jiří Černý. Vystudovaný novinář, v průběhu let hudební publicista, autor první čs. rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce, poslechový disc-jockey, hudební kritik, nakonec největší postava české hudební kritiky i publicistiky. Rovněž sportovec, lukostřelec, později Železný muž. Spoluzakladatel Občanského fóra, moderátor listopadových protestních demonstrací, autor nápadu, aby z balkonu Melantrichu nad zaplněným Václavským náměstím společně zazpívali národní hymnu Karlové Gott a Kryl. Přestože Kryl toho bizarního spojení později litoval, bylo v tomto činu neobyčejně silné poselství jednoty národa proti hroutícímu se režimu.

Rudy Kovanda, neuznaný Zlatý slavík

Před časem se mě někdo zeptal – promiňte, ten Kovanda opravdu existoval? Rudy Kovanda měl vyhrát Zlatého slavíka 1976, ale pořadatelé v průběhu soutěže na základě docházejících hlasovacích kuponů změnili pravidla. Nebylo přece možné, aby před národními a zasloužilými umělci většinou oddanými režimu vyhrál neznámý invalidní prosťáček odkudsi z Brna.

Chvíli jsem mlčel, a pak řekl – kdo ví?

Jiří Šlitr nebyl u nás první ani jediný, kdo zcela bezrezonančním hlasem státního úředníka přiměl své posluchače přinejmenším k úsměvu, spíš ale k osvobozujícímu řehotu. Deset let před Šlitrem podobně perlil z Brna – pravda, nezpíval – „smutný muž“ Jaroslav Válek; mimochodem autor řady skečů i pro hvězdu rozhlasové zábavy padesátých let, Jiřího Štuchala. Ve srovnání s Válkovou strnulou mluvou ovšem měla ta Šlitrova mnoho odstínů.

Zeptali se nechytří novináři Dolly Parton, co říká na vtipy o blondýnách. "Nijak se mě to netýká", odpověděla. "Jednak nejsem blbá, a pak ani nejsem blondýna".

Narodila se 19. ledna 1946 v Sevierville v americkém státě Tennessee jako čtvrtá z dvanácti dětí. První písničky začala skládat, když ještě nechodila do školy. V osmi letech se naučila hrát na kytaru, ve dvanácti letech už zpívala v televizi a ve třinácti se mihla v Grand Ole Opry. Dolly Rebecca Parton, první dáma americké country music sršící pozitivní energií, dnes slaví neuvěřitelných sedmdesát sedm let.

Karla Vosmanská s Taxmeny ve studiu Československé televize

U olomouckého hotelu Flora jsem spatřil elegantní štíhlou tmavovlásku. Za ní cupital rozpačitý bernardýn. Usedli u stolečku a její psí kamarád k ní vzhlížel jako ke světici. Napadlo mne, že nevím, jak slovo bernardýn vzniklo. Zřejmě dostalo to milé psisko jméno po jakémsi panu Bernardovi. Aby má vzpomínka úplně ladila, popíjel jsem nealkoholického polotmavého Bernarda. Nad Olomoucí se stahovala mračna. Z dálky od Dómu sv. Václava jsem zaslechl zvon.

Bílé Karpaty - Lopenické sedlo

V jistém manuskriptu jsem vyslovil domněnku, že Wabiho Ryvolu jsem poprvé uviděl roku 1620. Nebylo to příliš daleko letohrádku Hvězda na Bílé hoře. Sudličník Ryvola mi tenkrát poprvé zachránil život, neboť jeho sudlice, za níž jsem utíkal, byla původně moje. Skutečností ovšem je, že někdy v polovině šedesátých let minulého věku jsem upadl v nemilost u některých činitelů ortodoxního trampstva, neboť se kamarádím s Wabim Ryvolou, což není trampské. K tíži mi přičetli i to, že hraju na banjo a píšu do novin.

Právě před deseti lety začala v pražském Divadle v Dlouhé nastudovávat režisérka Zuzana Offenbartl - Dovalová muzikál podle života Evy Olmerové s dojemně provokujícím názvem Nezemřela jsem. Inscenace byla příznivě přijata publikem i kritikou (hodnocení kolem 70 procent), ve své komornosti ale zanikla v ohňostroji českých muzikálových velkoprodukcí. Dobová recenze Jiřího Černého vychází z důvěrné znalosti životních peripetií naší nejpozoruhodnější zpěvačky. Stojí za to si ji připomenout, protože Eva Olmerová opravdu svým způsobem nezemřela. (red.)

Před jedenácti lety zemřel Václav Havel, český dramatik, spisovatel, myslitel, milovník žen a života, statečný vězeň komunistického režimu, prezident československý i český, v posledním období svého života také filmový režisér. Moudrý i bohémsky rozevlátý muž, jehož nám záviděl svět. Na pozadí dnešních vrávoravých politických karikatur nám velmi chybí muž jeho rozměru. Připomeňme si Václava Havla několika citáty. (fsk)

František Dostál

Rychlostí blesku se po celé republice rozšířila zpráva o úmrtí známého pražského fotografa Františka Dostála. S naším světem se rozloučil k lítosti svých blízkých i dlouhé řady přátel 5.prosince.

Před pěti lety zemřel Wabi Daněk. Připomeneme si ho rozhovorem, který s ním pro Music Open připravil legendární novinář Honza Dobiáš. Rozhovor vyšel k Daňkovým pětašedesátinám. (red.)

Pětašedesát roků, to už jsi skoro pamětník. Nebo ještě ne ?

No, trošku se to váže k tomu, že hodně pamatujeme, ale už si toho zase moc nepamatujeme…