Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová. Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel.

Na kultivovaných recitálech Evy Olmerové se v sedmdesátých letech minulého století podílel Ivan Vyskočil. Byl to zvláštní dialog lidí jinak nesourodých, kteří si ale osobně i umělecky velmi rozuměli. Ivan Vyskočil vystudoval režii a herectví na DAMU. Nespokojen s tak plytkou profesí, vystudoval na Univerzitě Karlově psychologii a pedagogiku. Nespokojen s plytkostí života se nakonec vrátil k divadlu, a zanechal za sebou viditelnou stopu.

Doktor Ivan Vyskočil byl v šedesátých letech minulého století na studijním pobytu na soukromé klinice svého amerického přítele psychiatra. V té době už v USA běžně praktikovali muzikoterapii. U nás (šířeji v Evropě) prozkoumávala léčivý vliv hudby na pacienty v opavské nemocnici dr. Irena Strossová. Zatímco primářka Strossová pacientům osobně hrála na piáno (v mládí dokonce zvažovala koncertní kariéru), v USA už v některých léčebnách aplikovali stimulující vliv hudby prostřednictvím vnitřního rozhlasového okruhu. A v éteru začínaly působit stanice s esoterickým posláním.

Jednou uslyšel pan dr. Vyskočil dobře známý hlas. „Poslouchej,“ zeptal se „ nevíš kdo to zpívá?“. Jeho hostitel chvíli poslouchal, a pak řekl – „to bude nějaká černoška“.

„Ta černoška“ pravil dr. Vyskočil “je bílá a bydlí v Praze kousek od mne.“

Základním pravidlem psychiatrů je neodporovat pacientovi. „Ano, jistě“, řekl psychiatr. „Samozřejmě že ta černoška je vlastně bílá a bydlí v Praze kousek od tebe“.

Možná šlo o první album Evy Olmerové nazvané Jazz feeling, které pro Artii natočila společně s S+HQ Karla Velebného, skupinou Rudolfa Rokla a sborem Lubomíra Pánka.

Muzikolog Leo Jehne napsal : „(její hlas je) krásný už v té vyrovnanosti jeho jádra i obalu, barvy, zvučnosti i mírně dekadentního přídechu ,divokého vzduchu`. Měla skvělé hloubky, od nichž se vinuly vyrovnané tóny až po výšky, o kterých by si člověk myslel, že je hlas takového témbru ani vůbec nemůže zdolat. Její hlas se vlnil jako u největších bohyň jazzového zpěvu, někdy až tremolově vzrušeně, jindy zase plynul poklidně.“

Muzikant a kapelník KTO František Hacker, který s o něco starší Evou hrával po lesích a hospůdkách kolem Sázavy, napsal nedávno v časopise MY: "Eva, pokud ještě byla zdravá, zpívala jako u nás nikdo".

Rebelka, chuligánka, výtržnice se narodila do dobré pražské měšťanské rodiny. Její dědeček byl spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše v Londýně, strýc bojoval v RAF. Eva od šesti let hrála na piáno, později připojila kytaru – na otcově chatě u slavného trampského Třebsína. Dvakrát byla zavřená – poprvé nafackovala esenbákovi, podruhé šla do vězení za dopravní nehodu, protože za jinou dopravní nehodu už měla podmínku. Bývá spojována s legendární partou pásků a potápek Vyšehradští jezdci, ale jejich spojení bylo volné, existovalo-li vůbec. Mezi Vyšehradské jezdce do dnešní restaurace Pod Vyšehradem docházela jiná mladinká dívka – pozdější herečka Helena Růžičková.

V kronice pražské trampské osady Sovy jsem někdy v 60.letech uviděl novinový výstřižek s fotografií a dopsaným textem – Evka od táboráků v Lucerně. O něco později jsme o tom s Evou Olmerovou mluvili, ale uvědomil jsem si, že mne neposlouchá. Pózovala fotografovi a pravou rukou si koketně načechrávala vlasy. Někdo ji to poradil, nebo to někde viděla, nebo ji to zrovna napadlo. Vedle stál kultivovaný Ivan Vyskočil a chápavě se usmíval.

Ve dvaašedesátém objevil osmadvacetiletou zpěvačku dramaturg a hitmaker Karel Mareš. Nabídl ji místo v Semaforu, odkud právě odcházel Waldemar Matuška s Evou Pilarovou do nově vzniklého divadélka Rokoko. Byl to dobrý start – Semafor tehdy představoval špičku tzv. malých hudebních žánrů. Jenže Eva nikde dlouho nevydržela. Mívala problémy s intonací, kázní, s alkoholem. Později už měla problém vůbec někam dojít. Závěr jejího života znáte, není veselý. Nechci tak docela citovat vzpomínku přímého účastníka natáčení alba Eva Olmerová a The Traditional Jazz Studio. Jen stručně - Eva nezpívala, dokud nevypila láhev vína. A pak už za chvíli zpívat nemohla.

Na naší scéně nemá srovnání. Bývá přirovnávána k Bessie Smith nebo Mahalii Jackson, jejíž gospely také nazpívala. Spíš mne ale napadá podobenství s Janis Joplin. Janis se také narodila na přelomu dvou znamení, Kozoroha a Vodnáře (19. ledna 1943). Talentovaná, rozervaná, ďáblem posedlá.

Zatímco některé její daleko méně nadané, ale pracovité kolegyně dostávaly titul zasloužilá umělkyně, Eva Olmerová si pod vizitku na dveřích svého bytu dopsala – zasloužilá důchodkyně. Když zemřela (10. srpna 1993), nebylo jí ještě šedesát. Nikdo s ní už nechtěl hrát, pořadatelé ji neobjednávali. Ale dost krásy tady přece jenom zanechala.

 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623918

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz