Dr. Jiří Tichota

Z rozhovoru Jiřího Tichoty s novinářem a spisovatelem Janem Krůtou

Moje žena je dcerou  televizního redaktora Vladimíra Toska, který v roce šedesát osm držel do poslední chvíle vysílač, než Rusáci obsadili Cukrák. Za války létal v Anglii a hned věděl, o co tady půjde. Ještě v srpnu se svým synem emigroval a stal s v Anglii vedoucím redaktorem Listů. Asi v roce pětaosmdesát jsem najednou dostal předvolání do Bartolomějské. Začalo to jako vždycky, byli tam dva – jeden hodný, druhý zlý. Začali katedrou, jak o mně všechno vědí a pak najednou: Kdy jste se naposled viděl s Václavem Havlem a s jeho bratrem? Už jsem věděl, odkud vítr fouká. Ivan Havel byl před časem na Žofíně na našem koncertu. Oni kývali a hned dodali: A potom byl dvacet minut u vás v šatně. O čem jste si povídali? No, k tomu se ještě vrátíme. Zatím nám tu nechte pas my si vás zavoláme…

Odešel muzikant a producent Stanislav Chmelík, hudební partner Jitky Vrbové.

Akát je strom listnatý, jeho květy tvoří hrozny, a také jeho listy se skládají z množiny lístků.  Má takový zajímavý botanický název – trnovník Robinia. Je to na první i druhý pohled strom krásný. Kvete bíle. Voní tak silně, že když jdeš v červnu akátovou alejí, máš pocit, že se tou vůní musíš brodit. Ta vůně nám říká, že jaro finišuje, trhá svou hrudí cílovou pásku. Brzo  nastoupí léto. Léto se všemi svými svody – chozením naboso, cácháním v tůních, spaním pod širákem a letními žízněmi všeho druhu. Akáty to je tedy akátová alej, stromořadí krásných rozkvetlých vonících stromů.

K sedmdesátým narozeninám Vladimíra Merty přinášíme i vzpomínku na autora tohoto textu – J. K. Kučera by se v minulých dnech dožil 72 let.

Architekt, režisér a písničkář za sebou při každé své činnosti zanechává stopy (noty). Musím se přiznat, že se mi na Portě stalo, že jsem při jeho sáhodlouhé písni usnul. Omlouvá mě to, že únava z nepřetržitého pití (a ještě jsem k tomu pracoval) mi zabránila vnímat intelektuální zpívanou poezii.

Chcete nahlédnout pro změnu do kuchyně slavné textařky? Poslyšte historku, kterou mi na úvod setkání vypověděla PhDr. Jiřina Fikejzová: "Jiří Zmožek chtěl kdysi otextovat melodii, která se líbila Karlu Gottovi, že mi ji dá na kazetě. Já mu řekla, že kazeťák nemám, že pracuju s přístrojem Sonet Duo, známým traktorem. On zvedl oči k nebi a prohlásil, že jsem poslední kotouč v Československu.

To, že textař a básník Pavel Vrba vydává premiérové knižní tituly i po smrti, je nezpochybnitelnou zásluhou jeho ženy Marie, kterou okruh jejích trampských přátel zná jako Salu, jiní pak zase pod přezdívkou Bystrá, jíž ji obdařil už kdysi dávno sám Pavel. Ta pak, společně s báječně se doplňujícím tvůrčím týmem, tedy připravila již třetí knižní titul s Pavlovými básněmi a poetickými texty z jeho „šuplíkové pozůstalosti“, nepochybně k radosti kulturní veřejnosti.

Alain Fabien Maurice Marcel Delon, francouzský herec, scénárista a režisér. Narodil se ve znamení Štíra 8. listopadu 1935 ve Sceaux u Paříže. Jeho otec byl provozovatelem kina, matka pracovala v lékárně. Alain Delon byl jediné dítě z manželství, které skončilo rozvodem, když mu byly čtyři roky. Vyrůstal u pěstounů v severofrancouzském Fresnes. Pro své neustálé potíže s učiteli vystřídal mnoho škol, delší dobu pobýval v jezuitském internátě St. Nicholas d'Igny u Bièvres, odkud se pokusil utéct do USA. Vyučil se řezníkem u svého otčíma, v sedmnácti letech vstoupil do armády a bojoval jako parašutista u námořnictva v Indočíně.

Bohumil Röhrich – Béďa Šedifka

*2. 11. 1905 Míla Kolář, dramaturg, beletrista, překladatel, redaktor Práce, autor divadelních her (divadelní hra o trampské romantice Dvě Marie, hrála se v malostranské Umělecké besedě v Praze)

*2. 11. 1935 Iva Hercíková (dříve Vodňanská), absolventka DAMU, spisovatelka, autorka televizních her a filmových scénářů editorka (se Zdeňkem Heřmanem) knihy Chyťte se nebe…/Magazín Divokého západu/, 1968; 1986 - 2000 žila v emigraci v USA

Skupina Pacifik za sebou zanechává čitelnou hudební stopu už více než čtyři a půl desítky let. O lídru skupiny - Tonym Linhartovi (75) – to lze tvrdit ještě v delší časové linii. Je známou osobností nejen v muzikantském, ale i v trampském světě, zejména nyní v souvislosti s právě vysílaným třináctidílným televizním seriálem Zvláštní znamení touha o historii trampingu, kde vystupuje jako pamětník a historik této subkultury.

Napadlo by vás, že matka může být o čtyři roky mladší, než její dcera? Lídě Baarové, jedné z nejobdivovanějších a také nejzatracovanějších filmových hvězd, se tento paradox přihodil. Osud nevlastní matky Lídy Baarové byl možná větším dramatem než tragedie slavné filmové hvězdy. Je to strhující příběh o jedné mladé a talentované herečce, která se v době, kdy Lída Baarová prožívala nejtěžší okamžiky svého života, dokázala vzdát slibné herecké kariéry. A to jen proto, aby pomohla těžce nemocnému otci Lídy Baarové i jeho dceři. Na konci života měla za tohle všechno tvrdě zaplatit. V duchu známé pravdy, že spravedlnost možná existuje, ale pouze pro někoho.

Šílely po ní desítky miliony mužů po celém světě. Její image dodnes kdekdo napodobuje, královnu popu Madonnu v to ve své době počítaje. Komu je podobná panenka Barbie, ideál holčiček, mužů i českých hereček? Žen po celém světě? A přitom byla Marilyn Monroe nešťastné, nevyrovnané a trochu popletené stvoření. Celý svět jí záviděl, ale opravdu nebylo co. Dětství s bláznivou matkou, dospívání u příbuzných a pěstounů, v dětském domově… Vlastně se jmenovala Norma Jean Baker.

Psal se rok 1965, pro mne zásadní a zlomový: v březnu toho roku jsem definitivně opustil svoji původní profesi – geologii - ke které mne vázala za komunistů nezrušitelná tzv. umístěnka ( závazek, že absolvovanou školu si v daném oboru nutno odpracovat, v případě střední školy a v mém případě zčásti na příbramském Bytízu, uranové šachtě, mezi „mukly“ tři roky) a nastoupil do tiskového oddělení naší největší cestovní kanceláře – Čedoku.