Karel Hašler s Adinou Mandlovou ve filmu Ať žije nebožtík (1935)

Jsem nyní pro změnu v Ládví nedaleko Prahy. Kdysi to bylo místo rekreace a oddychu mnohých Pražanů. Před chvílí jsem zastavil nedaleko rozlehlé louky. Snažím se představit si, co se tu na jaře roku 1941 odehrávalo. Tenkrát se tu natáčel film Městečko na dlani. Předlohou byl román Jana Drdy. Kniha, zachycující idylický život venkovského městečka Rukapáně, se stala jednou z nejčtenějších knih.

Nebylo tedy velkým překvapením, když se produkční firma Nationalfilm rozhodla román zfilmovat. Napsáním scénáře byli pověřeni Karel Steklý a Josef Mach. Režie se ujal Václav Binovec. Uměleckým poradcem filmu se stal – Karel Hašler. Ten byl v té době čím dál odvážnější, což projevoval zejména při svých zájezdových představeních.

Tehdy také státní sekretář v protektorátu Čechy a Morava Karl Hermann Frank nařídil, aby vysocí představitelé protektorátu povinně shlédli film Písničkář. Jako odstrašující příklad o věrolomnosti Čechů. Tehdy se také nechal slyšet, že nacistické Německo není nějaké Rakousko-Uhersko a že za jakékoliv pobuřování se bude trestat mnohem tvrději. Karel Hašler na to však nedbal.Veřejně zpíval a pro své písně volil nové, aktuální texty..

Například:

To je ta písnička česká,

Kterou si zpíváme dneska.

Poslyšte lidičky,

Zahoďte vidličky,

Beztak už není co žrát:

Všechno nám sebrali

Všecko nám sežrali

Nechali jenom ten protektorát…

Zájezdový soubor K. Hašlera v letech 1939-40.
Zleva V.Merten, S.Mach, K.Hašler, G.Hašler, T Muff, E.Šárková, Fr.Spurný, M.B.Stýblo, D.Pražský

Kartel Hašler zpíval i v přestávkách natáčení filmu Městečko na dlani. Zpíval v Ládví, zpíval také v Ronové nad Doubravou, kde se rovněž točilo.A nevadilo mu, že v hospodě, kde dával k dobrému své protiněmecké písně, sedávalo i několik německých důstojníků.

Tehdy byl také Hašler zatčen gestapem. Po dvou dnech ho sice propustili, bylo to však varování – Hašler už byl gestapem sledován. Koncem léta 1941 se filmový štáb opět rozjel do Ládví.

V úterý 2. září 1941 se tu ale objevili příslušníci gestapa. Nějakou dobu se prý dívali na natáčení a po polední přestávce zatkli vedoucího natáčení Josefa Dražila. Mezi filmovými pracovníky nastal rozruch. Lidé pomýšeli na rychlý návrat. Než připravili auta, byl zatčen Karel Hašler.

V roce 2004 mi o tom vyprávěl tehdejší asistent kamery a později sám úspěšný filmový kameraman Jaromír Holpuch. Podle jeho vzpomínky nebyl Karel Hašler zrovna takzvaně na place, nacházel se o něco dál. Jistý německý voják se prý jednoho z filmových pracovníků na Hašlera přímo zeptal. Teprve když zjistil, kdo z přítomných Hašler vlastně je, písničkáře zatknul. Jaromír Holpuch mi ještě řekl:

„ Podle mého názoru si to Hašler do jisté míry zavinil sám. Dal k tomu popud, protože pokaždé, když skončilo natáčení, šel do hospody a tam hrál. Hlavně ty protiněmecké písně…S odstupem doby si myslím, že vzhledem  ke své mimořádné popularitě si byl jistý, že na něj nikdo nemůže…“

V sobotu 1.září 1945 vypovídala o tehdejších událostech představitelka hlavní ženské role filmu Marie Glázrová. A potvrdila vlastně i slova Jaromíra Holpucha:

„ Vím, že Hašler zůstával obyčejně v hostinci, kde zpíval různé protinacistické písně, které ostatně zpíval všude při každé příležitosti, za účasti většinou neznámých osob…Byla jsem přítomna, když byl Hašler zatčen v Ládví. Vzpomínám, že téhož dne, kdy k zatčení došlo, ráno již bylo v Národním divadle vyšetřováno, kdo z členů účinkuje v tomto filmu, a tehdy stálo před Národním divadlem totéž auto, které přivezlo gestapáky do Ládví. “

Karel Hašler byl nejprve uvězněn na Pankráci, poté byl převezen do Drážďan, do transportní cely. Tady ho zastihla Nina Jirsíková, původně jedna z Jenčíkových girls , svého času tolik populárních v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Později se stala členkou D 41 E.F. Buriana. Na Karla Hašlera Nina Jirsíková po válce vzpomínala:

„ V Drážďanech jsem čekala na transportní cele deset dní. V té době byl v cele pod námi též Karel Hašler, který nám napsal velmi optimistický moták – šel statečně vstříc smrti.“

Městečko na dlani (1942). Na snímku uprostřed Eman Fiala a Anna Letenská

Hašler pak skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Byl sem přijat 17. října 1941. Dostal vězeňské číslo T-6581. Nejprve byl umístěn do punčochárny, kde vězni spravovali esesákům ponožky.

O Hašlerově konci existuje několik svědectví.Většina z nich však není pravdivá, případně je zkreslená. Hovoří se například o tom, že Hašler byl zbit opilým esesákem, což mu způsobilo otevřenou ránu na noze.

V knize Mraky nad Barrandovem jsem rovněž zveřejnil svědectví Hašlerova spoluvězně Antonína Kramáře:

„ Dne 21.prosince 1941 byl Hašler odveden na trestný blok. Dozorci vězně donutili, aby se v třeskutém mrazu svlékli donaha. Přivázali je pak ke stoličkám a pustili na ně ze sprch studenou vodu…“

Antonín Kramář vzpomínal na okamžiky, kdy se s několika dalšími vězni dozvěděl, že Hašler leží v bezvědomí v umývárně…

„Uviděl jsem na holé betonové podlaze obličejem k oknu ležet bezvládné tělo našeho písničkáře, vyhublého na kost, s velkýma očima v hustých brvách. Uzlíček lidské trosky. Zemřel patrně na zánět mozkových blan nebo plic po opakovaných ledových sprchách.“

V poslední době se dokonce objevily zprávy o tom – už o tom ostatně byla řeč – že esesmani polévali Hašlera za třeskutých mrazů studenou vodou tak dlouho, až z něho údajně udělali ledový rampouch.

Možná ta informace pochází právě z mé vzpomínané knihy Mraky nad Barrandovem, kde jsem kromě například Karla Hašlera sledoval také osud skvělého, dnes neprávem opomíjeného rozhlasového reportéra doktora Františka Kocourka.Ten totiž, podle několika svědectví, byl esesmany poléván, coby vězeň vyhlazovacího tábora Osvětim, ledovou vodou tak dlouho, až opravdu zmrzl.

Mýtus o Hašlerově umrznutí zcela vyvrací zřejmě nejpodrobnější a také nejdůvěryhodnější svědectví Hašlerova spoluvězně a blízkého přítele, někdejšího člena trampské osady Sirotci z Radvanic. Byl to právě on, kdo v Mauthausenu sehnal Karlu Hašlerovi, s nímž se dobře znal ještě před válkou, kytaru, aby tu mohl, velmi potichu, hrát ostatním své písně.

V roce 1977 mi tento muž, který si nepřál zveřejnit své jméno ( nicméně jeho identitu samozřejmě velmi dobře znám) napsal obsáhlé třístránkové svědectví. Prý proto, aby – jak uvedl – zamezil různým nepravdám, které o konci Karla Hašlera začaly u nás kolovat.

Podle těchto vzpomínek byl dvaašedesátiletý Hašler na příkaz blokového kápa Eckerta, vězně z kriminální minulostí, přeřazen z punčochárny do kamenolomu.

Zmíněný spoluvězeň uvedl, že tehdy Hašler, který při práci ztratil dřevák, takže od té doby nosil jednu nohu pouze zavázanou v hadrech, dostal do nohy flegmonu. Co však bylo horší, přepadla ho silná úplavice. V té době prý ztratil vůli žít.

Spoluvězeň vzpomínal ( jeho vzpomínky jsem stylisticky a věcně upravil – pozn.autora):

„ Ke spánku jsme se na palandách ukládali tak, že první z nás si lehnul na bok a druhý hlavou k nohám, takhle jsme byli namačkáni vedle sebe…Karlík se nešťastně dostal až někam dozadu. V noci ho ta úplavice tak proháněla, že tam seděl přes dvě hodiny. Po půlnoci se vracel zpátky…Jenomže když jeden z palandy odešel, tak to jeho místo ostatní uzavřeli…Karlík se vracel potmě, dostal se až tam, odkud vyšel, zesláblý se potácel, až někomu šlápl na hlavu nebo na nohy – nastal řev a v tu ránu vletěl blokáč s pomocníky a býkovcem začali Karlíka a všechny kolem mlátit hlava nehlava…Tohle mi druhý den ještě stačil u okna umývárny vylíčit. Držel se rámu a nemohl se ani narovnat, říkal, že ho hrozně řezali, než se mu podařilo zalézt mezi ostatní a má dojem, že mu přerazili páteř. Na hlavě měl rány se zaschlou krví…Po apelu jsem hned letěl k oknu, jak jsme se domluvili, ale Karla tu už nebylo. Jen asi dvanáct mrtvých na hromadě. A na samém spodku ležel Karel Hašler.“

Svědek mi pak ještě napsal, co mu vyprávěl španělský spoluvězeň. Při ranním apelu prý Karel Hašler už nevydržel stát a klesl na zem. Dozorce pak do něho několikrát kopl, ale Hašler prý už nejevil žádné známky života. Odnesli ho tedy a s ním dalších jedenáct vězňů, kteří apel nepřežili, do umývárny.

Úřední zápis o smrti Karla Hašlera v koncentračním táboře v Mauthausenu zní:

Hašler Karel, narozen 31.10. 1879 v Praze. Zemřel na všeobecnou otravu po flegmóně dne 22.prosince 1941 v osm hodin deset minut.

Premiéra filmu Městečko na dlani se odehrála devět měsíců po jeho smrti, v září 1942. Film měl u diváků mimořádný úspěch…

Stále se tu však vznáší jedna podstatná otázka: Co vlastně způsobilo Hašlerovo zatčení a uvěznění? Před několika lety jsem se na to zeptal i dalšího pamětníka, tenkrát filmového statistu a později akademického architekta Karla Černého, mimochodem nositele filmového Oscara za výpravu k Formanovu slavnému filmu Amadeus.

„ Co myslíte“, ptám se pana architekta,  opravdu někdo Hašlera udal ? „

„Já myslím, že ano“, odpoví pan architekt.“ Ale doložit to konkrétními důkazy nemohu. To jméno vám prostě říct nemohu. Nechci si to vzít na svědomí.“

Hodně se mluvilo, zejména po válce, o tom, že Karla Hašlera měl udat režisér filmu Městečko na dlaniVáclav Binovec. Hašler to řekl i některým spoluvězňům. Ovšem tuhle informaci mu údajně řekl při výslechu pouze jediný člověk – Werner Dress, nacista, který měl na starosti filmovou cenzuru. Otázkou tedy je, do jaké míry může být člověk tohoto typu věrohodný. Samotný Václav Binovec, který byl po válce souzen a odsouzen za kolaboraci, však toto tvrzení až do konce života vášnivě popíral. Žádný konkrétní důkaz o udání Karla Hašlera vyšetřovatelé nepodali.

Jak ale víme, Hašlera mohl udat opravdu leckdo. A co je podstatné – nacisté o jeho hudebních produkcích už několik let dobře věděli a dlouhodobě ho sledovali.

Pomník Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech.

Své putování po stopách života a smrti Karla Hašlera končím na Starých zámeckých schodech. Pamatují, stejně jako mnohá jiná místa Malé Strany a staré Prahy vůbec, Karla Hašlera, autora více než tří stovek písniček, šansonů, kupletů či kabaretních popěvků. Patří Praze, patří vlastně nám všem.

Karel Hašler.

Muž, který díky svým písním zůstává stále mezi námi.

( Z knihy Cesty za oponu času, 2010)