Devadesátá léta minulého století, západní svět objevuje Prahu. Žijí zde desetisíce mladých Američanů, mají své hospody a puby, a v klubu Bunkr se potkávají Dolf Lundgren s Richardem Nemčokem. To je ten menší vpravo. Měří dva metry, ale Dolfovi je po ramena.

Příběh ostravského trampa, exulanta, legionáře a budovatele legendárního rockového klubu Bunkr v centru Prahy

Rovnou z vězení zamířil na nádraží. Nejel do rodné Ostravy, vlastně už nikdy se tam nevrátil, nejen proto, že nějakému tamnímu papalášovi dal pěstí. Když v Praze vystoupil z vlaku, hledal adresu, kterou dostal ve vězení od básníka a magora Jirouse. Otevřela mu Anna Šabatová. Richard se představil a řekl – přišel jsem podepsat Chartu. Pro navrátilce z výkonu trestu to byl trochu divoký začátek nového života.

Hledal zaměstnání a přespával v parčíku, možná tom, kde dřív stával sovětský tank, vyrobený ovšem až po válce. Policajti už ho znali, věděli o něm, ale nechávali v klidu. To zaměstnání sehnal – v barrandovských filmových ateliérech. Richard Nemčok zvaný Ricci má šikovné ruce.

Nevím, co všechno dělal, ale jednoho dne zazvonil telefon z vrátnice. Bacha, jdou pro Richarda. Přes vrátnici nemohl, tak zvolil díru v plotu. A vzal to přes hřeben Krkonoš do Polska. A na sever, do Gdaňsku. Sídlila tam Solidarita v čele s Lechem Walesou, a Richard – jako každý Ostravák, jak říká – mluví polsky.

A pak generál Jaruzelski provedl ten nedostatečně oceňovaný čin, kterým zabránil sovětské okupaci. Vyhlásil vyjímečný stav.

To už byl Ricci v Krakově, v Gdaňsku nebylo bezpečně. A zde, zřejmě nikoliv poprvé, do Richardova života vstupuje tajná služba jedné západní mocnosti. Myslím, že mu do života vstoupila už dřív, ale Ricci o tom nemluví, a já to respektuji. Na francouzský pas, aniž by uměl tu řeč, prochází letištní kontrolou ve Varšavě. Krve by se v něm nedořezal, to až ve Vídni, kde v baru na letišti s úsměvem čeká Pierre nebo Jean nebo Jacques, či jak se ten chlapík jmenoval. I kdybychom věděli, jak se jmenoval, určitě by se ve skutečnosti jmenoval jinak. Nejsme ve špionážním filmu, jen trochu nakukujeme do života Richarda Julia Nemčoka.

Sladká Paříž. Ricci si našel práci mechanika – a čekal. Cítil v sobě dluh, závazek vůči té zemi, která ho přijala. Až jednoho dne zamířil do náborového střediska Cizinecké legie. Důstojník, s kterým jednal, mluvil polsky. Kruh se uzavírá.

Rockový klub Bunkr. Stojící čahoun Richard Nemčok, pod ním prezident Václav Havel, krásná neznámá, vlevo stojící studentský vůdce Martin Mejstřík, později zahradník, ale také senátor.

V roce 1991 otevírá v centru Prahy rockový klub Bunkr. Než byl nuceně vyklizen, dosáhl mezinárodního věhlasu. Dostal se i do bedekrů spolu s Pražským hradem, Staroměstským náměstím a Karlovým mostem.

Dvacátého prvního ledna, právě před čtvrt stoletím, je Bunkr exekutory vyklizen na základě – jak se později ukázalo – neplatného rozhodnutí správního úřadu.

Jednou mi Ricci řekl – „stát mi dluží šedesát milionů“. Dnes by to s příslušenstvím možná byla miliarda. A jindy, seděli jsme u něho na louce na sluníčku a velmi zvolna upíjeli z lahve rumu, kterou jsem koupil cestou: “udělal jsem jednu velkou chybu. Vzdal jsem se francouzského občanství. K cizímu státnímu příslušníkovi by si to tehdy nikdo nedovolil.“

Divoké devadesátky. Už i televizní seriály se o té době natáčejí.

K dějům té doby i k slavnému klubu Bunkr se vrací zasvěcený článek serveru Aktuálně.cz: 25 let od vyklizení Bunkru.