Pavel Chrastina (1940 – 2021)

V nekrolozích Pavla Chrastiny zaznívá asi z jednoho zdroje převzatá informace – zakladatel skupiny Samuels. Je to jen kousek pravdy – na radiotechnické fakultě v Poděbradech se na přelomu 50. a 60. let minulého století potkali dva studenti – Petr Kaplan z Ostravy a Pavel Chrastina z Prahy, oba ročník 1940. Hráli tzv. bigbít, ale zase to není úplně pravda –  hráli především raný rokenrol s původními texty. A protože neměli aparaturu, postavili si ti elektrostudenti vlastní zesilovač. Vměstnali ho do papundeklového kufru, jemuž říkali Samuel. A sami se tak začali nazývat.

Chrastina s Kaplanem, řečeno ve zkratce, stáli v roce 1962 společně se saxofonistou Mílou Růžkem u vzniku skupiny Olympic, pokud přeskočíme peripetie těchto mladých mužů pod názvem Karkulka. Skupina našla zázemí i název v klubu Olympic v pražské Spálené ulici. Později se ty prostory nazývaly Divadélko Ateliér a v 70.letech sloužily mocnému rozvoji folkové hudby. A dnes, jak jistě víte, zde už léta sídli divadelní Studio Ypsilon.

 Olympic byla od počátku mimořádná kapela se širokým okruhem spolupracujících zpěváků, včetně Mikyho Volka i Karla Gotta. V roce 1963 dostihl Peteho Kaplana povolávací rozkaz na dovršení vysokoškolské vojenské služby. Kaplan byl sólový zpěvák a vedoucí kytarista, frontman a lídr kapely – a nyní hledal záskok. Výběrem nakonec prošel o dva roky mladší Petr Janda, tehdy už poměrně známý muzikant. Měl zvláštní nosový hlas, ale dobře zvládal repertoár i sólovou elektrickou kytaru. Takto vybavených kytaristů v té době v Československu moc nebylo. Jak mi svého času Pete Kaplan popisoval, jejich setkání proběhlo asi takto: „ Budeš záskok, Jando, já se vrátím. Dobře si to pamatuj!“ Kaplan se za pár měsíců opravdu vrátil, ale Janda už své místo neopustil.

Jenže Pavel Chrastina to popisuje jinak: „Petra Jandu jsme dotáhli skoro násilím a trochu jsem to způsobil já. Líbil se mi jako sólový kytarista v kapele Sputnici, pak jsme spolu chvíli měli instrumentální Big Beat Quintet, kde byl už tehdy Jeňýk Pacák, ale Petrovi se do budoucího Olympiku moc nechtělo. Přišel až koncem roku 1962, vlastně za Láďu Štaidla, který zničehonic odešel. V Ondráši Olympic dost nabobtnal, přišli další zpěváci, Yvonne Přenosilová, Pepa Laufer, Pavel Šváb, Věra Křesadlová, a jak jsme se později měnili na vokální skupinu, tak sóloví zpěváci postupně odcházeli. Nejdéle to s námi vydržel Miky Volek.“

Kapela tak získala nového lídra a kráčela do svého nejslavnějšího období. Včetně vynikajícího baskytaristy Pavla Chrastiny.

Pavel hrál podivným stylem zvaným Pádlo. Pravou rukou s trsátkem opisoval veliký oblouk, na pohled bylo velmi obtížné se z té výšky trefit do správné struny, ale Pavel to dovedl. Jak se přiznal Karel Šíp, v té době rovněž baskytarista, Chrastinův styl zkoušeli všichni. Pádlo. Kdo nehrál Pádlo, jako by nebyl.

Olympic prožíval skvělé období plné hitů. Písniček s hudbou Petra Jandy a s texty Pavla Chrastiny. Pták Rosomák, Želva, ale i Snad jsem to zavinil já…  Petr Janda tím asi už trošku trpěl, po létech řekl trochu posupně – „já dodnes vlastně nevím o čem ta Želva je“… Chtěl spolupracovat s jinými textaři, myslel na Zdeňka Rytíře i další, nakonec i textujícího básníka Pavla Vrbu, s kterým v 80. letech napsali díla jako Jasná zpráva nebo Osmý den… Takřka jistá Bratislavská lyra jim unikla na základě drobného vtípku básníka Vrby vůči předsedovi poroty Jiřímu Maláskovi. Není to legenda, seděl jsem tehdy na sousední barové židličce v hotelu Bratislava.

(pokračování)