Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Xenie Zítra má svátek René

Byl hercem, režisérem, filmovým producentem. Také tvůrcem hudby k mnoha českým filmům. Především však byl autorem více než tří stovek písní.Vzpomeňme alespoň na některé: Česká písnička, Když padá v Praze první sníh, Staré topoly, Po starých zámeckých schodech… Karel Hašler. Okolo jeho života a hlavně okolo jeho smrti je stále ještě mnoho tajemství. Víme o tom, že byl nacisty odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen. Víme také o tom, že tam zahynul dva dny před Štědrým dnem roku 1941.

Ale – jak vlastně zahynul ? V roce Hašlerova výročí ( 2009), kdy uplynulo 130 let od jeho narození, se u nás hodně mluvilo a psalo o tom, že Karla Hašlera nacističtí dozorci polévali za třeskutého mrazu vodou, až prý úplně zmrzl…

Mohlo se něco takového opravdu stát ? Nebo je to nesmysl ?

A tak jsem se, obrazně řečeno, ponořil, nikoliv poprvé, do příběhu Karla Hašlera. A zejména jsem znovu začal studovat dokumenty, které jsem svého času o Karlu Hašlerovi vyhledal a získal. Nejenom u nás, ale také v zahraničí, například v Německu a Rakousku. A také jsem znovu začal pročítat vzpomínky několika Hašlerových spoluvězňů, s nimiž jsem se v minulosti buď osobně setkal, případně jsem si s nimi dopisoval.

Úvodem osobní vzpomínka: Karel Hašler mi utkvěl v paměti hlavně díky filmu Písničkář. Tento film natočil v roce 1932 režisér Svatopluk Innemann. Karel Hašler tu hraje císařsko-královského vládního radu Halu, který uprostřed první světové války chodí v tmavém dlouhém plášti, v tmavém širokém klobouku a s kytarou v ruce – mezi lidmi a svými písněmi burcuje, vyzývá, kritizuje celý prohnilý systém tehdejšího Rakouska-Uherska.

 

 Karel Hašler ve  filmu Písničkář (1932).

Film je vlastně Hašlerovou autobiografií. On totiž celý život zpíval. Celý život burcoval. Aby za to jednou zaplatil životem. Ne v době Rakouska-Uherska, ale až později. Za německého nacismu.

V době, kdy vznikal film Písničkář, bylo Hašlerovi již třiapadesát let.

Stojím před zlíchovským kostelem. Pár metrů přede mnou, označená číslem dvanáct, stojí bývalá škola. V této budově se Karel Hašler 31.října 1879 narodil, tady prožil své dětství, dospívání. Tenkrát tu byl klid, dnes tu neustále jezdí auta i tramvaje.

Dívám se na Vltavu, vidím Císařskou louku a také topoly, které kdysi inspirovaly i Karla Hašlera.

Tady Karel Hašler ještě jako kluk snil o divadle a písničkách. Cesta k tomuto cíli byla však hodně spletitá a bolestná. Vedla přes řemeslo rukavičkáře, kterému se vyučil, pak přes kočovné divadelní společnosti a také třeba přes divadlo v Lublani.

V roce 1903 získal Karel Hašler angažmá v Národním divadle. Jeho nejbližším kolegou a přítelem byl už tehdy slavný herecký bard Rudolf Deyl starší. V roce 1968 vydal knihu Písničkář Karel Hašler,kde mimo jiné psal i o tom, jak se Karel Hašler, aby se stal členem Národního divadla, odvážně vydal přímo za režisérem Jaroslavem Kvapilem.

Odhodlaně zaklepal u Jaroslava Kvapila. Neoslnil ho. Režisér hledal milovníka…Hubený Hašler s lysinou se neuvedl zrovna úspěšně. Ale nouze láme železo. Řekl si: Vytrhneš nám chlapče trn z nohy, zahraješ si a půjdeš, odkud jsi přišel. Po „ Cigánových houslích“ zadeklamovaných kandidátem s vnitřním napětím, režisér roztál. V hercově hlase se chvěla slza, Kvapilova básnická přísnost nebyla uražena žádným metrickým pokleskem. Verše v podání uchazeče se nepodobaly slovním raketám, jejichž efekt je strojený. Zalíbil se.

Zde sehrál Karel Hašler desítky rolí. Do povědomí diváků se zapsal například jako Chlestakov v Gogolově Revizoru, jako Vocílka v Tylově hře Strakonický dudák či Kecal v Prodané nevěstě. Koncem roku 1915 vystoupil v osudové roli Pašeráka ve hře Karla Schoenherra „ Ďáblice“. Proč role osudová ? Hašler zmeškal představení a byť se hájil tím, že si spletl datum, verdikt vedení Národního divadla byl nemilosrdný – výpověď.

Vyhazov z divadla dal ale této zemi národního písničkáře.Už tenkrát, v roce 1916, měl Hašler za sebou desítky písní, které skládal a zpíval při nejrůznějších příležitostech. První veřejné vystoupení coby písničkář měl v roce 1907. Zazpíval píseň o tom, jak za Strahovskou branou, vždy když vyjdou hvězdičky, potají se v šeru schází pan Franc s hezkou pannou Stázi…Píseň se stala přes noc hitem. Stejně jako jiná, již Hašler složil pro svou dívku a pozdější ženu, klavíristku Zdenu Frimlovou, sestru slavného česko-amerického skladatele Rudolfa Frimla. Karla Hašlera tehdy inspirovala cesta, kterou Zdenu Frimlovou doprovázel do jejího bytu. Ta cesta vedla – po Zámeckých schodech.

Karel Hašler se začal naplno věnovat kabaretu a svým písním. Zpíval při nejrůznějších příležitostech a nový azyl našel v pražské Lucerně a také třeba v kabaretu Rokoko.

Byla první světová válka. A Hašlerovy písničky měly čím dál patrnější politický podtext. Rudolf Deyl ve své knize uvedl:

Čím více se horšila válečná situace spojenců, tím více mohutněla česká důvěra v příznivý výsledek naší budoucnosti. Malátnost a pochyby zmizely, politické vtipy se rodily a šířily jako lavina. Vynášel je kdekdo…

Mám před sebou dokument z roku 1918. Je naprosto unikátní, nepochází totiž ze žádného z českých archivů. Jedná se o udání na Karla Hašlera. Dokument je adresovaný přímo do rukou tehdejšího německého velvyslance Praze doktora hraběte von Hertlinga.

Pisatel upozorňuje na kuplet, který Hašler veřejně zpíval. V té písni, jak text udání popisuje, si Hašler dělal legraci z tehdejšího rakousko-uherského císaře Karla I. Horlivý pisatel v závěru svého hlášení ještě uvedl:

„Ten umělec to zpíval tři nebo čtyi dny, než bylo proti němu zakročeno. Vojsku by měla být návštěva tohoto lokálu zakázána. Opis tohoto nejposlušnějšího hlášení zasílám ještě panu císařskému velvyslanci do Vídně.“

Je 28. říjen 1918. Lidé se radují. Rakousko-Uhersko je v troskách. Vzniká Československá republika. Krátce poté se Karel Hašler stává ředitelem kabaretu Lucerna. Rudolf Deyl starší o tom psal:

Dal Lucerně zcela novou tvář. Začal bezohledně pranýřovat naši nesnášenlivost a sobectví. Posmíval se keťasům a kariéristům. Volil k tomu formu verše i promluv. Psal básně „ Teď hlavy vzhůru“ a „ Jen jednu stranu v Čechách znám“. Písničky s palčivými a řezavými texty přímo chrlil.

Kromě toho Karel Hašler filmoval. Poprvé stál před kamerou již v roce 1915. Natočil celou řadu němých filmů. Velký úspěch slavil v roli „ advokáta chudých“, tedy doktora Uhra ve snímku Batalion.

Píše se rok 1930 a Karel Hašler vystupuje v prvním našem zvukovém filmu Tonka Šibenice, natočeném podle předlohy zuřivého reportéra Egona Ervína Kische. Premiéře, která se uskutečnila 27.prosince 1930 v kině Alfa, předcházel nafilmovaný výstup Karla Hašlera, v němž vůbec poprvé zaznělo z plátna česky mluvené slovo.

 

Scéna z filmu Za ranních červánků (1934).

Ve třicátých letech už není skoro jediného filmu, ve kterém by se Karel Hašler neobjevil.

Jmenujme namátkou některé tituly: Písničkář, Za ranních červánků, Hordubalové, Ať žije nebožtík, Švanda dudák…

To už se ale blížil osmatřicátý rok.

Nacistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem je vůči Československu čím dál agresivnější.

Agresivita strmě narůstá rovněž u sudetských Němců, žijících v československém pohraničí.

Jeno do 24. září 1938 uskuteční členové úderných sil sudetských Němců Freikorps na třista výpadů, přičemž způsobí republice značné materiální škody. Obranu Československa zhaplatí v této době svými životy na 110 vojáků a příslušníků Stráže obrany státu a dalších padesát bude zraněno.

To však zatím neznamená vůbec nic v porovnání s tím, co přijde v letech 1939 – 1945.

A co v této době dělá Karel Hašler ? Jezdí za lidmi přímo do jámy lvové , do československého pohraničí. Často tu musí čelit sudetoněmeckým bojůvkám…

Například v červenci 1938 zpíval v nabitém sále v Jablonci nad Nisou. Henleinovci chtěli vystoupení rušit a v devět hodin zhasla v sále světla. Ale Hašler dozpíval celý program potmě.

Zajímavou vzpomínku uchoval legendární dramaturg pražské Lucerny, mimo jiné i provozovatel kabaretů, kde vystupoval i Karel Hašler – František Spurný.Vzpomínal na jedno Hašlerovo představení, určené zejména příslušníkům československé armády. V jedné z lóží byl prý tehdejší německý velvyslanec.

„ Hašler zpíval“, vzpomínal pan Spurný,“ a postupně dostával diváky do varu. Hlavně když začal zpívat proti Němcům. Vojáci nadšeně křičeli, odhazovali opasky, ten německý vyslanec byl celý bledý,ale dobře vím, že někomu ze svých lidí řekl: Kdo je to ten Hašler ? Je strašně nebezpečný. Podívejte, co dokáže udělat s armádou. Poznamenejte mi ho.“

Dne 23. září 1938 vyhlašuje českosovenská vláda všeobecnou mobilizaci.

Přichází však 29. září. V Mnichově se sešli Adolf Hitler, italský diktátor Benito Mussolini, britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain a jeho francouzský kolega Édouard Daladier. Uzavřou tu bez československé účasti potupnou mnichovskou dohodu, která bude znamenat mimo jiné nejenom porážku Masarykovy Československé republiky, ale také počátek hluboké destrukce našeho státu.

Naše země musela tehdy postoupit nacistickému Německu jednu třetinu svého území. V té době tu žil i téměř jeden milion Čechů, které z velké části čekalo potupné vyhnání z jejich domovů.

Z pohraničních pevností odcházejí naši vojáci se slzami v očích a s beznadějným vztekem v srdci.

Mnoho lidí tehdy také odsuzuje politiku prezidenta Edvarda Beneše a našich dalších představitelů, že Hitlerovi ustoupili bez boje. Mezi tyto kritiky patří rovněž Karel Hašler. Svého času jsem v jednom z českých archivů objevil dokument. Je ze 4. listopadu 1945, kdy před disciplinární radou Svazu českých filmových umělců hovořil scénárista Josef Hlaváč.Popisuje tu právě postoje Karla Hašlera v pomnichovském období. Některé pasáže, s ohledem na velmi vulgární slovník, však raději vynechávám. Karel Hašler prý Josefu Hlaváčovi řekl:

Já se ti divím ( proneseno ke mně), že ty, syn takového táty, jako byl Zdeněk Hlaváč, můj dobrý kamarád, může hájit takový zlodějský pacholky jako byl Masaryk a Beneš…A tvůj nebožtík táta se musí obracet v hrobě, že se zastáváš takových hrobařů národa, takovejch lumpů, kteří prodali republiku židům. Já mohl toho Beneše zničit, když dav lidí táhl na Hrad a chtěl ztrestat toho lotra! Já ty lidi tenkrát zastavil…V době, kdy byli u moci, tak mě chtěli koupit, chtěli mi dát monopol hracích karet, aby si mne získali, ale já jsem to odmítl.. Takoví to byli političtí gauneři…“

Těžko říci, zda se odehrálo přesně to, co Josef Hlaváč vypověděl. Z jiných zdrojů se však ví, že Karel Hašler se opravdu velmi kriticky stavěl k tehdejší politice Hradu i k hlavním představitelům. Jak už bylo řečeno, nebyl zdaleka sám. Ostatně – je známo, že i někteří bývalí českoslovenští legionáři vstupovali, pod dojmem frustrace, která zavládla po potupné kapitulaci, do řad vypjatě nacionalistického a fašistického sdružení Vlajka. Zpravidla se jednalo o lidi politicky zmatené, méně vzdělané a špatně se orientující v tehdejším politickém chaosu. A pokud šlo o zmiňovaný monopol hracích karet – o Karlu Hašlerovi se rovněž vědělo, že byl vášnivým hráčem. A často, jak píše i Rudolf Deyl v knize Písničkář Karel Hašler, prohrával velké finanční částky. Mimochodem rovněž i tato jeho vášeň ho stála také rozchod s manželkou Zdenou…

Ať už si pod dojmem výše uvedeného svědectví o Karlu Hašlerovi myslíme cokoliv, v dalších měsících mnohokrát prokázal své vlastenectví, svou odvahu…

Svými písněmi,ale třeba také články, které v tehdejšich novinách publikoval.

Opět dám slovo knize Rudolfa Deyla staršího:

21.května 1939 napsal Karel Hašler v článku nazvaném“ České slávy chrám“: Jen třikráte jsme byli v dějinách poraženi, pokaždé zradou…11. června napsal Hašler novou, ještě palčivější stať “Zpívající fontána“. Tím na sebe Němce poštval. Nelekl se, pero mu postačilo, prohlédl záměr okupantů, že chtějí umlčet jeho písničky.Tenkrát se mu drala na rty jeho „písnička česká“ k zpěvu nejvytrvalejšímu.Jí burcoval české svědomí a nabádal: Zpívejte, lidičky, ty naše písničky…

 

(Pokračování zítra)

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6739526

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz