Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Xenie Zítra má svátek René


Ve Zlíně, kde rodilý Plzeňák Miroslav Zikmund (nar.14.2.1919) přebývá od nepaměti, potkáte jej zřídka. Když však spatříte rychle se pohybující stříbrný oblak bohaté hřívy, lehce ironický úsměv vysokého hubeného chlapiska s jiskrou v oku, bez náznaku módních výstřelků v oblékání, je to zajisté Miroslav Zikmund.

Cestovatel světového jména i významu, spisovatel, publicista, fotograf a kameraman, zajisté mistrovsky zručný řidič i automechanik a zároveň osvědčený mezinárodní diplomat polylingvista, skromný avšak sebevědomý až ke skřípění, pozitivní a přátelský člověk. Dnes již bez souputníka Jiřího Hanzelky. Cestovatele  Miroslava Zikmunda, který autem objel Svět jistě několikráte, potkáte výhradně pěšmo, neboť výhradně pěšmo obíhá své dnešní povinnosti. Miroslav Zikmund autem nejezdí.

Mé první setkání s Miroslavem Zikmundem se událo před  šedesáti roky... Číslovku musím vypsat slovy, neboť je až neuvěřitelná. Jako desetiletý kluk, bez měřítka a úcty k čemukoliv, obdivoval jsem na tehdejším Otrokovickém letišti malé otevřené osobní autíčko, téměř hračku:

Autíčko bylo zaparkováno ve stínu hangáru, vonělo novotou a čímsi zvláštním, a mně bylo "cizími strýci" dovoleno hračku obdivovat, hladit, usednout za volant. Byli to tehdy mladí komerční inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří způsobili malému klukovi hluboký zážitek, zapsaný do jeho srdéčka dodnes. Díky za laskavost a důvěru, Jirko a Miroslave! Zamiloval jsem se do tohoto mini autíčka. Žádné jiné auto jsem si již nepřál a taky nekoupil. Jen hýčkané  "angličáky"...

Byl to tehdy jeden z vývojových modelů, snad tatrovky, a měli jej k užívání pánové Hanzelka a Zikmund.  Ano, již tehdy  známí  cestovatelé H+Z. Absolvovali, (Jiří Hanzelka), na  Otrokovickém letišti svůj základní pilotní výcvik motorového létání, a jedním z jejich instruktorů byl i můj táta. "Instruovalo" se i u nás doma, při kávě a koláčích. Odtud mé první setkání, odtud mé první uvědomování.

Mé druhé setkání s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem bylo mnohem pozdější a událo se nenápadně, pozvolna, bez osobní účasti jmenovaných. Setkal jsem se s jejich knihami. Byl jsem vždy urputný čtenář. Naše rodinná knihovna a městská knihovna ve Zlíně brzy přestaly skrývat své poklady. Včetně nejcennějších: Afrika snů a skutečností, Tam za řekou je Argentina, Přes Kordillery. Později i jiné tituly H+Z. Tyto však byly pro mne přelomové. Do setkání s cestopisy H+Z jsem hltal cokoliv, především "aby to bylo napínavé". Od jednoho dobrodružství ke druhému, od jedné vítězné přestřelky s domorodci k jiným vítězstvím nad kýmkoliv. Plahočení od tajemných vodopádů k nejvyššímu horstvu atd. Nic takového jsem však v knihách H+Z nenalezl. Bylo zde sice popsáno hodně dřiny, nebezpečenství a problémů. Nikoliv však jako dominantní téma.

Dominantní téma v knihách H+Z jsou osobní setkání s jinými lidmi. Nahodilá setkání i setkání vědomá. Setkání s jinou kulturou, jinými zvyky. Podáním si ruky, posezení u společného jídla, (ta prapodivnost jídla a pití. Co třeba u Šuárů - lovců lebek...?), přijetí do komunity. Nová přátelství a vědomí si své vzájemné podobnosti přes vzájemnou rozdílnost. Hluboký pocit osobní svobody a rovnosti s kýmkoliv. Bez civilizačních, ekonomických, náboženských či jiných zábran. To mně sdělili pánové Hanzelka a Zikmund ve svých knihách. Byl jsem všude s nimi, uvěřil jsem jim, a oni mne, mládenečka, obdarovali novým úhlem pohledu. Získal jsem ke knize zcela jiný přístup. Méně adrenalinový, méně krasoumně estetický, více komunikativní. Držím se tohoto dodnes.

Chci rovněž vyjádřit obdiv ke spisovatelskému řemeslu H+Z. Obrovská množství rukopisných poznámek, přepisovaných ve vzácných chvílích volného času na běžném mechanickém psacím stroji, jistě nedovoluje časté úpravy a slovíčkaření. Řekl bych, že je psáno z první vody načisto. Věcně, čitelně a střízlivě, přesto s barevností osobního rukopisu. Kdopak z nich dvou psal a kdo korigoval? Prý se střídali, tak jako v řízení Tatry osmičky. Smekám klobouk!

Třetí setkání s Miroslavem Zikmundem bylo osobní, domluvené ale necelistvé. Jiří Hanzelka již delší dobu není mezi námi. Zmeškal jsem.

Publikoval jsem tehdy s velkou autorskou pýchou knížečku básní a pojal pošetilý nápad: věnovat tento útlý svazeček o padesáti listech osobně Miroslavu Zikmundovi. Jsem mu zavázán jeho poselstvím. Čerpám z něj.

Setkali jsme se s panem Miroslavem co domorodec s domorodcem,

vždyť mluvíme stejnou řečí, jako naše lásky. Schůzka byla obtížně sjednána - Miroslav Zikmund je žádaná osobnost, literárně a společensky stále činný. Byl jsem pro Miroslava Zikmunda zcela jistě jen jeden z dalších neznámých vetřelců.

Dostavil jsem se na schůzku v soukromí tiché vilky, vybaven knížečkou básní, diktafonem pro případ co kdyby, a sedmičkou červeného francouzského vína Bordeaux. Neměl jsem žádnou představu, co může být předmětem našeho rozhovoru, co mohu nabídnout, co mohu požadovat. Chtěl jsem značkou luxusního vína překlenout případné zámlky v hovoru. Opak byl pravdou - již od vrzavé branky chodníčku přes zahradu k domu, a potom i nadále, mluvili jsme způsobem kdysi dávno přerušeného rozhovoru...

Předmět našeho oboustranného tázání a odpovídání nehodlám zveřejňovat. Soukromí zůstává soukromím. Jen podotýkám: pan Miroslav Zikmund Ing. je ve svém domácím prostředí totožný se svým obrazem, coby dělníka na cestách poselství lidského společenství. Věcný, čitelný a střízlivý v uvažování i vyjadřování. Přesto s jemnou barevností rukopisu osobního projevu. Autor a dílo jednostejní jsou.

Dlaň ruky ke stisku podána s pozdravem přijata. Společné jídlo pojedeno, víno k radostí vypito. Nesetká se hora s horou, ale člověk s člověkem.

Tož, zdravím a přeji, pane Miroslave Zikmunde.

S úctou

Břetislav Kotyza

Douška: sedmička červeného s honosným názvem Bordeaux zvolna vyprázdněna a nahrazena pistolkou červeného bez etikety. Ne však beze jména. Bylo to "Dobré z vinohradu a sklépka Josefa H ". Bylo dobré, suché, kulaté a mluvivé.

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6739536

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz