Olympic 1969 - zleva Miroslav Berka, Ladislav Klein, Pavel Chrastina, Jan Antonín Pacák, Petr Janda

Pavlu Chrastinovi hudba přestávala stačit. Přihlásil se ke studiu dokumentaristiky na FAMU - a byl přijat. A tady se už citelně začala rozcházet jeho cesta s kapelou. Bubeník Jan Antonín Pacák mi před časem řekl – on už chtěl i na koncerty, třeba do Košic, lítat letadlem. – Kapela to nechápala, do Košic se jezdí přece autem, celých těch sedm set kilometrů, a on chce najednou lítat? Ale Pavel potřeboval být příští den ve škole.

K rozchodu došlo v roce 1969, to už ostatně končila slavná éra raného Olympiku. Odcházeli tvůrci této éry, ta slavná jména průkopníků, a zůstával Petr Janda. Je nakonec obdivuhodné, co s postupně bezhvězdnou kapelou ještě všechno dokázal.

Po skončení studií na FAMU působil Pavel Chrastina v Československé televizi, v Krátkém filmu Praha natočil na tři desítky dokumentů. V roce 1980 odchází do exilu do Austrálie. Začínal v noblesním Melbourne, později se přemístil do nádherného Sydney, ještě v 90. letech se posunul do americké Kalifornie… Živil se filmařinou, natáčel i svatby, pohřby, promoce, neboť i v Americe má chleba dvě kůrky… Do staré vlasti se vrátil v roce 1994. Stále zůstával členem svazu australských filmových režisérů a kameramanů.

Byla to doba návratů. Jednooký textař Petr Rada znovu v klubu Mánes, Vlasta Třešňák v pivnici U Rudolfina, americký profesor Ulč se svou čínskou ženou na vernisážích výstav, Jan Kristofori v okruhu výstavních aktivit Kobry Kučery, Emanuel Mandler a hoši ze Svobodné Evropy v podskalské hospodě U tří bojovníků… A Lustig, neuvěřitelný Arnošt Lustig. Nesli v sobě zvláštní poselství, zkušenost, kterou my jsme neprožili.

V polovině devadesátých letech jsme měli redakci časopisu, jemuž jsem tehdy stál v čele, v pražské Opletalově ulici, naproti dnešnímu Divadlu Radka Brzobohatého, tehdy ovšem Euroclubu, v jehož ustavení snad měl prsty z Norska se navrátivší výtvarník a kreslíř Jan Kristofori. V tom klubu jsme měli otevřený účet, jednou za měsíc mi vedoucí předal sběrnou fakturu… A tady jsem se s Pavlem začal potkávat.

Nechodil tam za mnou, chodil za svou pozdější manželkou, televizní hlasatelkou Evou Dudkovou, která tam v té době dělala programovou vedoucí. Jak už jsem někde napsal, jednou jsme se s Chrastinou trochu schrastili, a já mu řekl věc, na kterou jsem nějaký čas myslel – nechceš si zase zahrát? Pavel se bránil (už dvacet let jsem nehrál na kytaru, volal), ale nakonec jsme se tam sešli s Pete Kaplanem, Jeňýkem Pacákem, Mílou Růžkem a dalšími – a začala krátká série exkluzivních koncertů rokenrolových hvězd, kterou jsem připravil v Malostranské besedě.

Pavel šel tehdy s Kaplanem vybírat baskytaru po pražských obchodech – a u muziky už zůstal. Hrál s Peteho Mefistem i po Kaplanově náhlé smrti v roce 2007. Byl veřejně činný, publikoval, pořád vypadal neuvěřitelně dobře, ten krásný filmař a bigbíťák.

Zemřel 28. prosince 2021; posledních pár týdnů už na tom nebyl dobře. Dost mě to zasáhlo. Proto asi je tento text tak dlouhý.