Textař, muzikant, zpěvák a kreslíř Jan Vyčítal by se dnes dožil 80 let

První text Honzy Vyčítala se jmenuje Blizard, je náležitě slavný, ale spojen je se jménem jiného interpreta. Honza tehdy před léty napsal ten text za deset minut tužkou na pytlík od mouky. Jiří Grossman dopsal poslední sloku a tuto původně Reevesovu písničku proslavil svým sametovým barytonem.

„Jenže“, rozchechtal se Honza, „ta úplně první písnička vznikla někdy v roce 1956 a jmenuje se Slepec.“

S kamarádem z osady Hejkalů Honzou Rybáčkem tehdy byli na čundru u Skryjí a všechno bylo špatně. Děvčata, která na ně měla čekat, na ně nečekala. Do toho pršelo a víno, které si koupili v konzumu, bylo zkyslé. Seděli pod skalním převisem, pili zkvašené víno, dívali se do pramínků deště a pocítili silnou touhu pomstít se světu. Udělali si z toho světa srandu a on jim na to skočil.

Zlatá éra Greenhorns - začátek sedmdesátých let




Greenhorns při natáčení televizního filmu Když náš táta hrál

I já jsem byl ve svém trampském mládí zasažen neuvěřitelně sentimentální písní Slepec, kterou jsem ovšem považoval za odkaz našich předchůdců. Je v ní téměř všechno. Dva Honzové tehdy seděli pod skálou a říkali si – ještě v té kravině nemáme vlky. A připsali vlky. Ještě nemáme slepcovo kvílení. A připsali kvílení.

Když se Greenhorni dostali poprvé v devadesátém do Států, jeden z krajanů někde v Detroitu začal Slepce hrát. Honza se nadechl, že připojí veselé vysvětlení, ale všiml si, že krajan pláče. Takže neřekl nic.

Ano, spoluautorem dodnes žijící tragické písničky Slepec je Jan Vyčítal, otrávený z dívčí nevěry a zkvašeného vína. Otázkou zůstává, je-li čistá duše čtrnáctiletého trampa schopna tak rafinované pomsty, ostatně i Kapitán Kid se v dospělosti odvrátil od proslulého Slabocha Bena. Kid tehdy prohlásil, že tu písničku a) nenapsal, b) pokud ji napsal, rozhodně ji nemyslel vážně. Kupodivu právě Slaboch Ben oslovil Jana Vyčítala tak silně, že přijal trampskou přezdívku Ben. Neujala se, později mu tak říkal jen  jeden opilec od Jelínků.

Ale to není důležité.

Honza Vyčítal napsal více než dvě stě písňových textů, z nichž řada se dostala do zlatého fondu české populární hudby. Je autorem několika desítek písní (včetně melodie), mezi kterými najdeme např. Tenkrát v čtyřicátom pátom, Modlitbu za Wabiho a Wimpyho, Semtex aj.

V těchto písničkách najdete formální chyby, ale jedna vlastnost je pro Vyčítalovu tvorbu typická: pocit naléhavosti a síly sdělení. Mívám při nich pocit mrazení v zádech, a ten pocit je krásný.

Před léty mi napsal v dopisu, že za vše, čeho dosáhl, vděčí trampingu. Této větě můžete i nemusíte rozumět, můžete si do ní dosadit mnoho různých významů. Ten nejsprávnější je asi ve vědomí vlastní identity a silné vnitřní integrace. Vyčítal byl muž několika výrazných talentů, ale úspěch, jehož dosáhl, nespočíval v bezmezném spávání pod širákem. Honza přijal určitý životní styl, a tím byl tramping. Byl to i jeho úspěšný kostým, osobitá umělcova image. Jestližee jsem na velkorysou oslavu padesátin Wabiho Daňka zvolil tmavý oblek, Honza přišel v maskovaném svetru. Na zdůraznění slavnostní chvíle do něj vložil bílý límeček.

To zábradlí Michal Tučný opravdu neprosedl

S Pepou Šimkem v Lucerně

Televizní písničky - v trikovém studiu s přední projekcí "Motejlárna"

Někdy v polovině 80.let jsme společně před šéfy obrovského nakladatelství Práce obhajovali projekt sbírky trampských autorů (Čaj s příchutí jehličí, vyšla až v r.1990 a jakýsi trouba z ní mj. vycenzuroval mé povídky). Šéfové byli tak laskavi, že se nechali pozvat do chvalně známého denního baru Corso na Václaváku, útratu jsem ovšem zaplatil já. Při vědomí osudovosti chvíle jsem se dostavil v obleku, Honza  v americké parce jako do bitvy. Neboť sympatická na tomto člověku byla jeho neochota k vlastní zkorumpovanosti. Ani v minulém režimu se nesnažil ulehčit život mírnou či otevřenou kolaborací, v populárně uměleckých disciplínách zcela běžnou. A na rozdíl od jiných písničkářů si ze vzpomínek na pár let trampování neudělal živnost a nevysychající pramen vlastní tvorby.

Zajímavý je vývoj, kterým prošel jako kreslíř i jako textař a jehož výkladem nechci příliš zdržovat. Kresebně je natolik svůj, že přímo odrazuje od následování, přestože čas od času především v regionálním tisku můžete pokusy epigonů zaznamenat.

Ještě jeden talent Jan Vyčítal měl – v silné generaci nastupujících autorů tehdy v polovině 60.let minulého století, v období, kdy každé větší město mělo svůj trampský či podobný časopis, jevil vedle pozdějších profesionálních literátů a publicistů právě Vyčítal jedno z nejsilnějších literárních nadání. Nikdy se k němu nevrátil.

Byl velmi inteligentní, byl pracovitý. Vím, že v něco věřil, ale nebyla to obvyklá představa šedivého nachýleného Boha. Později jsme si na to téma dost často povídali. Honza věděl, že jsou světy kolem nás, a někdy s nimi byl ve spojení. Teď už to ví jistě, zemřel předloni na jaře.

S Michalem Tučným

Když Michal Tučný od Greenhornů (tehdy už Zelenáčů) odešel, přišel jeho starší bratr Vítek

Zelenáči (Greenhorns) v roce 1975

Foto: František Heřman