Bigbítová legenda Pavel Váně dnes slaví pětašedesátku.

Je radost ho potkat. Usměvavý, optimistický, plný energie a nápadů. Zpěvák, kytarista, skladatel, aranžér a hudební producent Pavel Váně, jeden z významných průkopníků brněnského bigbítu.  

Vlastně to byl velký buřič a kverulant měnící své názory, přitom však kráčející neochvějně jedním směrem. Levicovým. Byl komunista a potom anitistalinista. Byl prosovětský a v době paktu Ribbentrop-Molotov i obhájce nacistického Německa. Uvážlivého prezidenta Roosevelta dokonce nazval v písni  Songs for John Doe z roku 1941 válečným štváčem. Po vpádu Německa do SSSR se stal silným zastáncem vstupu USA do války. Během ní bojoval v Pacifiku.

Weekend – slovo, které voní příslibem příjemně stráveného volného času a naplněných přání. A přesně tak zněla a zní i kapela, která vznikla v roce 1991 v jihočeské metropoli na nepříliš obdělávaném poli country. U její kolébky stáli tehdy Tonda Hlaváč (baskytara, zpěv), který hledal alespoň na čas novou parketu po rozpuštění tehdejšího Žalmanova spolu, a Pavlína Jíšová, dnes již zaběhnuté jméno na české folkové scéně.

Těsné spojení s nejbytostnějšími tradicemi USA postupně měnilo country muziku v přirozený symbol národní hrdosti a v průběhu 2. světové války ji proměnilo ve vpravdě národní symbol provázející americkou armádu na všech bojištích.

Hlavní motivací prakticky všeho, co se v druhé polovině 19. století odehrávalo na americkém Západě, byl mohutný rozvoj dobytkářství. Jeho specifické podmínky byly rovněž hlavní inspirací, z níž začala vznikat i osobitá písňové tradice.

Jiří Smrž má své kořeny v jihočeském Písku. Nicméně jeho Kořeny si můžete zakoupit prostřednictvím e-shopů kdekoliv v republice. Jde totiž o název nového alba, které vyšlo v listopadu v nakladatelství Galén.

Vladislav Morava žije od 80. let minulého století ve Spojených státech. Zanedlouho se tam sešel s Waldemarem Matuškou a Olgou  

V hotelu Meteor v pražské Hybernské ulici, kde byl šéfem a číšníkem Hacker, tatínek Franty, hrával na piano pan Jiří Werberger, báječný a tehdy v Praze velmi známý pianista. Ale když přišli za tátou Hackerem „jeho kluci“, rozuměj Franta a Vláďa a měli sebou svá sladká dřeva, rád vstal od piana a říkal no jen hrajte, havránkové.

Od konce roku 1969 hraje skupina ve větším nástrojovém  a vokálním obsazení s tím, že odešel František Turek a sestavu doplnili zpěváci a  hudebníci od Mustangů - Zdeněk Skarlandt, Petr Třebický a Václav Vébr.

V roce 1972 se v Riegerových sadech, kde K.T.O. v letních měsících hráli až pro 1500 trampů, objevil Walda . Oslovil je, jestli by se nemohli spojit. Plácli si na to a od té doby s nimi zpívala i Olina (Olga Blechová -Matušková). Walda se rozhodl pro společné účinkování, přestože skupina K.T.O. měla v době normalizace zákaz vystupovat ve sdělovacích prostředcích. V roce 1974 přišel ještě bubeník Miloslav Žižka.

Před šedesáti lety, 1. 12. 1953, se narodil Jiří Pavlica, jedna z nejdůležitějších postav současné české hudby. Protože naše osobní kontakty a občasná tvůrčí spolupráce už trvají přes dvacet let, láká to k pojednání šíršímu. Řekl bych, že prvních dvacet pět let jeho života více méně přímočaře směřuje k primáši Jurovi Pavlicovi (až na to, že ho rodiče přiměli studovat střední ekonomku), dalších třicet let pak od primáše Jury k Jiřímu.

Původní trio KTO ze 60.let minulého století. Zleva Vláďa Morava,Franta Turek, Franta Hacker.

Pár lidem se možná zprvu nezdálo, že dělají jen v triu (dvě kytary a banjo), ale kluci si své písničky upravovali pro sebe. Franta a Vláďa hráli na kytary a zpívali. Turek hrál banjo, které si sám navrhl a stavěl mu ho houslařský mistr Přemysl Špidlen, soused vedle kterého Franta v Jungmance bydlel. Jejich muzika měla jakoby jiný, nový „šmak“. Prostě byli jinačejší.