Minnesengři v roce 1968

Čas zanáší prachem zapomnění i ty nejzářivější hvězdy a nejzajímavější události, ale je na nás, abychom alespoň některé vzpomínky nenechali propadnout sítem minulosti. K těm, které si zaslouží vyzvednout z paměti a důkladně oprášit, patří určitě i působení Minnesengrů, nejpopulárnější a vlastně i první jihočeské folkové skupiny druhé poloviny minulého století. Proto jsme připravili několikadílný seriál, který by měl tuto slavnou etapu jihočeského folku přiblížit – připomenout ji pamětníkům a představit mladším generacím.

Naprosto neuvěřitelný a nezastavitelný je běh času, který přináší nejedno překvapení. Pro mnohé z nás to bude jistě i zjištění, že českobudějovická zpěvačka a písničkářka Pavlína Jíšová oslaví v měsíci září své superkulatiny, a to rovnou půlku století. Přesně 21.9. vzplane na jejím narozeninovém dortu padesát svíček. Podle mne je to i jedinečná příležitost na malou bilanci v notové osnově.

Velké jméno na americké hudební scéně, kytarista a zpěvák Robert Cray, držitel pěti Grammy a patnáckrát nominovaný na tuto cenu, přijede 8.října zahrát do Prahy. Bluesman i soulman Cray přiveze nové album Nothin But Love, které vychází 28.8. u labelu Provogue.

Taxmeni s Karlou Vosmanskou

První polovina sedmdesátých let byla velmi důležitá nejenom pro vývoj Porty samotné, ale celého žánru folkové, country a trampské písně. Byla to léta experimentů, jejichž skutečný význam jsme asi schopni s odstupem času plně ocenit až dnes.

Pražský Jananas, úvodní skupina večera - Jaromír, Jana, Jan

To východočeské město nemá jen proslulý festival, spojený se jménem Bedřicha Smetany, nemá jen půvabné náměstí, které obháčkovává podloubí třeba jako to telčské, nemá jen Smetanův dům či zámek, který znají muzikanti i diváci z celého světa. Nemá jen sousoší s deskou, oslovující především starší občany této republiky, protože si bere na paškál někdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého. Má také Kotelnu, což je od roku 1994 hudební klub a předtím to byla skutečně kotelna, vyrábějící teplo pro nedaleké sídliště.

Mirek Černý v době vzniku našich country kapel

Pokud budete v červenci poblíž rozhlasového přijímače, vystřihněte si následující řádky a jistě nebudete litovat. Mirek Černý totiž bude každou červencovou sobotu v 15 hodin vysílat na stanici Český rozhlas 2 – Praha pořad plný písniček, nazvaný Dvorana Mirka Černého.

Karel Horký a Pavel Foltán ve studiu.

Že to hned úvodem vypadá tak trochu jako z učebnice dějepisu pro základní školy? Ale ono to tak nevypadá – ono to tak je. Snad jen, že nějakých těch dvacet let už nemusíte řešit buď dráty na čáře, či výjezdní doložku do Jugošky a tak nějak podobně. Asi tak nějak podobně, jako to naši předkové nemuseli řešit ani před necelým stoletím, anebo už před třemi sty lety… Zdá se ale, že něco tu přetrvalo i přes všechny ty věky. Zdá se, že časy se mění, ale že něco zůstává. Zdá se, že důvody k exulantství české inteligence tu stále jsou. („Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale…“, jak praví klasik českých klasiků.)

Marsyas

Rozhovor s dr. Lubomírem Houdkem, ředitelem nakladatelství Galén.

Jak jste přišli na staré nahrávky Marsyas?

Mám je léta rád a štvalo mě, že některé věci nebyly vydány, zejména nebyla zachycena jejich akustická a asi nejsilnější podoba. Několik let jsem čekal, protože to vypadalo, že desku vydají jiná vydavatelství. To se vleklo, poté usnulo, pak mi zavolal Oskar Petr: Nikdo s tím nic nedělá, nechceš to udělat ty? Okamžitě jsme se domluvili, on připravil dramaturgii a pak začalo shánění nahrávek a zejména práv na některé písničky. U některých coverů jsme bohužel neuspěli. Při výběru vlastních písniček si Zuzana s Oskarem vybrali většinou verze, které se jim zdály nějak nejpovedenější svojí náladou, verze, které měly nějaký švih, i když třeba nešlo o nejlepší technickou kvalitu. Z toho jsme pak dvojdesku poskládali, Pavel Karlík ve studiu SONO čaroval se třicet let starými nahrávkami, Luděk Kubík s Karlem Halounem udělali úžasný obal… no a vyšlo to.

Olympic v roce 1969. V popředí Pavel Chrastina, za ním zleva Jan Antonín Pacák, Ladislav Klein, Petr Janda, Miroslav Berka. Snímek je z hudebního filmu režiséra Jiřího Vanýska Cesta, která vede nikam.

Roky běží a přibývá těch, kteří si mohou říkat „ Co jsem na světě, hraje Olympic!“ Tahle kapela, která vyhrála tři Zlaté slavíky v době, kdy tyhle ceny se jmenovaly ještě zlaté a tři České slavíky v době nedávno minulé, natočila šestnáct dlouhohrajících desek ( taky nejdřív LP, pak CD) a jako jedna z mála rockových seskupení se letos dožívá padesáti let.