Dnes má svátek Ivo Zítra má svátek Zbyšek

 

Těsné spojení s nejbytostnějšími tradicemi USA postupně měnilo country muziku v přirozený symbol národní hrdosti a v průběhu 2. světové války ji proměnilo ve vpravdě národní symbol provázející americkou armádu na všech bojištích.

I když hudební páteří programu rozhlasové sítě AFN (American Forces Network) byl swing, byly to právě pořady country, které zaznamenávaly největší sledovanost.

Stejně rostoucí popularitu zaznamenala country i v samotných USA. Rozhlasoví  dramaturgové si uvědomili, že tato hudba cíleně zasahuje nejširší spektrum posluchačů a změnili svoji filozofii, vycházející dříve z přesvědčení, že ji poslouchají jen sedláci, vstávající dříve než kohout zakokrhá. Začali country věnovat podstatně lukrativnější časy a stejnou péči jako ostatní hudební produkci. Ovšem nejvýrazněji se tento trend projevil nebývalým nárůstem rádií, na jejichž programu se country významně podílela. Podle oficiálních statistik bylo v roce 1949 na území USA na 650 stanic s pravidelným pořadem country. Většinou sice nepřekročily hranice okresu, ale některé z nich se významně zapsaly do vzpomínek pamětníků.

 

U mikrofonu Hank Williams, Audrey Sheppard Williams a Drifting Cowboys band (1951)

Až do 50. let měli dospívající ve společnosti přesně vyhrazené místo. Neměli peníze, neměli žádná práva, neměli vlastně nic. Museli chodit do školy, pravidelně sekat trávník, být doma v deset večer, museli studovat nebo se něčím vyučit, nesměli kouřit, zato si měli vzít slušnou dívku, najít slušnou práci, slušně mluvit, o nic se příliš nestarat, zplodit děti, zabezpečit se do stáří, vychovávat vnoučata a umřít. Jenže druhá polovina minulého století všechno změnila.

Skončila 2. světová válka, Američané bojovali v Koreji a hlavně – převážné většině obyvatelstva USA nebylo ani pětadvacet let. Začala éra, kdy se ve filmech začaly objevovat ženy podstatně méně oblečené něž dřív, doba, v níž řádně zavoněla marihuana, časy v nichž byly všem pro smích gymnasistky, které nepřišly o panenství, éra, v níž dospívající začali určovat světovou módu oblékání, epocha mládí, pro které byli dospělí mizernou sebrankou. Jinými slovy - v 50. letech se mladí vzbouřili a symbolem jejich revolty se stal bývalý country zpěvák Elvis Presley s armádou nadšených vyznavačů muziky rockabilly.

 

Elvis Presley

Tahle muzika vznikla taky vlastně díky světové válce, která ve vojenských barácích, leženích i na frontě dokonale smísila mladíky bílé i černé pleti. Zatímco bílí milovali country – tehdy ještě hillbilly, ti černí nedali dopustit na rhythm and blues. A tak se při společném muzicírování a popíjení tyhle dva proudy slily – countryová melodika a nostalgie s výrazným rytmem R&B do stylu „rockabilly“. Ten se postupem času přelil do dominujícího rokenrolu, na který žádný kluk, stejně jako žádná holka, nedal dopustit.  

 

K nám tahle muzika proudila především z rádia AFN, které vysílalo pro US posádky rozmístěné v Německu, později i z načerno dovezených desek. V polovině 50. let začaly vznikat i naše první rokenrolové skupiny.  Díky nepřízni politické situace a téměř fanatickému shlédnutí se k rokenrolu se v té době trampská písnička logicky stáhla do zbylých tradičních osad.

Ještě před koncem první poloviny 60. let se začal znatelně vytrácet klasický rokenrol z módy, a když jeho slavnou éru doslova přes noc uťala invaze britských skupin v čele s Beatles, mnozí ortodoxní rokenroloví vyznavači to nedokázali skousnout. Přičinil se o to mimo jiné i silný odliv dřívějších rokenrolových králů – Elvis Presley, Conway Twitty, Ricky Nelson, Jerry Lee Lewis přešli většinou do světa country. S tím přišla i notná dávka nostalgie.

 

 

Těm, kteří kdysi hltali filmové westerny jako dvacetiletí mladíci, bylo najednou padesát a  začali vzpomínat na zpívající kovboje. A to tak intenzivně, že tím nakazili i současné dvacátníky. Ti sice už neměli skoro tušení o tom, co klasický filmový western byl, ale velký kus neodbytné touhy po romantice začali nacházet v country muzice. A protože se v polovině 60. let nedalo skoro nic dělat, přišli zase na chuť akustickým kytarám a omámeni současnou country se vrhli na muziku. A tak v polovině 60let přišli na svět Greenhorni, Bluegrass Hoppers, Mustangové, Kamarádi Táborových Ohňů, brněnský Příboj a nakonec i Karabina a desítky dalších.

A najednou toho bylo tolik, že z toho byla Porta s věčným sloganem Hudba je lék a Porta nejlepší apatyka.   

 

 Porta v Plzni (1982)

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9623952

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz