Vladislav Morava žije od 80. let minulého století ve Spojených státech. Zanedlouho se tam sešel s Waldemarem Matuškou a Olgou
V hotelu Meteor v pražské Hybernské ulici, kde byl šéfem a číšníkem Hacker, tatínek Franty, hrával na piano pan Jiří Werberger, báječný a tehdy v Praze velmi známý pianista. Ale když přišli za tátou Hackerem „jeho kluci“, rozuměj Franta a Vláďa a měli sebou svá sladká dřeva, rád vstal od piana a říkal no jen hrajte, havránkové.
Kluci, nadupaní, muziku měli už tehdy usazenou i v morku kostí, se chopili příležitosti a hráli a hráli! Občas pana Werbergera střídala pianistka. Holanďanka, též skvělá muzikantka, hrála swingárny i krásný jazzový fláky a s piánem se tak pěkně mazlila. Český jazyk si osvojila takovým svým, tak trochu severským způsobem. Vládík, když požil nějaké to deci, tak měl chuť hrát na všechny nástroje, co ho kdy potkaly. O pause usedl za klavír a zatím co holandská pianistka ochutnávala zázraky naší kuchyně, potýkal se Vláďa s klapkami piana jak bílými tak černými a prožíval své splynutí s nástrojem nehledě napravo ani nalevo. Těšila ho ta ladnost muziky, kterou klavír ukrýval. Vžíval se do množství možností, které klavír skýtá, do hudby se přímo vpil. Prsty mu klouzaly po klávesách, měl pocit, že je na světě s tím pianem sám. Holandská virtuoska s mírným úsměvem a dobrou náladou se postavila za Vláďu a laskavým tónem pronesla: „Morava, prosím, nekurvěj mně ten Gershwin.“
Vzpomínal Franta Hacker
Kamarádi od dětství, kteří vlastně nikdy nepřerušili kontakt - zleva Franta Hacker a Vláďa Morava
Velmi silný dojem na mě udělala jedna přírodní zvláštnost v Kanadě. Vraceli jsme se z Britské Kolumbie do Toronta po transkanadské dálnici a už předem nás kamarádi upozornili na Hells Gate, Bránu pekel. Řeka se na tomto místě zužuje a původně široký tok se stává neuvěřitelně divoký. Hloubka několik desítek metrů, šířka významně menší. Je to turistická atrakce, a tak dolů vede lanovka, aby si návštěvníci užili pohled na vařící, burácející a kroutící se vodu. Jen co Venca Vebr projevil zájem tuto „říčku“ sjet na kanoi, z reproduktorů se ozval hlas průvodce, který popisoval parametry této pekelné brány a svou řeč zakončil sdělením, že tuto překážku se pokusilo zdolat celkem třicet pět odvážlivců a támhle pod kanadskou vlajkou je jich všech třicet pět pietně pohřbeno.
Vzpomínal Petr Třebický
Při koncertech a zájezdech spávali kluci ve dvou na pokojích. Vláďu Moravu vyfasoval Ferry. V noci, jak to tak někdy bývá, si Vládík hodně hlasitě uprd. Bylo to tak hlasitý prd, že to vzbudilo i jeho samotného. Ferry se též probudil, ale myslel v té rozespalosti, že na ně někdo klepe. A tak automaticky vstává a jde a po paměti a otvírá dveře na chodbu, kdože to takhle v noci tluče. Dívá se do chodby a pátrá po tom, kdo je vzbudil, a tam, jak Vláďa s radostí sobě vlastní říká, víš co tam viděl? No přece prd.
Vzpomínal Vláďa Morava
Velké doby K.T.O. s klobouky, bryčkou, koněm
(Ukázka z knihy Daniely Vackové Padesátka s překážkami, KTO 1963-2013)