Hlavní motivací prakticky všeho, co se v druhé polovině 19. století odehrávalo na americkém Západě, byl mohutný rozvoj dobytkářství. Jeho specifické podmínky byly rovněž hlavní inspirací, z níž začala vznikat i osobitá písňové tradice.

Práce s tisícihlavými stády přilákala na Západ záplavu nových lidí. Přišli sice z nejrůznějších koutů Ameriky a představovali tu nejrůznorodější sebranku, jaká se kdy zčista jasna najednou na jednom prostoru sešla, ale společná profese a nové společné každodenní strasti je dokázaly velice rychle stmelit. Žili ve skutečně divoké přírodě, velice často v malých skupinkách  daleko od jakékoli civilizace, jídlo bylo zásadně nevábné a navíc ho bylo málo. Jistotou byla jen úmorná a nekonečná dřina a nebezpečí, které číhalo doslova ze všech stran. Od přírody i od chásky, která byla ještě horší než oni. Vyhnat alespoň na chvíli tuhle mizérii z hlavy, nějak se zabavit a rozptýlit museli zase dočista sami. Nejbližší formou zábavy byl nepochybně zpěv. Písničky, které takhle dočista přirozeně vznikaly, se šířily dál prakticky výhradně ústním podáním, až se z nich staly tradicionály.

Skutečný kovboj, tak neuvěřitelně vzdálený iluzím, které v nás vzbouzely a dodnes provázejí nádherné knižní ilustrace a v generacích před námi klasické filmové westerny, se od svítání do půlnoci nezastavil. A co si budeme povídat, nebyl to žádný romantický fešák. Vlastně celý aktivní život prožil v sedle, a pokud právě nesháněl dohromady rozběhlý dobytek, kopal jámy pro ohradní kůly, nebo zápasil s ostnatým drátem hrazení. To všechno za stravu, postel a dnes dokonale neskutečných 40 dolarů měsíčně. Bylo to v časech, kdy na docela běžný stetson musel dřít dva až tři týdny a proslulý Colt 45 ho stál dobré tři měsíce tvrdého odříkání. A když už ho měl, nejspíš se dlouho rozmýšlel, než začal jen tak zbůhdarma střílet do prázdných flašek.

Kovbojové zpívali především proto, aby si krátili dlouhou chvíli při půlnočním objíždění stád, ale čas od času i v  barácích, kde odpočívali. Ve filmech působí každý takový „bunkhouse“ nesmírně romanticky, ale ve skutečnosti to byly neútulné dřevěné ubytovny, na větších rančích pro nějakých 10-12 chlapíků, napěchované pachem kožených postrojů, močůvky, potu a jen velmi zřídka mytých těl. Když se kovboj po dlouhém čase vrátil z nedozírných plání a zvlášť když přece jen někde poblíž bylo městečko, těšil se v zásadě pouze na dvě věci. Že se pořádně napije a dá si pár kalíšků whisky a zřejmě i na nějakou tu dámskou společnost. Jenže whisky, kterou v těch dálavách tehdy dostal připomínala mnohem víc desinfekci než Jacka Danielse a s ženskými to nebylo o mnoho lepší. Už vzhledem k tomu kolik vydělal a jak vůbec žil, to zaručeně nebyly žádné růžovoučké rančerské dívky, ale mnohem pravděpodobněji docela obyčejné holky se slovníkem hulána, postavou boxera a proporcemi prsatého sofa. A když už jsem se dostal tak daleko, zkusím dodat, že pro žádného kovboje nebylo nijak lehké dostat se bez újmy z jejich případného objetí. Tohle nebezpečí velice detailně popisuje jedna z nesčíslných verzí známé písničky „Streets Of Laredo“, případně její další varianta „Tom Sherman´s  Bar Room“, v níž kovboj rovněž zahyne, ale ne  smrtící kulkou. Podobně je tomu i v několika podobách (navíc neotisknutelných) stejně populární kovbojské balady „The Old Chisholm Trail“.

Kovbojové zpívali s velikánskou chutí, i když, jak uvádí ve svém článku svého času vicepresident John Edwards Memorial Foundation F.G.Hoeptner: „V životě jsem neslyšel kovboje, který by měl skutečně dobrý hlas. Jestliže ho vůbec někdy měl při halekání na dobytek o něj dávno přišel.“ Nejspíš téměř pravdivá představa zpívajícího kovboje by jej posadila do zavšivené ubytovny na konci nekonečného dne ve chvíli, kdy se pokouší strávit každodenní dávku fazolí uvařených s flákotou přesolené a řádně prorostlé slaniny. Vytahuje sáček Bull Durhamova tabáku (ne nepodobnému sušenému oslímu trusu) a ubalí si cigáro. Pak si dá pár pořádných šluků až se mu v krku zapálí pochodeň, začne kašlat a v okamžiku, kdy mu celý obličej totálně zrudne, začne zpívat o bouřích, dešti, rodeu o soubojích, o tom jak zkrotil nejdivočejšího mustanga, nebo o té, která na něj kdesi daleko čeká.

Základem převážné většiny kovbojských písní jsou básničky skutečných „westerňáků“, které otiskovaly různé místní noviny, někdy vycházely i v samostatných sešítcích. Původně  -naprosto stejně jako kramářské písničky Františka Haise- přinášely i doporučení, na kterou ze známých melodií se mají zpívat. Ovšem jejich text hudbě zhusta neodpovídal a tak zpívajícím kovbojům stačily pro celý repertoár pouze dvě, tři velice podobné kolovrátkové melodie. Doprovázeli se nejčastěji na housle, nebo na banjo –nic jiného se v dobytkářských kempech nenašlo- ale většinou zpívali bez jakéhokoli doprovodu. Piana tehdy byla pouze v bohatších domech nebo v saloonech, a kytara se v  katalogu nejznámější zásilkové firmy Sears-Roebuck objevila až v roce 1890.

Když na počátku 20. let minulého století začaly gramofonové firmy objevovat trhy pro osobité regionální hudební formy, skutečný Západ jako tvůrce kovbojské kultury už prakticky neexistoval.

(dokončení za týden)