Geniální obouruký kytarista, trochu černoch a trochu indián, syn matky alkoholičky – a už to začíná mít náběh na sociální drama. Jimi byl levák, ale jeho otec to považoval za ďáblovo znamení. Jimi se proto naučil hrát oběma rukama. Znám pár takových kytaristů, ale nikdo z nich nebyl génius.

Spirituál kvintet na Portě 1982. Zleva Jiří Tichota, Jan Nedvěd, Zdenka Tichotová, František Nedvěd, Oldřich Ortinský, s kontrabasem Dušan Vančura. Autorem výpravy je Honza Vyčítal. Porta je poprvé (a nadlouho) v Plzni.

Co tehdy byl folk? Vyklouznutí z úzké škatulky spirituálů?

Než jsme se dostali k nějaké vlastní definici, uběhlo dost let. Naši dva kolegové ze zahraničního obchodu dostali nabídku na práci v zahraničí, a protože to se tehdy jako jedinečná příležitost neodmítalo, zůstali jsme ze staré party dva a nakonec jsem zůstal sám. Zkoušel jsem nové lidi, nějak jsme to pytlíkovali, ale další definitivní sestava vznikla až v roce šedesát devět. Tehdy jsme občas koncertovali s Greenhorny a  skupinou Rangers. Naše zpěvačka Odettka emigrovala a k nám za ni přišla Jarka Hadrabová z Rangers. Od nás k nim zase putovalo pětistrunné bendžo, na které hrál potom celá léta Řihošek. A tak se rozjela nová kapitola daná novým obsazením: Hadrabová, Ortinský, Thorovský, Zich, Vančura a já.

Jsou nás miliony. Těch, pro něž vždycky byl a i nadále je Johnny Cash a jeho tvorba to pravé ořechové. . Byl slavný, oceňovaný, masově přijímaný, protože promlouval jazykem obyčejných lidí, kterým se starosti, životní problémy i propady nevyhýbají. Jeho život byl proprán už tolikrát, že se o něm nedá říci snad nic, co by už nebylo známo...

Přesto, když jsem nedávno pročítal webové stránky, uvědomil jsem si, že například nevím, že při křtu dostal nikoli jméno, ale jen iniciály J.R. Rodiče se nebyli s to shodnout na jméně, tak zůstalo u iniciál a teprve při vstupu do armády, která jméno vyžadovala, nazval se Johnem. Byl tedy prvním „džejárem“, dlouho před tím, než byl v TV studiích vystavěn Southfork.

Pětasedmdesátka je věk, u kterého rozhodně už stojí zato se na chvíli zastavit a ohlédnout zpátky. Tím spíš, když je toto ohlédnutí lemováno, jako v případě české folkové legendy Pavla Žalmana Lohonky, nesčetným množstvím písní, koncertů a nahraných alb. Oproti svým sedmdesátým narozeninám, jimž Žalman věnoval téměř celoroční turné po republice, letošní půlkulatiny musely být vinou neustále se rozpínajícímu covidu řešeny v naprosto odlišném gardu. Ale ani tentokrát nepřišli Žalmanovi posluchači a příznivci o očekávanou porci jeho písničkové nadílky a jakési stručné hudební bilance.

Před půl stoletím vrcholil rozchod nejslavnější skupiny světa

Konec minulého roku (1970, pozn. red. Music Open) dal jasnou odpověď na otázku, která už po mnoho měsíců trápila všechny fanoušky pop-music. Jaká je budoucnost Beatles? Různé nepotvrzené zprávy naznačovaly, že legendární anglická skupina je na rozpadnutí a skutečnost, že se čtyři „brouci“ neukázali již dlouhou dobu pohromadě, tyto zvěsti podporovala.

Architekt, režisér a písničkář za sebou při každé své činnosti zanechává stopy (noty). Musím se přiznat, že se mi na Portě stalo, že jsem při jeho sáhodlouhé písni usnul. Omlouvá mě to, že únava z nepřetržitého pití (a ještě jsem k tomu pracoval) mi zabránila vnímat intelektuální zpívanou poezii.

Když jsem ho pak poslouchal v Malostranské besedě, tak mi naopak rozháněl nudu ze současnosti (tehdejší) – a nebylo to jen proto, že zpíval o něčem, že bez plakátové jednoduchosti zpíval proti něčemu. S kytarou se laskal, hammondkou ufoukal celou harmonickou škálu. Chválil ho i Jiří Černý, který jinak pochvaloval zpěváky, které jsem upřímně nesnášel. Ano, mluvím o Vladimíru Mertovi.

Koncem roku otřásla hudebním a hlavně bluegrassovým světem smutná zpráva. Do nebeské kapely se na vánoční ráno ve věku 69 let odebral Tony Rice, nejvýznamnější a jeden z nejlepších a nejvlivnějších kytaristů a zpěváků v historii nejen bluegrassové hudby. Bylo mu 69 let a zemřel doma, rychle a bez bolesti… Trvalo mi několik dní, než jsem se z toho šoku vzpamatovala. Tony navždy změnil způsob, jakým se hraje na bluegrassovou kytaru…

Včera náhle zemřel muzikant, zpěvák a talentovaný textař Dušan Vančura. Připomínáme ho textem k jeho 75 narozeninám, který pro Music Open napsal Dušanův dlouholetý souputník, kapelník Spirituál kvintetu, Jiří Tichota.

Ing. Dušan Vančura
(za svobodna Van Čura) se narodil - jak jméno ukazuje - na Podkarpatské Rusi dne 9. 12. 1937 v osadě, o níž obyvatelé tvrdili, že je to Už Górod. Od r. 1955 studoval v Praze Vysokou školu elektrotechnickou (obor štípání el. drátů a pájení-práce s kalafunou).

„Něco vám řeknu. Sláva je strašná kurva, která člověka pohltí a udělá z něj úplnýho kreténa. Taky jsem si to období zažil a viděl jsem, jak spousta kolegů umí i z nepatrného úspěchu úplně zpitomět.
To platilo vždycky a asi i bude…

Na snímku z Porty ´77 v Olomouci je zřejmě domácí skupina Falešní hráči. Ten blonďatý banjista vpravo by mohl být Karel Plíhal. Je tomu ale tak?

Staré fotografie, byť pečlivě uložené ve fotografově archívu a pečlivě popsané, skrývají svá tajemství. Kdo na nich je? Lze zjistit, z kterého roku a z kterého festivalu jsou. To lze zjistit s určitostí. Ale kdo jsou ti lidé na nich? A jsou to vlastně oni? S Františkem Heřmanem toto dobrodružství prožíváme často. On v archívu najde své snímky, často ještě na kinofilmu, digitalizuje je (tzn. převede tajemným způsobem do počítače a v počítači upraví) a pošle mi je. A napíše – nevíš, kdo na nich je?

Ukázka z knihy vzpomínek na Jana K. Čapka, lapidárně nazvané Krisťák

Šerif naší trampské osady Zlatý horizont, složené z odrostlých členů Foglarova oddílu, mě jednou vytáhl do restaurace v pražských Riegrových sadech, kde se pod názvem Camp Club odehrávaly pravidelné trampské večery. Na pódiu hráli Greenhorni. Kromě nich zde vystupovali trampové – osada Sovy, Scarabeus, Mohykán, trio K. T. O. aj., vše vtipně provázel Ivo Livonec.