Naprosto neuvěřitelný a nezastavitelný je běh času, který přináší nejedno překvapení. Pro mnohé z nás to bude jistě i zjištění, že českobudějovická zpěvačka a písničkářka Pavlína Jíšová oslaví v měsíci září své superkulatiny, a to rovnou půlku století. Přesně 21.9. vzplane na jejím narozeninovém dortu padesát svíček. Podle mne je to i jedinečná příležitost na malou bilanci v notové osnově.

Kdy jsi poprvé přičichla k nezapomenutelné vůni hudby a kdo tě k ní přivedl?

Byla to má maminka, Jiřina Štochlová, která letos oslavila jedenaosmdesáté narozeniny. Ta mne přivedla už v předškolním věku k muzice, ale také do svého folklorního souboru Bárováček, kterému jsem později také věnovala svou diplomovou práci. Pak jsem působila v dětském rozhlasovém souboru vedeném Ludvíkem Mühlsteinem, což byla jedinečná škola. Kromě jiného si vzpomínám, že když jsme natáčeli v činoherním studiu v rozhlase, to mi bylo nějakých třináct, čtrnáct, vedlev hudebním studiu točili Minnesengři. Už tehdy se nějak naše kroky protínaly...

Jak pokračovala tvá další studia?

Klasické gymnázium, mimochodem maturovala jsem z latiny a za jedna. Pak pedagogická fakulta s oborem čeština - hudební výchova, kterou jsem namísto pěti let absolvovala za sedm let. A mohla za to muzika...

To je asi třeba trochu podrobněji vysvětlit...

Během studií jsem totiž zpívala s řadou kapel různých žánrů. Třeba s bigbítovou kapelou Satelit, ze které se později vyklubala Boule, anebo pak s dechovkou Vlachovkou, kde zpíval také otec současného člena skupiny Kamelot - Viktor Porkristl starší... Vlastně, když to tak vezmu, jsem si tak vynahrazovala jsem si tím způsobem, že jsem neměla prospěchové stipendium. Potom to byla „muzika bez hudebníka“, ze které se časem stal Sem Tam. Tam jsem ale nastoupila jako houslistka, záhy však poznali, že moje parketa je spíš zpěv - byla jsem totiž moc líná cvičit... Je ovšem chyba, že jsem ten nástroj pak kvůli zpívání slušně nezvládla. Pro mne zásadní byla pak působení v Žalmanově spolu, protože tam se tvořila původní česká písnička. No a jelikož těch aktivit bylo opravdu hodně, nějak jsem nestíhala školu, takže jsem na nějaký čas studium přerušila. Jeden rok jsem zpívala také pod vlajkou skupiny Minnesengři. Přes všechny zádrhele to bylo mé nejšťastnější období, bezstarostné a plné živelné radosti, nadšení, nadějí.

První Žalman a spol. na českobudějovickém náměstí

...a první koncerty...

Ale do školy ses vrátila...

Ano vrátila, fakultu jsem dokončila, ale učit jsem nikdy nešla. Žalman mi slíbil místo v kapele, takže hned potom jsem šla na profi-nohu a jsem na ní vlastně dodnes. Moje „žalmanovská éra“ trvala osm let a moc mě to tehdy bralo.

Dalším tvým zpěváckým působištěm se stali Nezmaři?

Odešla jsem na mateřskou dovolenou s Adélkou a po návratu jsem začala zpívat s Nezmary. Zároveň jsme však, ještě s Tondou Hlaváčem, měli Weekend, který byl mimo jiné i doprovodnou kapelou Michala Tučného. Byla to prima parta, krásné dvanáctileté údobí, bylo mi s nimi dobře. Kromě jiného jsem v té době natočila čtyři sólová alba, nejen s Weekendem, ale také třeba s Druhou trávou...

Přesto jsi od Nezmarů odešla z vlastního rozhodnutí...

Vlastně už Michal Tučný mi doporučoval, abych se osamostatnila, uplatnila své písničky a pracovala na svém hudebním růstu. Dost dlouho jsem se rozhodovala, mám-li jít sama za sebe, složitější a trnitější cestou, anebo zůstat – Nezmaři byli přece jenom jistota a pohodlí. Uvažovala jsem o tom už po návratu z naší cestě po Kanadě, tuším v roce 1999, i když tenhle radikální krok jsem si naplánovala až na rok 2003. Ale přišly povodně v srpnu 2002, a ty to urychlily. A stalo se, vsadila jsem sama na sebe...

Potom se poměrně rychle střídaly různé formace, které jsi postavila. Můžeš je stručně uvést?

Ve spolupráci s Pavlem Malinou vznikl CS Band, kde jsme ale naráželi na ten problém vzdáleností mezi námi a slovenskými spoluhráči. Potom to byla formace ...A přátelé, kde k nám přibyl Pavel Peroutka. Po čase Pavla Malinu, který měl hodně práce s obchodem a dalšími aktivitami, vystřídal Jakub Racek a v roce 2009 se k nám trvale přidala dcera Adélka, která se právě vrátila ze studií v Linci. Doprovázívali jsme třeba i Pavla Bobka. Po odchodu Pavla Peroutky (dnes Spirituál kvintet) a Jakuba Racka (dnes Rangers – Plavci) s námi pár měsíců spolupracoval Míša Vašíček, bývalý člen kapely Vlasty Redla, který pak ale dostal lano od Čechomoru.

Aktuální současnost vypadá jak?

Musím říci, že je hodně variabilní, ale zároveň svobodná. Mám podle situace a potřeb možnost několika sestav – s Adélkou, Petrou Šany Šanclovou a Romanou Tomáškovou z Přeletu M.S. (ta je ovšem hodně vázána svou učitelskou profesí). Svátečně vystupujeme s Adélkou v triu s Věrou Martinovou, nebo zase přibereme Jardu Matějů, který nyní bydlí v Mostě, ale není ani výjimkou, že pro klubová a komornější vystoupení volíme jen duo s Adélkou.

S dcerou Adélkou
 

Jde Adélka v tvých stopách?

Říká se, že je mi v pěveckém projevu hodně podobná, ale já myslím, že je už dnes mnohem dál, než jsem byla v jejím věku já. Hraje na čtyři nástroje, což je při dnešní snaze mít v kapele z finančních důvodů co nejméně lidí hodně ceněné, také s vlastní tvorbou začala dřív než já – má už plno svých písniček, nejméně na celou desku.

Nelituješ někdy, že ses trhla od zavedené kapely? Co bylo na tom nejtěžší?

I když je to někdy opravdu složité a občas mne napadlo s tím praštit, tak nelituji. V první fázi bylo asi nejtěžší vysvětlit lidem, proč jsem ten krok podnikla, zároveň ale přišla velká odpovědnost – nejen za sebe, ale i za druhé. Mít dost hraní, aby kluci uživili své rodiny, skloubit to všechno dohromady, aby byli spokojeni jak muzikanti, tak publikum. Boj o diváka, o objednavatele koncertů...

To je ale práce manažera...

Jasně, ale tu jsem dělala já, protože náš manažer skončil a odešel do důchodu. Ovšem v současné době se rýsuje nová možnost přenést tohle břímě na jiná profesionální manažerská bedra. A když se to nepovede – budu zase sama sobě jistotou, jako doposud.

Budeš tak mít víc prostoru i pro tvůrčí práci. Co všechno ještě děláš?

Pokračuji v cyklech Folkové jíšky v českobudějovickém rozhlasovém studiu, na které navazuje i série živých koncertů v sále rozhlasu, pro publikum zdarma. Sice už nebude pořizován televizní záznam pro vysílání regionální televize, ale snad se povede zajistit alespoň kompletní audionahrávku pro vystupující kapely.

A píšeš dál písničky? 

Samozřejmě, že si dál dělám svoje písničky, většinou kompletní, ale taky někdy jen text nebo jen muziku – je to taková moje výpověď o životě, pocitech a světě kolem nás... Napsala jsem něco pro Věru Martinovou, dva texty pro Pavla Bobka a jeden pro Marii Rotrovou. Nějak jsem je nepočítala, ale celkem přes půl stovky jich jistě bude a hlavně hodně z nich bylo i nahraných.

Ale kolik máš sólových alb to víš?

Zatím osm: Někdo jiný než jsem já (1993) s Weekendem, Druhá tráva s Pavlínou Jíšovou (1995), Pavlína Jíšová (1998), Láska je nádech (2001), V proutěném křesle (2003), pak tři s doprovodem skupiny ...a přátelé - Andělé jsou s námi (2007), Blázen tančí dál (2009) a To si piš (2011).

 

Křest cédéčka v roce 2010 v Praze

A co narozeninové koncerty?

Tak především 16.září v pražském divadle ABC, kde vystoupíme v kompletním dámském obsazení všechny čtyři – já, Adélka, Petra Šanclová a Romana Tomášková. Má se z toho pořizovat záznam, který by měl být použit v televizním pořadu Trampské rokoko a snad by se mohl stát i základem pro moje DVD, protože já ještě žádné nemám. Druhý bude v českobudějovickém rozhlase opět v tomhle složení a pár menších.

Máš už po dovolené, nebo se ještě někam chystáš?

Čeká nás rumunský Banát a naši krajani, kam pojedeme s Petrou Šanclovou a Lubošem Javůrkem pod záštitou brněnské cestovky Kudrna, potom se s Věrou Martinovou chystáme na Kypr, což by mělo být vysloveně oddychové.

Co by sis do druhé životní půlky století přála?

Abych byla zdravá, by měl muzika pořád bavila, abych dokázala pořád zpívat, abych zpívala pro radost a ne z nutnosti a věřím, že ta nejúspěšnější etapa pořád ještě někde na mne čeká...

Tak díky za rozhovor a hodně štěstí a splnění všech přání.