Minnesengři v roce 1968

Čas zanáší prachem zapomnění i ty nejzářivější hvězdy a nejzajímavější události, ale je na nás, abychom alespoň některé vzpomínky nenechali propadnout sítem minulosti. K těm, které si zaslouží vyzvednout z paměti a důkladně oprášit, patří určitě i působení Minnesengrů, nejpopulárnější a vlastně i první jihočeské folkové skupiny druhé poloviny minulého století. Proto jsme připravili několikadílný seriál, který by měl tuto slavnou etapu jihočeského folku přiblížit – připomenout ji pamětníkům a představit mladším generacím.

Ačkoliv členové skupiny v různě se měnících a mnohdy improvizovaných sestavách muzicírovali už několik let před zrodem Minnesengrů, vznik této skupiny se oficiálně datuje do kontroverzního roku 1968. Původní minnesengrovskou čtveřici tenkrát tvořili Pavel Žalman Lohonka, Pavel Anděl Pokorný a Ivan a Eva Zichovi. A právě se Žalmanem, rodákem z Pohůrky u Českých Budějovic, si budeme dnes povídat o tom, proč se rozhodl pro projekt, který by vrátil Minnesengry do zorného pole našich čtenářů.

Proč se hodláš vracet k historii Minnesengrů víc než dvě desítky let po jejich zániku?

Mám neodbytný pocit, že to dlužím nejen všem muzikantům, kteří skupinou prošli a z nichž už mnozí hrají někde na nebeské scéně, ale především posluchačům a příznivcům Minnesengrů. A také Andělovi! Vím, že ten s tebou s podobným projektem již před dvěma roky začal. On měl sice představu spíše knižní podoby této vzpomínkové reminiscence, ale já si myslím, že se otištěná historie skupiny dostane ke čtenářům spolehlivěji. V rámci tohohle plánovaného projektu jsme s Andělem připravovali i takový malý nostalgický návrat Minnesengrů – jen na chvíli vrátit zpátky na scénu písničky, které dál žijí mezi lidmi. Dokonce jsme už zkoušeli, ale pak se stala ta tragédie s Andělem a celý projekt padl. Proto jsem ten nápad minnesengrovské historie znovu zvedl a chtěl bych ho dotáhnout do konce.

Stál jsi u zrodu Minnesengrů, ale jak dlouho jsi pod jejich korouhví působil?

Až do roku 1985, kdy jsem pak vytvořil první sestavu Žalman a spol. Ovšem byly to ty nejaktivnější a nejpestřejší a také nezapomenutelné roky... Hlavním naším hnacím motorem bylo nadšení a snaha využít té šance, která se obvykle nevrací. Hodně jsme vystupovali, jezdili po celé republice i do zahraničí, pořád se zkoušelo něco nového – byli jsme víc s kapelou než s vlastními rodinami. Vlastně jsme byli taková rodina...

Proč podle tvého názoru měli Minnesengři ve své době takový úspěch?

Jednak nám nahrávala doba, která žíznila po nových věcech, po nové muzice, po nových písničkách – jiných, než nabízel tehdy rozhlas a oficiální linie. A jednak jsme měli štěstí na dobré muzikanty a zpěváky, ale taky na lidi, kteří rozhodovali o naší prezentaci na kulturní scéně, a ta nebyla zdaleka tak široká jako dneska. A svou měrou k tomu přispěl i výběr repertoáru a naše vlastní písničková tvorba. Dokonce jsme bodovali i v anketě o Zlatého slavíka.

Takže jste se zasloužili o popularizaci folku...

Nejenom folku, ale i lidové, hlavně jihočeské písničky, kterou jsme vlastně díky trochu jiné formě a podání pro mladé lidi tehdy objevili. A mám radost, že tenhle náš vklad do hudebního povědomí lidí vydržel až dodneška

Když už jsme u toho, kde všude jste v průběhu let vystupovali?

Na desítkách, možná stovkách různých koncertních pódií, dokonce v pražském Mozarteu, na festivalech a hudebních přehlídkách včetně Porty (taky jsme dvě Porty jako trofeje získali), vystupovali jsme i v různých komponovaných pořadech – třeba s dechovkou, se šermíři, po hradech a zámcích, dokonce s cirkusem... Ale jezdilo se i do zapadlých dědin, k vojákům do pohraničí, do fabrik, bývalo to nejednou dost náročné.

A jak to bylo se zahraničními výjezdy?

Jezdívali jsme často na Slovensko, i když to tehdy zahraničí ještě nebylo, ale také jsme byli několikrát v Rusku, Polsku, Bulharsku, Maďarsku, Rakousku... A nebylo to zrovna jednoduché. Rozhodně nás tehdy agentury nepřeplácely, tak jsme si z úsporných důvodů vařili na hotelu na vařiči, což občas vyvolávalo konflikty s hotelovým personálem. Ale vždycky to dobře dopadlo. I tehdy, když nám třeba došly peníze a Anděl telegrafoval ženě Aleně, aby nám nějaké poslala, abychom se netrápili hladem.

A také jste natáčeli v rozhlase a ve filmu, že?

Jenom v českobudějovickém studiu rozhlasu jsme natočili okolo čtyř stovek písniček, navíc to pro nás byla úžasná škola. Taky jsme natočili řadu singlů, EP desek a téměř desítku alb. Ale i pár krátkých hudebních filmů, hlavně s Vítkem Hrubínem. Na to moc rád vzpomínám, byly to opravdu nenahraditelné chvíle...

Z čeho se tedy bude v tom našem vzpomínkovém seriálu vycházet?

Především z písemných podkladů, z minnesengrovské, asi pětikilové kroniky, ve které jsem já, ale hlavně můj otec, shromažďoval veškerou tehdejší tiskovou a fotografickou dokumentaci. Ale také z vyprávění a vzpomínek členů kapely i dalších pamětníků. Chtěl bych, aby to nebyl jen suchý výčet faktů a dat, ale aby v tom byl život, který nám tak učaroval. Proto by se tam měly objevit i různé historky z jednotlivých údobí, dojmy, reakce z tehdejšího tisku, prostě všechno, co mozaiku té doby skládalo.

Tak doufejme, že se nám to podaří.

Kdyby tady byla...

Jihočeská lidová

Kdyby tady byla taková panenka,

která by mě chtěla.

Která by mě chtěla, syna vychovala,

přitom pannou byla.

Kdybych já ti měla syna vychovati,

přitom pannou býti,

ty by jsi mně musel kolíbku dělati,

do dřeva netíti.

Kdybych já ti musel kolíbku dělati,

do dřeva netíti,

ty bys mně musela košiličku šíti

bez jahel a nití.

Kdybych já ti měla košiličku šíti

bez jahel a nití,

ty by jsi mně musel žebřík udělati

až k nebeské výši.

Kdybych já ti musel žebřík udělati

až k nebeské výši,

lezli bysme spolu, spadli bysme dolů,

byl by konec všemu.