Taxmeni s Karlou Vosmanskou

První polovina sedmdesátých let byla velmi důležitá nejenom pro vývoj Porty samotné, ale celého žánru folkové, country a trampské písně. Byla to léta experimentů, jejichž skutečný význam jsme asi schopni s odstupem času plně ocenit až dnes.

První ročníky Porty v šedesátých letech znamenaly spíše mapování, než přímo již ovlivňování naší scény. Přesto samotná existence Porty jako festivalu, umožňujícího souborům veřejně se představit na významnějším fóru, přispěla ke stmelení muzikantského zázemí, do té doby více či méně regionálně izolovaného, ke vzájemnému sblížení a poznání interpretů a autorů různých žánrů. Byla impulzem a inspirací pro vznik řady nových souborů. Zkušebním kamenem nástupu nové generace písničkářů, hudebníků a skupin, ze kterých postupně vyrůstaly pozdější osobnosti naší scény, se staly Porty v prvním období sedmdesátých let, zvláště Porta 71 a po ní Porta 72.

Ve skupině moderní country Sepie se objevil později „multiskupinový“ (dnes již bohužel nehrající) kytarový virtuos Bohouš Sýkora, s Pacifikem zazářil Tony Linhart, bluegrass získal posilu ve skupině Severní hvězda (z níž vyrostl držitel porty 73, kapela Bluegrass Nova), objevili se Kantoři, Termiti, na jejichž tradici později navázal Hop Trop, a v sokolovském Plížáku i Wabi Daněk, který na své „oficiální“ uznání čekal celých následujících deset let, i když jeho písničky již dávno zdomácněly u táborových ohňů.

Tak, jak se souběžně s rozvojem Porty měnila celá scéna, na které začaly vyrůstat žánrově specializované akce typu pražského Folk a country festivalu či festivalu Folk songu, měnila se i orientace Porty samotné, kde si jednotlivé oblasti žánru začaly vyměňovat své role. Oblast folkové a country hudby, která dominovala prvním ročníkům, se nyní v podobě přehlídky dostala spíše do pozadí, a na její místo nastoupila dřívější „Popelka“ Porty, trampská píseň. Tento důraz na trampskou píseň přispěl nejen k jejímu kvantitativnímu rozvoji, ale i k hlubším kvalitativním změnám. Jestliže na Portě 71 upevnila své pozice moderní trampská písnička, pak Porta 72 ukázala, že veteráni trampské písně, jako třeba Stopa z Pardubic, nezůstali spát na vavřínech, výrazně zmodernizovali pojetí klasické trampské písně a dali tak nejlepší odpověď na vzrušené diskuze o charakteru trampské písně, které bouřily trampskou veřejností ještě na karvinské Portě. K tomu, aby se předešlo „fanouškovským“ sporům, i k tomu, aby obě větve trampské písně dostaly - tehdy tak důležitý - prostor pro své svébytnější rozvinutí, hodně přispělo dočasné, dnes již překonané rozdělení soutěžní kategorie na moderní a tradiční trampskou píseň. Oproti této tendenci k určité preferenci trampské písně na ústředních kolech Porty v prvních ročnících sedmdesátých let, však její krajská kola ukazovala něco jiného. V zázemí naší scény se - alespoň početně - snad ještě více rozvinuly folkové a country soubory, byť na své výraznější kvalitativní uplatnění si musely ještě chvíli počkat. Tuto příležitost dostaly na VII. ročníku Porty v roce 1973. Žánrové rozkošatění vedlo nejen k vnitřní kategorizaci „moderny“ a „tradice“ v country a trampské písni, ale dokonce až k přímému žánrovému rozdělení Porty na samostatné festivaly. Díky jejich jednotnému zastřešení nejen symbolem Porty, ale i programově, formou doplňujících přehlídek z ostatních oblastí k danému soutěžnímu žánru, nedošlo k jejich protikladnému rozdělení, ale naopak tato žánrová diferenciace a specializace téměř až do nuancí stylových odstínů se ukázala být velmi důležitá pro plnohodnotný vývoj uvnitř žánru směrem k bohaté paletě směrů a stylů.

Ahoj kamarádi muzikanti ! Určitě se na fotografii poznáte a byli bychom rádi, kdybyste nám napsali, co teď děláte !

Důležitým momentem ve vývoji Porty i celého žánru se stala autorská soutěž jako základna autorského zázemí a původního domácího repertoáru. O původní repertoár se do té doby opírala především trampská písnička. Ta však v té době již měla na své straně padesátiletou tradici na to, aby překlenula své první počátky asimilace převzatých vzorů. Folk a country s mnohem menší tradicí na tom už z tohoto hlediska byly hůře. Díky písničkářskému hnutí a pro něj příznačné vlastní tvorbě se podařilo poměrně brzy překlenout nadšené revivalistické zúžení folku na tradicionály, spirituály a folkové evergreeny Peteho Seegera, Boba Dylana, Weavers či tria Peter, Paul & Mary, s nimiž u nás folk začínal. V country hudbě, moderní i tradiční, již byla situace horší a přes nepříliš úspěšné „textařské“ kategorie autorské soutěže v prvních letech, později opuštěné, lze teprve až daleko později hovořit o zárodku skutečně kvalitní vlastní tvorby country písniček a instrumentálek. Významným přínosem autorské soutěže Porty, vlastně již od jejího vzniku, je dovršení prolínání a ovlivňování žánrů nejen v interpretační, ale i tvůrčí rovině. Jistě je možné, že i bez autorské soutěže by třeba trampští písničkáři typu Wabiho Ryvoly dospěli sami k obsahově závažnějším, přemýšlivějším „folkovým“ trampským písním, které si dodnes ve skladbách Wabiho Daňka a ostatních následovníků získávají zaslouženě takovou pozornost. Je však zásluhou autorské soutěže Porty, že svým výběrem i hodnocením vznik těchto písniček do značné míry inspirovala. Někdy zdánlivě třeba až jednostranně, když ceny získávaly - jak je zvykem asi všech odborných porot nejrůznějších soutěží - umělecky náročné a výlučnější skladby osobitě autorských výpovědí nad těmi prostšími, kolektivně zpěvnými, které právě proto zlidověly a zpívají se dodnes. Ale důležité je, že autorskou soutěží byly jak v trampské písni, tak ve folku stimulovány obě tyto polohy tvorby.

Ohaři s Vráťou Vyskočilem

Porta, její umělci i diváci, tak získali možnost seznámit se blíže s daleko širším spektrem folkové, country a trampské písně a kromě toho tímto vývojem na autorské a interpretační frontě byla připravena cesta pro rychlejší uplatnění mladých talentů nové generace. Podobně jako hnutí nashvillských rebelů v americké country hudbě v těchto letech otevřelo cestu novým talentům a myšlenkám nejen na nashvillské scéně samotné, ale i v jiných hudebních centrech mladých muzikantů, které by jinak asi dodnes byly Nashvillem zastíněny: Emmylou Harrisové, objevené v Kalifornii rockovou osobností Grama Parsona, jižanskému country rocku Bandu Charlieho Danielse a zvláště písničkářům tzv. „austinské“ scény, Jerry Jeffovi Walkerovi, Stevemu Fromholzovi, Marcii Ballové, Joemu Ellymu a celé řadě dalších, kteří svým nekonvenčním svěžím talentem, zrozeným v hudebních klubech, tančírnách a mladých nahrávacích studiích texaského Austinu prokázali, že country není jen hudba pro horalské farmáře či usedlou střední generaci. A snad díky tomuto vývoji, přijetí country hudby jako takové mladou generací, došlo zpětně i k přijetí bluegrassu a ocenění zemitých tradičních hodnot jako základu nového trendu. Heslem rebelů se stalo „back to basics“, tedy zpátky k základům, ke kořenům. Toto heslo výstižně vyjádřil Waylon Jennings ve své písni věnované osobnosti western swingu třicátých let, Bobu Willsovi: „Nezáleží na tom, kdo je právě v Austinu u moci, pro nás je Bob Wills stále král“. A možná, že bez své popularity jako country rockové hvězdy by si Emmylou Harrisová nemohla dovolit natočit striktně bluegrassové album Roses in the Snow, které se k úžasu gramofonových producentů stalo jejím nejprodávanějším albem vůbec. To ale již trochu předbíháme historii. Důležité je to, že v době svých počátků, v první polovině sedmdesátých let, hudba nashvillských rebelů položila základy pro to, aby se v jeden celek spojila dravá hudba technické civilizace Severu s nostalgií skřipek jižanského farmářského zápraží. Právě tak jako u nás: díky syntéze žánrů v jejich společném vývoji, respektujícím zároveň žánrovou specifičnost, se v sedmi letech historie Porty podařilo spojit intelektuální folk, zemitou country a romantickou trampskou píseň v nedílnou jednotu, hovořící jako celek jedním jazykem.

Foto: František Heřman