Dnes má svátek Valérie Zítra má svátek Rostislav

Huberťák- Láďa Kučera z Hop Tropu

Co si nejvíc pamatuješ ze založení Hop Tropu 

Nejvíc si pamatuji to, že mi zazvonil u dveří paneláku Samson, držel kytaru s ulomenou hlavicí a řekl, že ho posílají nějaký kluci, kteří se dozvěděli, že umím spravit rozbitou kytaru a že se jde zeptat, jestli bych mu ji nespravil. Pozval jsem ho dál, dali jsme si kafe, na kytaru jsem řekl – dobrý, já to prostě udělám, i když jsem tenkrát neměl kde, protože v paneláku něco dělat, to je na houby. Ale šlo to. Pak tam viděl moji kytaru v koutě, tak ji vzal, zabrnkal a když hrál ty svoje písničky tak já mu řekl – hele, já tady mám taky nějaký písničky – to jsem měl v šuplíku pár písniček, co byly ty termiťácký, ještě starý…

Tak jsme si tak navzájem brnkali a on říká – Hele, já přivedu Šrouba, to je jeden muzikant, chodí k Černý Máry hrát na basu s náhodnými seskupeními, když se tam sejde parta pokaždé úplně jiných muzikantů. Tam u Černé Máry – dneska se to jmenuje Na Zelené - stála u piána basa, on ji vždycky drapnul , pivo a celý večer tam s nimi hrál. Samson ho přivedl, pak jsme se dohodli, že moje žena se vlastně se Šroubem zná, že spolu byli na táboře jako děti a že Šroubovo táta byl velikej kamarád táty mojí ženy, mého tchána.Takže to už bylo sblížení takové větší, a pak už jsme jenom tak hráli a zpívali doma a blbli.

Chtěl jsi někdy, aby vás bylo víc než tři ?

Ne. To chtěl Samson.On měl pocit, že věci se mají vyvíjet, tak měl tendenci, že bychom mohli vzít bubeníka. To jsem ho málem tenkrát zabil . A on mě zase řekl, že jsem staromilec… To už je dvacet osm let... Začal budovat velký zvuk, vůbec si neuvědomoval, že tohle, co děláme, by se s velkým zvukem v podstatě zařadilo někam mezi takovou … nevím, ani co – pop music, nějakou českou fackovanou country, prostě nevím. Mně se to strašně nelíbilo. Já jsem si pohrál kdysi v tanečňákách, v big beatu a takového toho tvrdého rytmu – lidi do toho řvali , bavili se a tancovali – toho jsem si užil. Říkal jsem si naopak : pěkné písničky, půjdeme někam, kde si sedneme s partou a budeme hrát.Tenkrát ještě nešlo o to být na vystoupeních pro tisíc lidí, na soutěžích a tak. Prostě abychom si mohli zahrát jako partička. Tenkrát jsem rezolutně prohlásil, že jak mi přivede nějakého bubeníka, že já tam prostě nemám co dělat a že si mohou bubnovat sami. To se nahlas směju a chci, aby se tam objevil i ten můj smích, protože to jsou věci z našeho dávného mládí, z kterých člověk samozřejmě vystřízliví , trošku zmoudří, udělá si názor a přehled. A pak přestane takhle úplně zbytečně laborovat a drží se svýho způsobu muziky, kterej se bez křeče tak nějak v partě vylíhnul.

Jak bys charakterizoval Samsona a jak Šrouba ?

Samson ? To je živel. Vynikající muzikant a ač třeba v životě leckoho trošku – nemyslím hodně, ale trošku – třeba zklamal tím, že něco nedodržel, že něco slíbil - a pak to nebylo a tak – proboha, lidi, já ho znám úplně jinak. On by se pro každého roztrhal, ale má toho tak moc, že se nestává z nějakého špatného důvodu, že něco nesplní. On prostě zapomene. Má toho tolik a těch aktivit, ale já mohu potvrdit a říct – za tu dobu, co ho znám a je to přes třicet let – že je to dobrý kamarád.Opravdu. A když mně bylo v životě ouzko a já jsem cítil takový ten nihilismus – nic nemá cenu, si člověk začne říkat, všecko je na houby, nic se nedaří, nikam to nevede atd. – tak přijde Samson, roztáhne ruce - přes celý dvůr jak já říkám - a řekne: Co tady blbnéš, máš ruce, nohy, hlavu,vole, něco zase udělámé. Jak byló, tak byló, jak budé, tak budé, život jede dál ! On dovede člověka tak podržet v tu chvíli. Když jsem ležel v nemocnici a umíral na různé takové ty horečky, snad to byla australská žloutenka nebo co, já nevím, tak přijde, já mám čtyřicet nad nulou a on na to: Na to se vyprdni, hlavní je zdraví, takže koukej trošku zmrazit tu svou teplotu a už se těšíme, hochu. On dovede podržet, když je zle. A pak ti ještě musím říct, že Samson není lakomec.Má jednu velkou vlastnost a tou je velkorysost. Když se mu – a to se nám v životě stalo – něco povede a on něco získá, tak se dovede podělit se svými kamarády. A teď mluvím o docela velkých věcech. Nebudu to rozebírat – ale ohromil mě. Mám ho rád a beru ho jako kamaráda, i když některý lidi řeknou třeba Ále, Samson…je takovej a makovej. Prostě mám ho rád.

No a Šroub –jak jsem říkal - to je spolupionýr a spolutáborník mojí ženy. Jejich celá rodina je – teda byli, protože tatínek s mámou umřeli – byli to prostě moc hodní lidé. Obyčejní, hodní lidé. Šroub, to je kliďas, kterého jen tak něco nerozhází, může se na něm občas drtit kamení, dovede být velkorysý v tom, že odpouští lidem špatné vlastnosti, prohřešky, v tomhle je fořt. Dneska už se nehádáme, ale byly doby kdysi dávno, když jsme začínali, tak jsme se třeba hádali a on dovede hned odpouštět a je hrozně smířlivý.Mávne rukou a řekne Heleď, kašlem na to – a v ten moment je to prostě dobrý.Na něj je takový spoleh , že nezradí. Proto taky jsme asi tak dlouho spolu , že se k sobě chováme kamarádsky. Že to není jako nájemní vrazi muzikanti, že přijde do kapely k někomu a když se mu tam nelíbí nebo on se znelíbí lídrovi kapely, tak si sebere svoji kytaru nebo svůj xylofon a jde. To u nás ne.

 


Vaše písničky se hrají jako lidovky, jako ryvolovky apod. Máš ty nějakou nejradši ?

Ježišmarjá , to je zajímavé. Já jsem nikdy oblíbenou neměl, až teď na stará kolena jsem si oblíbil jednu z těch novějších písniček - Veterán. Je to z prostředí Austrálie – my vždycky situujeme písničky do ciziny, to je takové romantické, žejo – a ta se mi líbí hlavně proto, že já, když ji hraju, tak se u toho hrozně flákám.A může si to zahrát každý začátečník, protože jsou to čtyři akordy, které jsou dokolečka za sebou, jako Dajána - skoro teda, je to trošku jinak. Je to taková pochodovka klidovka. Při té je mi dobře, když mám před sebou pivo

Překvapilo tě něco za všechny ty roky, co spolu hrajete ?

Já nevím, co by mě mělo překvapit.Jó – to jeden člověk mě v Třebíči přepad, uklonil se mi, když jsme vyšli ze sálu - je to děsná sranda – uklonil se mi, byl mladší asi tak o pět let a řekl: Pane Kučero, dovolte, mohl bych vám podat ruku ? Já povídám Proč ne, o co jde ? A on na to řekl:Víte, pro mě vy jste Karel Gott! To bylo největší uznání, kterého se mi v životě od lidí dostalo. Já jsem byl v tu chvíli skutečně tak překvapený, že jsem mu nebyl schopný vysvětlovat, že na Karla Gotta nejen já, ale nikdo vůbec nemá.

Máš místo, kde se vám hraje nejlépe ?

Těch míst je několik.Jako třeba Gong nebo tady ve Mlejně.My ten rozhovor děláme ve Stodůlkách v Praze. Přestavěli tenhle barák,ale věřím tomu, že ho přestavěli tak, že bude zvukově ještě lepší než byl a byl dobrý ! Tady se nám hrálo vždycky moc hezky. V Gongu v Praze taky a ještě existuje pár takových míst. Je zajímavé, že jsou místa, kam jezdíme rádi a zvuk je přitom mizerný. Třeba Jeremiášova síň , bývalá kaple v Českých Budějovicích, tam je zvuk šílený. To je tak na modlitby nebo na gregoriánský chorál a ne na tuhhle muziku, ale jezdíme tam rádi. Tam chodí strašně hodní lidé a líbí se nám tam.

Jak se rozhodujete, kterou tvoji nebo Samsonovu novou písničku budete hrát ?

My se nerozhodujeme. On to vždycky někdo přinese, my řekneme – Ukaž! Co máš? Pojďte, zkusíme to ! A nacvičíme. Vždycky se snažíme, abychom na tom nenacházeli nic, co by se nám na té písničce už nelíbilo.Takže kdo má připominku, tak ji řekne a snažíme se to vyřešit, aby se to každému z nás líbilo . Aby to nehrál s pocitem Jé, teď mně bude bolet zub, ale musím to vydržet 

Je nějaká písnička, kterou nosíš v sobě,ale ještě jsi ji nenapsal ?

Jo, jo, jo. Tu v sobě nosím. My jsme byli v létě se synem na Aljašce a v Kanadě. Přímo v Dawsonu u řeky Yukonu, taky jsme tam stanovali na Bonanze, na potoku a rýžovali zlato. Našel jsem jednu, jednu (!) zlatinku. A taky jsme byli na kopci a v tom kopci jsou hřbitovy všech možných lidí, kteří měli různá náboženství a přesvědčení – nebo žádné. Je tam několik hřbitovů – čínský, policejní, křesťanský – a pod silnicí, tam kde leží ti, co neměli náboženství žádné, tak tam je hrob Eskymo Welzla. To jsem toužil vždycky v životě vidět. Ne že bych toho chlapa chtěl vidět mrtvého,ale on umřel dřív, než jsem ho stačil poznat. Četl jsem od něho knížky a nikdy jsem si neuměl představit - v tom mém mládí a v režimu, v kterém jsme žili - že bych se někdy dostal tak blízko tomu prostředí a člověku – jako že budu stát u jeho hrobu, budu koukat s kopce dolů na tu řeku, tam budou ty ohromné sejpy překatrovaného písku od zlatokopů…Tak o tomhle mám doma tak trošičku písničku. Jen tak v náznaku, několik vět a pořád nemám tu odvahu pokračovat dál, aby to nebyla banalita, aby z toho nevznikl nějaký kýč, taková ta – nevím, jak to nazvat – prostě blbost

Dneska už se to vypravuje jako pohádky starého zbrojnoše – jak jste v minulém století ve Svojšicích legračně válčili se zvukaři. Jak to vypravuješ ty ?

Já moc nevypravuji, tyhle události. Doba nějak pokročila a ono to přestalo být aktuální.Bohužel, tyhle srandičky a tyhle věci si navzájem neděláme. Není nějak s kým. Trošku to vyvanulo – takové ty kamarádské šťouchy – a my na ně vzpomínáme. Já někdy mám sto chutí vzít tužku nebo počítač a naklepat tam všechny příhody, jak byly,ale musel by mě do toho někdo nastrkat, protože pořád mám moc práce, pořád mám něco. Strašně rád bych to nějakým způsobem popsal a dal přečíst lidem, které by to zajímalo, které by to pobavilo – ale zatím jsem se k tomu nedostal. Ale už ani neděláme takové ty dobrácké kousky. Ono to bylo někdy docela náročné na čas, protože když ti kluci zvukařský koupili zchátralého moskviče, celého ho opravili a dali do pucu…Teda opravili – on nejezdil! To jsem ho pak opravil já, abych s ním do Svojšic mohl přijet, protože po stránce motorové to bylo v háji.Na to jsem potom vlítl já, když už jsme ho jako kapela dostali jako dárek.Oni udělali takový ten design, vylepšení starého moskviče, lak, nové vybavení …

Jednou mi vyprávěl Petr Benesch, svojšický zvukař, jak někam zamontoval klakson…

…To jsme udělali my jemu ! Zamontovali jsme mu klakson pod sedačku, protože jeho auto byla stará dacie a měla tak vyčvachtané zámky, že stačilo zalomcovat a dveře se otevřely.Tak jsme mu tam prostě zamontovali klakson, ten schovali pod sedačku a připojili jsme ho na startovací klíček. Dráty byly schované pod gumou, takže zastartoval a ozvalo se troubení. Vzal kleště a když to dělalo pořád, otevřel kapotu a šel ucvaknout kabely od klaksonu. Tak je ucvakl – ale ono to troubilo pořád…

Taky jsme vyrobili píšťalu. Jak říkám, to chtělo moc času – z plechu, s  přírubou na křídlovou matku, to se nasadilo na výfuk u dacie, matka se zatáhla a on když nastartoval, tak to začalo hvízdat. Když přidal plyn, tak to hvízdalo jak tryskáč ! Ten blázen s tím jel až do Kolína. Divil se, co z toho auta jde za zvuky, ale řekl si, že nemá čas to opravovat, že s tím do Prahy nějak dojede. Teprve když byl na obědě někde v motorestu, tak se mu tam smáli a upozornili ho, že na výfuku má píšťalu…Těch věcí bylo moc a moc.

Minulost: Skupina Termiti na Portě 1973 v Litomyšli ( Huberťák uprostřed)

Současnost: Hop Trop

Foto: František Heřman


Foto týdne

Jste náš host číslo

9563159

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz