Večery vždycky první neděli v měsíci se v pražském klubu Carpe Diem obdivuhodně rychle zaběhly a k naší radosti stále přibývá lidí, kteří v tu dobu míří k vinohradské Floře, odkud je to do klubu jen skok. Tentokrát na desátém živém Táborovém ohni už stoly nestačily a do středové uličky se natlačily skládací židličky, zaplaťpánbů za ně. Hostitelé ze Sekvoje spustili úvodní sadu písní, a po ní přišel na podium host, na kterého se evidentně všichni těšili - Wabi Daněk.

Nechtěl jsem si s proslulým bardem, na něhož se vždycky celá Porta těšila, s čím novým ( rozuměj písničkou) přijede a Wabi nikdy nezklamal, tedy nechtěl jsem se s ním bavit o písničkách, o kterých už toho napovídal a nazodpovídal hafo a vyšel jsem tedy z jiného konce: Wabi byl pravidelným - a aktivním – účastníkem festivalu horolezeckých filmů. Tak jsme si povídali o horách, horolezení a horolezcích. A z autora druhé trampské hymny, jak často bývá nazývána Rosa na kolejích, padala slova vyznání, která ztichlý klub lapal tak, aby žádné nezapadlo. Byla radost uvědomit si, že tak pozorně, jako posluchači poslouchají Wabiho písně, aby si je mohli co nejdřív zazpívat sami nebo ještě lépe s ním, poslouchají i Wabiho vyprávění plné pokory před majestátem hor. Sám vyšplhal na většinu známých vrcholů v Adršpašských skalách ( Ádru, jak říkají horolezci), a ještě než se Slovensko osamostatnilo a stalo zahraničím, vylezl na galerii Ganku a dodnes si tu krásu nosí v duši. Při jednom výstupu a třímetrovém přeskoku na tzv. balkon si zlomil nohu v kotníku a měl štěstí, že na nedalekém kopci byl zrovna takový Wabi našeho horolezení Míra Šmíd a na jeho 40 metrovém laně slanil dolů, nechal se dovézt do nemocnice a tak začalo přátelství dvou mužů, které přerval až tragický odchod Míry (kamarádi mu říkali Hanči) z tohoto světa .

Wabi si pak vzal do ruky kytaru a vyžádal si dovolení publika zahrát svou úplně první horolezeckou písničku, kterou složil někdy v polovině sedmdesátých let a přiznal se, že ji nikdy nehrál horolezcům, protože ti to, o čem píseň je, znají lépe. Zahrál i Horu snů, svou jedinou horolezeckou píseň, kterou znají i jeho posluchači a kterou věnoval svému kamarádovi Lančovi, když se dozvěděl, že jsou před ním už jen vrcholy nebeské.

Rosa Gottwaldov a její lídr a autor Wabi Daněk

Na závěr se chtěl zavděčit pozornému publiku a zeptal se, co by chtělo slyšet. Nejrychlejší byl Cimbura s Tonkou, ale velmi se zavděčil, protože i Tonka patří do období, kdy Wabi hrával s Plížáky a potom s tehdy gottwaldovskou Rosou a jezdil na vandry do Hostýnských vrchů. A když potlesk neutichal, smířeně oznámil, že tedy ano, že dá Rosu. Dal – jenže to nebyla ta jeho, ale ta od Jiřího Suchého…Vůbec nebylo třeba se ptát, proč tolik lidí má Wabïho rádo.

První květnovou neděli ( 6. května) bude hostem další člověk, kterého slyšet je zážitek , Mirek Kovářík. Těším se na vás !