Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. Mohlo to být před osmi nebo devíti roky. Nikdy si je neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik".
Unikátní dokument o Jaroslavu Foglarovi natočil v osmdesátých letech historik Jaroslav Čvančara, který sám sebe spíš označuje za publicistu - badatele. Chtěl jím vzdát poctu svému skautskému vedoucímu a legendárnímu autorovi Rychlých šípů. Jaroslav Čvančara už snímek pokládal za ztracený poté, co jeho filmový archiv vyhořel. Jenže film nakonec unikl zkáze a ukázky z něj vám dnes můžeme předvést.
Čas letí jako spřežení/ nad kterým práská bič/ člověk se párkrát ožení/ hned je mládí pryč. Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen
"Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl", říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet. Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta.
Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.
„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová. Kritika ji vyčítala, že svůj talent propůjčuje také country. Mysleli spíš trampskou muziku, k té měla vždycky blízko. Zpívala, co cítila a především nerozlišovala žánry, ty byly důležité pro krasoduchy, kteří ji velebili a také posílali do pekel.
Na kultivovaných recitálech Evy Olmerové se v sedmdesátých letech minulého století podílel Ivan Vyskočil. Byl to zvláštní dialog lidí jinak nesourodých, kteří si ale osobně i umělecky velmi rozuměli. Ivan Vyskočil vystudoval režii a herectví na DAMU. Nespokojen s tak plytkou profesí, vystudoval na Univerzitě Karlově psychologii a pedagogiku. Nespokojen s plytkostí života se nakonec vrátil k divadlu, a zanechal za sebou viditelnou stopu.
Jak mi Václav Havel vypil pivo a stal se prezidentem
Sluníčko svléká děvčata, slečny a paní z kalhot a dlouhých sukní. Protože mám zablokovaný krk a musím se otáčet za krásnýma nohama celým tělem, tak se strašně nadřu. Jsem totiž, na rozdíl od pana Párala, který je horňák, dolňák. Vyklenutá lýtka, půvabná stehna a sice zakrytá, ale nádherná prdélka jsou silným estetickým zážitkem. Pravda je, že minisukně se objevují už v předjaří. To se odhalují ty dívky a ženy, které nemají nohy jako manekýny, aby přilákaly naše pohledy, než přijde čas krasavic.. Jaro bývá někdy krásné, někdy aprílové. Jedna vlašťovička jaro nedělá. Pokud tedy přiletěla v první teplé dny, musel ji následný chlad zaskočit.

Brněnský fotograf Svatoslav Fiala nám poslal historickou fotku. Svaťa byl ve druhé polovině minulého století prominentní fotograf brněnské popové a rockové scény. Na tomto nedatovaném snímku, pocházejícím podle mne z kraje 70. let, zachytil tři významné osobnosti – Hanku a Petra Ulrychovy a Rudiho Kovandu. Tajemného Rudiho, kterého mimo Brno nikdo neznal, než údajně vyhrál anketu Zlatý slavík.
Před sto dvaceti lety se narodil literát, levičák a tramp Géza Včelička, pozdější zasloužilý umělec, i když už podle všeho ne člen KSČ. Připomínáme si ho drobnou ukázkou z jeho díla.
Temný les šumí, ptáci jásají v korunách stromů na stráni svítí zlatá divizna. Po kmeni šplhá veverka, z dálky nám odpočítává léta žežulka a po silnici kráčejí čtyři pražští trampové.
Stanou na pasece. S gesty cowboyů, vaguerů a gaučů smeknou omšelá sombrera a Venca Čermák, zvaný Zelený Oušklebek, pronese historická slova:
„Tady to vypadá jako v Červeném esu!“
Mirda Tenký vulgo Kalahari, Pepík Vaněk recte Klondike a Jirka Pokorný alias Tocajgnac mlčky souhlasí a po způsobu zkušených prospektorů si otřou svá staromladá oznojená čela.
Jeden z nich se sehne, složí svoji tornu do trávy a pomocí větviček a zápalek zažehne oheň. I druzí se zbaví výzbroje a výstroje, lehnou si naznak, kouří lulky značka „Peterson“ a dívají se s nemluvnou a drsnou vážností do bledého nebe.
Neboť: my nejsme jinoši z Prahy!
Britští vojáci, kteří uprchli ze zajetí, pózují s vlajkou Velké Británie v kasárnách na náměstí Republiky. Fotografie vznikla v době Pražského povstání.
Dva odvážní Britové a více než 120 zesměšněných a obelstěných esesmanů…To je ústřední charakteristika skoro neuvěřitelného a dnes již zapomenutého příběhu. Příběhu z Pražského povstání v roce 1945. Hlavními aktéry tu jsou, kromě dvou Britů, také dva velitelé bojů o rozhlas, dnes již rovněž neznámí. Čtyři stateční muži, kteří ve snaze zachránit lidské životy vymysleli neskutečně drzou lest. A právě s její pomocí se rozhodli, bez jediného výstřelu, odzbrojit dokonale ozbrojené a hlavně všeho schopné esesmany.
Docela nenápadný a hlavně zapomenutý dokument. A přece – člověk si už při prvním čtení uvědomí, v jak dramatické době vznikl. Stačí, když se podíváte na datum: 7. května 1945 Praha. Čas: 11:40.
Rovněž se tu dočteme o místě, kde tento dokument spatřil světlo světa: Schule Bahnhofgasse Nr.1. Tedy – dnešní Základní škola v Praze Na Smetance. Budova, která jak mnozí vědí, leží v bezprostřední blízkosti Českého rozhlasu.
Jde o kapitulační listinu. Německá posádka, umístěná ve zmíněné škole, skládá zbraně do rukou zástupců československé armády. Za československou stranu jsou podepsáni štábní kapitán Záruba a jeho zástupce štábní kapitán ing. Kopecký. A pak jsou tu ještě dvě ne moc česky znějící jména: Thomas Vokes a William Greig. Oba jsou tu uvedeni jako zástupci československé armády.