Z Conifer v coloradských Skalistých horách píše náš pracovitý americký spolupracovník.

Vokolo půlnoci 26. listopadu 1868 Custer vobjevil na břehu řeky Washita tábor indiánů Cheyennes pod vedením Black Kettle, nám známého náčelníka jménem Černej Kotlík. Custer neměl v úmyslu zaútočit v noci. Rozdělil a poslal svý vojáky na různý strategický fleky a čekalo se do rána. Sotva se rozbřesklo, tak s prvními paprsky slunce zaútočili na spící kemp. Ze všech čtyřech stran útočili vojáci. Tábor padl, přesto několik divochů, kteří nalezli úkryt za padlými stromy, kladlo zuřivej vodpor. Zrovna tak se několika indiánům podařilo prorazit řady nepřátel a dostat se k poníkům. Útěk se zdařil, nicméně major Elliott se svou skupinou devatenácti kavaleristů začal pronásledovat prchající indiány.

Ještě utahaný po varšavském Jazz Jamboree, vystoupil z letadla na letišti v Ruzyni sedmašedesátiletý, profesorsky vyhlížející muž, kterého jsme až do tohoto okamžiku znali pouze z nahrávek, fotografií a legendy. Druhý den ráno jsme přišli za ním do hotelu. Benny Goodman ( Dobrý muž) vstoupil těsně za námi.

K nedožitým pětaosmdesátým narozeninám jednoho z našich nejpozoruhodnějších písňových textařů.

V knížce Básník na pěti linkách uvedl: „Já píšu vždycky jako Vrba, ať je to pro kohokoliv. Pro slavného i pro toho, co slavným nikdy nebude. Vždycky k tomu přistupuju, jako bych měl tesat Michelangelovu sochu… Když jsem kdysi objevil texty Dylana, Cohena a Mitchellové, zjistil jsem s úžasem, že mám něco podobného napsaného už dávno a že ačkoliv žijeme v úplně rozdílných systémech na opačném konci zeměkoule, vytáčejí nás úplně stejný věci.“

Country beat na pražském letišti po příletu z Nashville

Country hudba a styl – to byl vždycky můj hrnek kafe. Velmi dobře to šlo dohromady i s mým trampováním a s ním zase pár písniček, které jsem v šedesátých letech v okouzlení z atmosféry v osadě Zlatý klíč - a koneckonců v celém tehdejším trampském hnutí - napsal.

Miki Volek k dělníkům romského původu brzy ráno, když právě končil jeden z jeho dlouhých dní: "Vidíte to, vy si tady klidně kopete, a my na vás musíme zpívat."

(Z knihy Pavla Chrastiny a Jeňýka Pacáka Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu)

Bylo to v roce 1969. Bylo mi čtrnáct a půl, naši vedli pohřební řeči o tomhle státě a otec už věděl, že poletí z partaje a z místa. A říkal, že se asi nedostanu na školu. Ale byly vánoce a my děti seděly u jediného programu televize, který k nám doletěl a byli jsme nostalgičtí. A tuším, že na Štěpána večer televize krátce oznámila, že tragicky zemřel Jiří Šlitr. A já měl asi poprvé v životě pocit, že to je konec. A stokrát jsem si od té doby položil otázku, jak by žil, kdyby žil dál. Co by napsal, zahrál, namaloval.

Desperádi z Karviné byli účastni záchraně Porty, možná za ni mimoděk trochu mohli. Znali jsme se už z ústecké etapy festivalu, jejich zpěvačka Liba Palová se stala v roce 1970 vůbec první Miss Porta.

Stál jsem u okna brněnské redakce zastaveného měsíčníku Kurýr, jehož jsem byl posledním pozůstatkem, a který jsem opatrně likvidoval. Před domem zastavila černá limuzína a z ní vystoupili mužové v oblecích. – Jdou si pro mne, napadlo mne. Byl začátek roku 1971.

V červnu 1970 skončil v Ústí nad Labem čtvrtý ročník festivalu Porta a tým nadšenců se snažil o jeho zachování. V prosinci se v pražské Lucerně konal druhý ročník noblesního Folk a country festivalu. Nebylo to pokračování, tento vlak jel po jiné, daleko komerčnější koleji, ale rovněž neměl dlouhý dojezd. Začala normalizace. Avšak spojení festivalu s Portou, nepočítaje účinkující, zde bylo. Festivalový zpravodaj (na snímku) tvořili Josef Kobra Kučera a Fedor Skotal, a s nimi brněnský novinář Ladislav Vencálek. Všichni tři se už před tím sešli v redakci měsíčníku Zálesák. Zastaven byl v polovině roku 1970.