Před pěti lety zemřel Wabi Daněk. Připomeneme si ho rozhovorem, který s ním pro Music Open připravil legendární novinář Honza Dobiáš. Rozhovor vyšel k Daňkovým pětašedesátinám. (red.)

Pětašedesát roků, to už jsi skoro pamětník. Nebo ještě ne ?

No, trošku se to váže k tomu, že hodně pamatujeme, ale už si toho zase moc nepamatujeme…

Očekávání ctitelů jedněch z nejrychlejších prstů na současné kytarové scéně bude vyslyšeno. Třetího května zahraje v pražském Foru Karlín americký kytarista Joe Bonamassa, jedna z největších hvězd současné hudební scény, vycházející z bluesrockových kořenů a podnětů klasického rocku. Bude to téměř osm let od chvíle, kdy navštívil Českou republiku naposledy.

Rozhodně není nejznámější, dokonce je známá jen docela málo – ale je to zřejmě nekrásnější písnička, kterou Kapitán Kid napsal. Žádám. Poprvé zazněla na autorské soutěži Porty v severočeských Hostomicích v roce 1971. Znali jsme jen text, který vyšel v Portýru, a melodii, kterou jsme si nesli v uších. Na chodbičce rychlíku z Prahy do Brna jsme s Wabim Daňkem na jednu kytaru, kterou jsme si předávali, tu melodii podkládali akordy. Byli jsme pilní, našli jsme jich víc, než Kid používal, ale tak to s jeho písničkami bylo vždycky – národ si je upravil. Wabi D. tu písničku hrával v soukromí, ale přizpůsobil ji svému naturelu – byla rozvolněnější, folkovější.

V listopadu 1989 vyšla na balkon Melantrichu na pražském Václavském náměstí a bez hudebního doprovodu začala zpívat „Ať Bůh dál zůstává s touto krajinou…“ skoro přesně v tónině, v které ji naposledy zpívala před dvaceti lety. Mráz mi šel po zádech. Ta stále krásná žena, v šedesátých letech asi nejhezčí zpěvačka na scéně plné hezkých zpěvaček, se zastřeným altem způsobeným vlastně defektem hlasivek, jemuž se říká nedomykavost, mi připadala jako Johanka z Arku. Česká Johanka z Arku, jež nebyla upálena asi jen nedůsledností právě hroutícího se režimu.

Z rukou prezidenta Miloše Zemana převzal Medaili Za zásluhy také badatel a muzikant Jaroslav Čvančara

Ve slavnostně vyzdobeném Vladislavském sále Pražského hradu udělil včera prezident Miloš Zeman vyznamenání 78 osobnostem. Jsou mezi nimi ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, in memoriam zlínská rodačka Ivana Trumpová, váleční hrdinové, odbojáři, lékaři i hasiči, sportovci i slavná jména české kultury, Mezi vyznamenanými z hudební oblasti jsou zpěvačka a textařka Hana Zagorová i česko-slovenský hitmaker Miroslav Meky Žbirka in memoriam.

Je to romantický snímek. Uprostřed malý sešit, začínající vzpomínkou na velký vandr na Slovač, jak čeští trampové před desítkami let říkali té nádherné zemi východně od nás.  V roce 1962 vystoupili tři trampští teenageři z pražského rychlíku na nádraží v tatranském Popradu.

Před pětapadesáti lety tam poprvé zazářil. Nyní se Michal Prokop vrací do Mekky české populární hudby se svým tradičním vánočním koncertem jako hudebník, jehož písně oslovují už několik generací posluchačů. Společnost mu bude 16. prosince dělat na pódiu Velkého sálu Lucerny kromě Framus Five i řada známých hostů.

Štrbské pleso 1952. T.O. Manila s českými kamarátmi

Na Music Open som si prečítala článok Krvavý potlach na severu... Zaujala ma časť, kde sa píše o krvavejšom, brutálnejšom celoštátnom potlachu v r. 1960 v Hrabušiciach na Slovensku. Skutočnosť bola taká, že potlach začiatkom augusta pred 62 rokmi nebol krvavo potlačený a vlastne ani vôbec nešlo o potlach.

Trampové z bratislavské Manily táhnou společně s kamarády z Prahy a Brna z Vysokých Tater do údolí Hornádu u Hrabušic. Je léto 1952

Do okolí Hrabušic, tenkrát malé vísky na okraji Slovenského ráje, jezdívali trampové zřejmě od počátku padesátých let minulého století, možná i dříve. V letech 1959 a 1960, vždy na přelomu července a srpna, se už jednalo o masová shromáždění se stovkami účastníků. V roce 1960 došlo ke krvavému střetnutí přímo v Hrabušicích s asistencí policie a armády. Dochovaly se o tom desítky svědectví.