Slovenské hory, počátek šedesátých let minulého století

Čechošvýcarka Lilly Pavlak žije v té nádherné alpské zemi od roku 1968. Celý život se zabývá hudbou, ve své bluegrassové agentuře dovážela americké kapely do Evropy a po Listopadu české kapely na Západ. Publikuje v odborných časopisech v tuzemsku i v zahraničí, píše v angličtině, němčině, češtině. Její práce byly přeloženy do mnoha jazyků, dokonce i do japonštiny. V Mezinárodní bluegrassové asociaci IBMA se sídlem v Nashville navrhla a obhájila udělení Distinguished Achievement Award  Marko Čermákovi (2006), tutéž cenu za mimořádných přínos pro rozvoj bluegrassové hudby ve světě získala v roce  2011. Je stálou spolupracovnicí Music Open i něčím jako životní souputnicí.  K trampingu přišla velice brzo díky chatě na dnes již zatopené slavné Yokohamě na řece Jihlavce na Třebíčsku.

Jimi Hendrix

 Geniální obouruký kytarista, trochu černoch a trochu indián, syn matky alkoholičky – a už to začíná mít náběh na sociální drama. Jimi byl levák, ale jeho otec to považoval za ďáblovo znamení. Jimi se proto naučil hrát oběma rukama. Znám pár takových kytaristů, ale nikdo z nich nebyl génius.

Bush River, místo konání dvou světových potlachů

Fony Pochop píše z kanadského Vancouveru: „Kamarádi a kamarádky, slíbili jsme vám na letošní listopad konečné rozhodnutí o konání Kanadských letokruhů v příštím roce, takže plníme slib. Protože zatím nedochází k další covidové invazi, rozhodli jsme se, že Kanadské letokruhy budou, a to v termínu 24.-25.června 2023 na Bush River.

Kouzelná noční australská buš na Bombale

Za čtyřicet let se na třech kontinentech konalo deset světových potlachů českých a slovenských trampů. Končí ta éra?

S ideou světových potlachů přišel Pavel Wimpy Nebeský, v Česku šerif významné pražské osady Sovy, který s manželkou Veverkou odešel do kanadského exilu už v roce 1967. Když o rok později přišla první velká vlna emigrace z okupovaného Československa, stali se právě Nebeští útočištěm pro řadu českých trampů, kteří v Severní Americe hledali nový domov.

Jens Krüger, Uwe Krüger, Joel Landsberg.

Po roce přiletěli opět Krüger Brothers do svého bývalého domova ve Švýcarsku. Jejich trio Uwe, Jens a Joel patří již pětadvacet let k absolutní světové špičce americké akustické scény. Tentokrát po dvou a půl letech konečně v originální sestavě s baskytaristou Joelem Landsbergem, který kvůli covidu nemohl cestovat. Vlastně ani oni všichni skoro dva a půl roku nemohli ve Státech vystupovat. Za tu dobu ale natočili asi 700 písní a skladeb na svých středečních Krüger Brothers live, nebo kuchařských show.

Před pěti lety zemřel Wabi Daněk. Připomeneme si ho rozhovorem, který s ním pro Music Open připravil legendární novinář Honza Dobiáš. Rozhovor vyšel k Daňkovým pětašedesátinám. (red.)

Pětašedesát roků, to už jsi skoro pamětník. Nebo ještě ne ?

No, trošku se to váže k tomu, že hodně pamatujeme, ale už si toho zase moc nepamatujeme…

Očekávání ctitelů jedněch z nejrychlejších prstů na současné kytarové scéně bude vyslyšeno. Třetího května zahraje v pražském Foru Karlín americký kytarista Joe Bonamassa, jedna z největších hvězd současné hudební scény, vycházející z bluesrockových kořenů a podnětů klasického rocku. Bude to téměř osm let od chvíle, kdy navštívil Českou republiku naposledy.

Rozhodně není nejznámější, dokonce je známá jen docela málo – ale je to zřejmě nekrásnější písnička, kterou Kapitán Kid napsal. Žádám. Poprvé zazněla na autorské soutěži Porty v severočeských Hostomicích v roce 1971. Znali jsme jen text, který vyšel v Portýru, a melodii, kterou jsme si nesli v uších. Na chodbičce rychlíku z Prahy do Brna jsme s Wabim Daňkem na jednu kytaru, kterou jsme si předávali, tu melodii podkládali akordy. Byli jsme pilní, našli jsme jich víc, než Kid používal, ale tak to s jeho písničkami bylo vždycky – národ si je upravil. Wabi D. tu písničku hrával v soukromí, ale přizpůsobil ji svému naturelu – byla rozvolněnější, folkovější.

V listopadu 1989 vyšla na balkon Melantrichu na pražském Václavském náměstí a bez hudebního doprovodu začala zpívat „Ať Bůh dál zůstává s touto krajinou…“ skoro přesně v tónině, v které ji naposledy zpívala před dvaceti lety. Mráz mi šel po zádech. Ta stále krásná žena, v šedesátých letech asi nejhezčí zpěvačka na scéně plné hezkých zpěvaček, se zastřeným altem způsobeným vlastně defektem hlasivek, jemuž se říká nedomykavost, mi připadala jako Johanka z Arku. Česká Johanka z Arku, jež nebyla upálena asi jen nedůsledností právě hroutícího se režimu.