Patří mezi nejznámější trampské písně. Je jaksi průzračně čistá. Lehce načrtnutý akvarel, navození nálady. Je postavená na vpodstatě tříakordové harmonii, hraje se zásadně v E dur, dobře se k ní zpívají další hlasy, míněno druhý a třetí – a všichni ji znají stejně. To je v bývalém deficitu trampské notové literatury jev zcela unikátní. Autor jí říkal Kapky, velmi často se vyskytuje i název Kryté vozy, nejčastěji se jí říká podle úvodního verše Kapkamisidéšť. Je to píseň miláček, je ale příliš krátká. Má pouze jednu sloku a refrén.

Zeptali se nechytří novináři Dolly Parton, co říká na vtipy o blondýnách. "Nijak se mě to netýká", odpověděla. "Jednak nejsem blbá, a pak ani nejsem blondýna".

Narodila se 19. ledna 1946 v Sevierville v americkém státě Tennessee jako čtvrtá z dvanácti dětí. První písničky začala skládat, když ještě nechodila do školy. V osmi letech se naučila hrát na kytaru, ve dvanácti letech už zpívala v televizi a ve třinácti se mihla v Grand Ole Opry. Dolly Rebecca Parton, první dáma americké country music sršící pozitivní energií, dnes slaví neuvěřitelných sedmdesát sedm let.

Geniální recitátor, divadelník, objevitel a popularizátor básnického díla dnes už zase pohříchu pozapomenutého Václava Hraběte, také rozhlasový redaktor, muž neodmyslitelně spojený s festivalem Porta v dobách jeho rozvoje a vrcholné éry, v závěru života vysokoškolský pedagog… Mirek Kovářík byl vyloučen z pražského gymnázia za katolické texty, které šířil. Pracoval jako dělník, absolvoval dvouletou vojenskou základní službu – a při zaměstnání dálkově studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Promoval v roce 1961 a o čtyřicet let později (!) zde obhájil rigorózní práci a získal titul PhDr. O jeho úmrtí jsme se dozvěděli 5. března 2020 v australském Melbourne, kam jsme se vrátili z natáčení ve zlatokopeckém Ballaratu. Našeho vzácného přítele a souputníka připomínáme textem, který se vztahuje k přelomu roku. A k lásce, té byl Mirek plný celý život. (red.)

Karla Vosmanská s Taxmeny ve studiu Československé televize

U olomouckého hotelu Flora jsem spatřil elegantní štíhlou tmavovlásku. Za ní cupital rozpačitý bernardýn. Usedli u stolečku a její psí kamarád k ní vzhlížel jako ke světici. Napadlo mne, že nevím, jak slovo bernardýn vzniklo. Zřejmě dostalo to milé psisko jméno po jakémsi panu Bernardovi. Aby má vzpomínka úplně ladila, popíjel jsem nealkoholického polotmavého Bernarda. Nad Olomoucí se stahovala mračna. Z dálky od Dómu sv. Václava jsem zaslechl zvon.

Bílé Karpaty - Lopenické sedlo

V jistém manuskriptu jsem vyslovil domněnku, že Wabiho Ryvolu jsem poprvé uviděl roku 1620. Nebylo to příliš daleko letohrádku Hvězda na Bílé hoře. Sudličník Ryvola mi tenkrát poprvé zachránil život, neboť jeho sudlice, za níž jsem utíkal, byla původně moje. Skutečností ovšem je, že někdy v polovině šedesátých let minulého věku jsem upadl v nemilost u některých činitelů ortodoxního trampstva, neboť se kamarádím s Wabim Ryvolou, což není trampské. K tíži mi přičetli i to, že hraju na banjo a píšu do novin.

Právě před deseti lety začala v pražském Divadle v Dlouhé nastudovávat režisérka Zuzana Offenbartl - Dovalová muzikál podle života Evy Olmerové s dojemně provokujícím názvem Nezemřela jsem. Inscenace byla příznivě přijata publikem i kritikou (hodnocení kolem 70 procent), ve své komornosti ale zanikla v ohňostroji českých muzikálových velkoprodukcí. Dobová recenze Jiřího Černého vychází z důvěrné znalosti životních peripetií naší nejpozoruhodnější zpěvačky. Stojí za to si ji připomenout, protože Eva Olmerová opravdu svým způsobem nezemřela. (red.)