Bylo to v roce 1969. Bylo mi čtrnáct a půl, naši vedli pohřební řeči o tomhle státě a otec už věděl, že poletí z partaje a z místa. A říkal, že se asi nedostanu na školu. Ale byly vánoce a my děti seděly u jediného programu televize, který k nám doletěl a byli jsme nostalgičtí. A tuším, že na Štěpána večer televize krátce oznámila, že tragicky zemřel Jiří Šlitr. A já měl asi poprvé v životě pocit, že to je konec. A stokrát jsem si od té doby položil otázku, jak by žil, kdyby žil dál. Co by napsal, zahrál, namaloval.

Když ho v roce 1957 svedl dohromady s Jiřím Suchým v Redutě Miroslav Horníček, měl už Šlitr (ročník 1924) za sebou lecjaký úspěch v různých odvětvích. Jako lyžař se dostal do širší reprezentace, stal se doktorem práv (1949), o rok dřív si založil dixielandovou skupinu v Rychnově a už od školních let se zabýval výtvarnými technikami – ostatně druhou polovinu vojny si odkroutil jako výtvarník ÚDA. Tehdy vznikly také jeho první písničky na texty Pavla Kopty. Po vojně se živil především výtvarničinou, ale přivydělával si i jako pianista doprovodem němých filmů, a pak začíná jezdit s Horníčkovou estrádou a dokonce na některé jeho texty skládá písně.

Zleva Jiří Suchý, Jan Werich, Miroslav Horníček, Jiří Šlitr

Ale v roce 1957 se stalo něco převratného – Suchý se Šlitrem se domluví na spolupráci v touze „napsat české šlágry“. Ze začátku to asi ještě nebylo osudové a na plný úvazek. V roce 1958 ještě Šlitr hraje na klavír na Expo 58 v Bruselu s Laternou Magikou a Suchý je při zakládání Zábradlí. Ale už v roce 1959 vzniká Semafor a následuje deset let, která patří k tomu nejzlatějšímu pokladu české kultury. V první hře – Člověk z půdy – Šlitr ještě nevystupuje (ostatně členem Semaforu nebyl nikdy, vždy zde působil jako externista), ale první hity (tehdejší řečí šlágry) Dítě školou povinné, Léta dozrávání a Včera neděle byla jsou vítězstvím. Přicházejí další hry (Zuzana je sama doma, Taková ztráta krve, Zuzana je zase sama doma, Šest žen Jindřicha VIII.) a v polovině roku 1962 už o nich ví celý národ a Malé kotě, Písnička pro Zuzanu a další hity S+Š zpívají naši rodiče i my, dítka sotva školou povinná.

Foto ze zkoušky představení Taková ztáta krve. Zleva Jiří Šlitr, Waldemar Matuška a Jiří Suchý

Pravým přelomem ale byl asi až Jonáš a tingl-tangl, kde Šlitr poprvé vytvořil se Suchým komickou dvojici na podiu. Ještě den před premiérou všichni věděli, že to bude průsvih. Šlitr se ukázal jako největší kopyto v dějinách českého divadla a předčil v této pozici i Suchého, jehož herecké začátky o pár let předtím byly rovněž tristní. Ale ukázalo se, že jde o provozní slepotu kolegů, kteří neviděli poklad, majíce ho na očích denně. Přišla premiéra a on svou geniální figurou mírně přiboudlého nemotory s kšandami, buřinkou a přehnanou dikcí, který od klavíru vlastně ničí představení i kolegu, vytvořil nesmrtelný typ, který se po něm pokusili v českých komických dvojicích oprášit mnozí. Hitů přibývalo, přišly i filmy (nejpodstatnější je Kdyby tisíc klarinetů), a desky s největšími hvězdami popu té doby i s Šlitrem v roli zpěváka.

Šlitr vyrostl jako muzikant na jazzu, ale dokázal v padesátých i šedesátých letech pochopit, kam směřuje tehdejší populární hudba a vybrat si z ní to zajímavé, včetně rocku, kterému se u nás říkalo big-beat. Zajímavé je, že právě na konci šedesátých let (bez ohledu na naše české normalizačně-tragické poměry, které teprve začínaly) docházelo i ve světě k jistému vyprázdnění náboje předchozí doby, jako by stále víc vítězila koncepce populární písničky jako něčeho mírně slaboduchého a puberťáckého. Ke cti Šlitrově i Suchého dlužno říci, že na tento trend nepřistoupili.

Když Šlitr zemřel 26. prosince 1969 na otravu plynem, zbylo po něm 350 písní. Ne všechny mohou být hity, ale žádná neurážela vkus. Zbylo po něm i asi dvacet písní jím nahraných, filmy, obrazy a skici. Ale asi ze všeho nejvíc po něm zbyla v mnoha duších černá díra , pocit, že jeho smrtí skončil svět, který stál za život. Proto se cyklicky objevovaly šeptandy, že spáchal sebevraždu na kraji normalizace a policie dopis na rozloučenou zničila, nebo že jej dokonce odstranila StB osobně. Nikdy pro ně nebyly žádné důkazy, ale všichni jsme měli pocit, že nás na začátku těžkých dob opustil někdo, kdo by je snášel s bolestí, ale i ozdravnými glosami, jako byla ta, ve které pravil, že se nikdo nesmí nahlas modlit, aby neurážel ateistické cítění nevěřících.

Doufám, že by mi odpustil, že tyto řádky zakončím vyznáním víry, že je v muzikantském nebi a že tam není posledním v zástupu nebešťanů.

Jiří Šlitr

Foto: archiv