The Progress Organization - zleva Pavel Váně, Emanuel Sideridis, Jan Sochor, Zdeněk Kluka

Mohlo to být jenom nevinné potkání talentovaných amatérů: na podzim podivuhodného roku 1968 se v Brně připojují k Pavlu Váňemu (kytara) a Zdeňku Klukovi (bicí) basák Emanuel Sideridis a Pavlův kamarád, inženýr a hráč na klávesy Jan Sochor. Vzniká The Progress Organization a jejich start je bleskurychlý. Díky manažéru Miloši Bernátkovi otvírají v květnu 1969 později legendární klub Na Šelepce (tehdy opravdu nikdo nemohl tušit, jaké dvě legendy se potkávají) a 19. června už dělají na brněnském Zimním stadionu předkapelu – americkým Beach Boys.

V roce 1970 vydávají první EP, tehdy obvyklý formát, něco mezi singlem a dlouhohrající deskou.
A v lednu 1971 vzniká další legenda – album Barnodaj, ke které se chlapci znovu museli sejít, protože už se stačili rozejít.

Těší mne, jak je Barnodaj znovuobjevován hudebními publicisty. V době českého bigbítu (mám ten výraz docela rád, ve svém omylném vzniku vystihuje dobu počátků českého rocku) je Barnodaj úsvit české rockové muziky, talentované hledačství, posunující žánr tam, kam u nás došel až o něco později.

Progresové (jak se jim potom léta bude říkat) se rozešli k dalším setkáváním a dalším rozchodům. Doprovázejí Marthu a Tenu Elefteriadu (vznikají nádherné pěvecké duety se Sideridisem), Jan Sochor je klávesistou ve skupině kytaristy a pozdějšího producenta Aleše Sigmunda, aby se vrátil k Progresům a pak se k Marthě a Teně znovu vrátil jako kapelník. Ale to už v zamotanosti dějů ty děje předbíháme.

V roce 1971 odcházejí Kluka se Sochorem od Marthy a Teny a odvádějí sebou raketově nastartovaného Boba Frídla. Sidi se stěhuje za rodinou do západního Německa a později do Řecka. Obě možnosti jsme mu tehdy velmi záviděli. Místo něho přichází baskytarista se zahraniční zkušeností Pavel Pelc. Pavel Váně hraje s bratislavským Collegiem Musikem a vrací se až v roce 1974.

Skupina Jana Sochora si skvěle rozumí s folkovým repertoárem Boba Frídla, dokonce ty skladby Dylana, Donovana a dalších folk-singerů převádějí do rockového půdorysu ještě dřív, než k tomu přikročil sám Dylan. Bob Frídl se dostává mezi absolutní špičku české hudební scény, je čtvrtý ve Zlatém slavíkovi, trochu to tomu krásnému a hodnému chlapci z jihu Moravy asi stoupá do hlavy, a od roku 1978 pokračuje sám

Dovolte odbočení:  V polovině sedmdesátých let jsme slavili příchod Nového roku na chalupě Váněových v Pavlově na svahu stejnojmenných vrchů. Nikdo z muzikantů sebou neměl nástroj – až na mou foukací harmoniku. Půjčovali jsme si ji dokola a s Honzou Sochorem jsme při ní zpívali moravské lidové a taky trampské písničky. Ne že bych si s tím tehdy lámal hlavu, ale překvapilo mne to, trampské písničky v té době patřily k přísně střeženému dědictví.

Pak mi řekl Bob Frídl – ale my jsme přece jezdili s Honzou na čundry!

Klasikové po čtyřiceti letech, setkání ke čtyřicátinám Progress Organization. Zleva Jan Sochor, Emanuel Sideridis, Zdeněk Kluka, Pavel Váně

Nikoliv Olympic, ale Progres 2 uvedl na scénu první českou rockovou operu Dialog s vesmírem. Ještě na konci 80. let staví Zdeněk Kluka nový Progres, kam mj. zve Milana Nytru (AG Flek, dodnes Buty) a nečekaným komickým talentem obdařenou Pavlu Dvořáčkovou (později Střechovou, můžete ji znát i jako Pavlu Roof), zpěvačku brněnské trampské Ozvěny. Hrají častušky a parafráze budovatelských písní; je to skvělá muzika a ta doba to už umožňuje.

Honza Sochor odchází počátkem 80. let hrát do zahraničí. Jako tolik skvělých českých muzikantů. Těžko už dnes někdo spočítá, kolik špičkových avšak zapomenutých umělců hrálo po zahraničních barech a na příbřežních či zaoceánských lodích. Vrcholem sokolovského Festivalu politické písně, když dodnes dýchající mumie socialistické kultury vytlačily důvěřivé amatéry se srdcem na dlani, tedy uměleckým vrcholem festivalu za účasti absolutní špičky československé hudební scény bylo, když se v noci po koncertu šlo do nočního klubu v hotelu Ohře. Každý rok zde hrávala nějaká tak úžasná česká barová kapela, že se na to novináři ani muzikanti nemohli vynadívat.

Brno, zákulisí Semilassa, rok 2008. Jan Sochor (uprostřed) v rozhovoru s Petrem Ulrychem.

Jan Sochor, k němuž téma směřuje, hrával po odchodu do zahraničí ve skupinách Hurricanes a Key Band pod vedením Ladi Kerndla, sedm let hrál v mezinárodně obsazené kapele The Soulband, s kterou koncertovali po Evropě, vystupoval také sólově.

Zemřel 6. února 2013 v Berlíně, v kterém žil posledních třicet let.

Rockový historik Petr Gratias napsal v Deníku: „Účinkoval jako instrumentalista, zpěvák, skladatel, textař, kapelník, ale mnohdy i jako aranžér a producent. Patřil mezi ty muzikanty, kteří dokázali hrát stejně přesvědčivě na klavír jako na varhany (...) Hrál také na saxofony, akustickou kytaru a částečně na lesní roh.“

A na mou foukací harmoniku, dodávám se smutkem.