V seriálu Československé televize Dobrá voda (1982)

Před dvaceti lety na louce na břehu Staré řeky

Balím se na čundr. Znáte to – lehký letní spacák, miniaturní stan, ve kterém musíte spát napříč, abyste se vešli i s kytarou, a ta kytara. Mám ji novou, malou lehkou kytaru na čundr. Miluju kytary, mám čtyři, a neustále se bráním pokušení kupovat další. Tahle je od chvalně známé firmy Cort a Honza Vyčítal jí bude říkat Čort.

Jsem rád, že je Honza v bezvadné fazoně a navíc na břehu Berounky pod hradem Krašov dělá mejdan. Pozná se to podle toho, že sudů s pivem různých značek je tam pomalu víc, než lidí. Navozili mu je spřátelení ředitelé spřátelených pivovarů, a těch zná Honza opravdu hodně.

Dobaluju, a najednou na mne odněkud vypadne list průklepového papíru. Nevím, kde se vzal, na průklepák se už dvacet let nepíše. Je na něm text písně No tak vidíš, Máňo. Vím, odkud pochází, ale nevím, kde se tu vzal. Musely se tak za minulého režimu psát texty všech písní do televizních scénářů. Aby si soudruzi schvalovatelé opravdu byli jisti, že do éteru nepronikne nic závadného. Tak jsem ten papír složil a dal do žebradla, v kterém mívám osobní věci a nosím ho přes rameno nebo přes bágl.

Louka pod Krašovem - zleva Petr Haničinec, zády Fedor Skotal, pivovarští braši, druhý zprava Honza Vyčítal

Honza je opravdu ve fazóně. Veselej, uchechtanej, milej. Jako když jsem přišel do Prahy a začal s nimi jezdit. Byla to divoká parta – kreslíři Radek Rakus, Marek Setíkovský, nebožtík Michal Hrdý, hudební skladatel Přema Kučera, greenhornský veterán Jan Plivník Jedlička... Dlouhé pochody v krvavém slunci, dlouhá posezení v hospodách, dlouhé noci u ohně. Zákaz vstávat před osmou ranní. Plivník to nikdy nevydržel. Potichu nasbíral suché větve a rozfoukal oheň, postavil si na něj ešus s vodou a skočil do lesa pro houby. Šerif Vyčítal vyčítal ze spacáku, kdo to zase ruší noční klid.

Krásná doba. Přes týden jsme spolu chodili na pivo a v pátek jeli na čundr. Měli jsme se rádi a rozuměli jsme si. Než nám Honza někam zmizel. Pochopil jsem až později, proč tolik miloval bezuzdné veselí. Bezuzdné veselí plaší smutek. Ten přijde až jindy. Až skončí bezuzdné veselí.

Martin S. byl to léto čerstvě vyhozený manažer obrovské nadnárodní firmy. Myslím, že si toho léta docela užíval. Koupil si nový džíp a na pracák v něm jezdil s červeným šátkem na hlavě. Z manažerské podpory v nezaměstnanosti jezdil křížem krážem světem s lehkým spacákem na zadním sedadle. Cestou pod Krašov nabral dva potulné muzikanty odkudsi z Ostravy a s nimi od podívání potulnou holku. Honza si je okamžitě oblíbil. S klukama se docela dobře hrálo, jenom ty písničky znali trochu jinak. A tady vzklíčil v Honzovi nápad. Že vezme jednoho potulného muzikanta z nádražní hospody, a vyhodí dlouholetého lídra Greenhorns. Pro Petra Kocmana to nakonec asi bylo to nejlepší řešení, cesta vede dál, ale tehdy to musela být bomba. Hodně jsem se snažil, ale neuhlídal jsem tu osudovou esemesku, kterou Honza Petrovi poslal. Ani jsem o ní nevěděl, to až později.

 Radka a Petr Haničincovi

Když jsem ráno vylezl ze spacáku a šel se spláchnout do Berounky, kluci už byli pryč. Martin s Honzou jeli někam tím novým džípem a vzali sebou potulné muzikanty. Možná jsem si dal jedno malé pivo s ředitelem blízkého pivovaru, i když to tak brzo nedělám, a vyrazil nahoru na hrad Krašov. Když jsem zase sešel do údolí, seděl na verandě chaty, kterou Honza i s jejich majiteli okamžitě okupoval, Petr Haničinec s Radkou.

Rozchechtal jsem se a vytáhl ze žebradla ten složený text na průklepovém papíru, na který už nikdo dvacet let nepíše.

Osmdesátá léta, připravuje se natáčení legendárního televizního pořadu Zpívá celá rodina. V rotundě pavilonu A brněnského výstaviště se už dva dny zkouší. Zkoušení a natáčení záznamu trvalo zpravidla tři dny. Dva dny se pracovalo s kapelou, soutěžícími, na třetí den přiletěli hosté. Herci, zpěváci. Ráno jsme se potkali u snídaně na hotelu a řekli si naše představy.

Tentokát jsme pozvali jako muže zákona. České dabéry slavných zahraničních detektivů. Taky Petra Haničince jako poručíka Columba. Vybrali jsme mu s Janou do scénáře písničku Máňa, věděl jsem, že Haničinec s dalšími několika herci mají excelentní představení v pražské Viole.

Večer před záznamem za mnou přišel dirigent Erik Knirsch a říká – "Fedore, ale já nemám noty na tu písničku."

„Pane kapelníku“, řekl jsem mu, “já taky ne. Prozkoumal jsem kdeco, ale myslím si, že v Československu notový záznam neexistuje."

Máňu měl přivézt podle zřejmě pravdivé legendy z tehdejšího sovětského Ruska spisovatel a tramp Géza Včelička. Nasvědčuje tomu i typicky ruská mollová harmonie. Jenomže v osmdesátých letech nebylo nic – zvířecí vnitřnosti, sparty ve tvrdém, jižní ovoce, toaletní papír, o svobodě nemluvě - proč by měl být notový záznam jedné zlidovělé písničky z Oděsy?

Natočil jsem večer doma demo snímek a odvezl ho ke Knirschům. Erik je sluchař – z magnetofonové kazety si zapsal hlavní motiv a rozepsal ho pro jednotlivé nástroje. Erik Knirsch byl vždycky sluchař – už v padesátých letech minulého století hrávala jeho kapela na brněnském Stadionu největší šlágry z vídeňského rozhlasu, zvláště pak stanice Österreich 3. Knirsch si je zapisoval do kuliček rovnou z rádia, a protože dobře uměl německy, zrovna k tomu připsal český text. A v sobotu je už hrál s kapelou Na statku, jak brněnské potápky říkaly sokolskému Stadionu. Byly to obrovské protikomunistické svátky, spiknutí mladých pásků a mániček v troubkách a podražených botech. Lezlo se tam načerno záchodovým okýnkem ze sokolské zahrady. Jsem tramp, nechodil jsem na Erika, ale stejně jsem jednou nebo dvakrát tím okýnkem prolezl.

Třetí den natáčení už byl naostro. Záznam. Všichni už všechno uměli a hosté byli profíci. Pak přišel Haničincův part – tři čtyři, kapela začala hrát, Haničinec nasadil – a všichni jsme pochopili, co se stalo. V té Viole hráli Máňu, ale jinak. Jenže ten skvělý herec z toho vyšel se ctí. Nezpíval – začal recitovat. S heroickým napětím v hlase odříkal Včeličkův text tak, že po jsme skončení tleskali ve stoje. Z obyčejné písničky se stalo mistrovské sólo skvělého recitátora. Nikdy nikoho nenapadlo, že to tak nemělo být. Mohl jsem ho ale tenkrát aspoň pozvat na panáka.

Král Krysa, legendární představení Divadla na Vinohradech, ve kterém Petr Haničinec doslova exceloval. Na snímku s Iljou Rackem (vlevo) a Josefem Bláhou (uprostřed).

Po abslovování DAMU hrál pardubický rodák Petr Haničinec v oblastních i menších pražských divadlech. Od roku 1962 o dost víc než třicet let ve slavném Vinohradském divadle. Byl oporou souboru, jedním z našich nejslavnějších a nejobsazovanějších herců. Na podzim roku 1989 s Jiřinou Jiráskovou a dalšími ustavili v divadle Občanské fórum. První co bylo, že vyhodili Jiřinu Švorcovou. Bigotní komunistku, ale dobrou herečku a odvážnou ženu, která díky svému postavení (byla mj. členkou ÚV KSČ) pomohla hodně lidem, kteří se dostali s režimem do problému. Držela ruku nad celým divadlem, i členy pozdějšího Občanského fóra. Byla ale tváří padlého režimu, musela odejít.

V roce 1995 se stal Petr Haničinec účastníkem dopravní nehody na slavném úseku kolem 85. kilometru  D1 u Humpolce. Jeho vážná zranění se léčila pomalu a těžko. A v té době dostal obyčejnou poštou z divadla výpověď. Od ředitelky, s kterou to OF zakládal. Podle všeho byla výpověď právně neplatná, ale Haničinec, ten tvrdý a hrdý chlap, na Vinohradské divadlo zanevřel. Už nikdy tam nevstoupil. V ředitelce Jiráskové byl podle všeho nějaký problém – k odchodu donutila celou řadu hvězd našeho tehdy nejlepšího činoherního souboru. Znovu to bylo připomenuto po náhlém úmrtí Radoslava Brzobohatého.

Krásnou roli si Petr Haničinec zahrál ve výpravném seriálu ČT Cirkus Humberto (1988)

Haničincovi dával malé role v Divadle na Fidlovačce laskavý principál Tomáš Töpfer. Při jednom z představení byl Petr zasažen mozkovou mrtvicí. Byl nemocný a možná trochu předčasně starý. Zklamaný. S Radkou si koupili v Bratronicích nad řekou Berounkou malý domek a odstěhovali se tam. Pak šel Petr do hospody a podle legendy řekl – ahoj, já jsem Petr Haničinec. A sedl si a dal si pivo.

Jezdívali za ním nejvěrnější kamarádi – Honza Vyčítal, Wabi Daněk, Karel Vágner, Pepa Fousek...

K Petrovým postižením se přidala rakovina. Měl však vůli žít a po svém boku skvělou ženu Radku. Zlatnici. Možná proto má smysl pro krásu.

Martin nás vpodvečer vyvezl tím novým džípem, co s ním jezdí na pracák, a s tím červeným šátkem na hlavě, nahoru do vesnice. Radka zavolala pro odvoz do nedalekých Bratronic, sedli jsme si na zahrádku a dali si pivo. Když šel Petr na toaletu, šel jsem s ním. K té činnosti potřebujete obě ruce. Držel jsem ho jemně zezadu a tiše říkal – neboj Petře, všechno je v pořádku, držím tě. A pak jsme zase šli pomalu lokálem zpátky a lidi ho zdravili a bylo jim líto, že takovej chlapák je takhle nemocnej.

Petr Haničinec zemřel 7. listopadu 2007 v Bratronicích čtvrté manželce Radce v náručí. Bylo mu 77 let. Nějak moc sedmiček najednou, ale Petrovi zřejmě přinesly štěstí. Přinesly mu konec utrpení. Po pohřbu se smuteční hosté přesunuli do hospody. Útratu zaplatil Obecní úřad.

Radku Haničincovou jsem znovu potkal až po létech - ve strašnickém krematoriu na pohřbu Wabiho Daňka. Naše životní dráhy se uzavírají na podobných místech. Potom se jde ještě na chvíli s přáteli na skleničku, nebo rovnou na tramvaj.