V 21. čísle týdeníku Mladý svět v roce 1962 vyšla v rubrice Dopisy čtenářů básnička jistého Jaromíra Nohavici z Ostravy, nazvaná Věci kolem nás. V archívech ji objevil dlouholetý redaktor tohoto časopisu Honza Dobiáš, který v té době v Mladém světě ještě ani nepracoval - jako redaktor deníku Československý sport si odbýval základní vojenskou službu. Po jejím skončení mu nové místo nabídl jeho dosavadní redakční kolega Jiří Černý, který mezitím přešel do Mladého světa. Jistě - významný hudební kritik Jiří Černý byl původním povoláním sportovní novinář. Honza Dobiáš, v 80. letech šéfredaktor měsíčníku Melodie, také. Není to svědectví o univerzálnosti sportu, spíš svědectví o talentu a hledání životní cesty.

Nechci Jeňýka zmačkat do jednoho slovníkového hesla, kterých jsem si pár našel. Encyklopediím ale nic jiného nezbývá – zmačkat a definovat. Nejlépe ale nemít tolik chyb, jako ty na internetu.

Akademický malíř Jan Antonín Pacák vystřídal v roce 1965 v řadách Olympiku za bicími Frantu Ringo Čecha, kterému ovšem v branži nikdo Ringo neříká. V branži je Ringo jeden – ten z Liverpoolu, což ale nesnižuje malebnost Františkova činění. Jeňýk vstoupil do legendární sestavy kapely, volného pokračování průkopnických činů poděbradských studentů ČVUT Petra Kaplana a Pavla Chrastiny. Byli to praotci českého bigbítu, stejně jako jejich první československý zesilovač zvaný Samuel. Studenti slaboproudé elektřiny ho dokázali vtěsnat do cestovního kufru. A sami se nazvali Samuels.

Byl obdařen tříoktávovým hlasem, schopností procítit baladické písně i odvázat se v rocku. Většinou vystupoval v černých brýlích (měl potíže s očima), a světovými hity se staly v jeho podání například písně Oh, Pretty Woman, Crying nebo Only The Lonely . V roce 1989 byl posmrtně uveden do síně slávy National Academy of Popular Music/Songwriters, americké národní akademie populární hudby.

Kresba Radova Rakus

Legendární skupina Příboj ve své nejslavnější sestavě. Zleva sólový kytarista Žanek Němeček, Lampa, za ním kapelník Fony Pochop. Po roce 1981 se už takhle na pódiu nikdy nesešli.

Nad ránem mě vzbudila Jana. „Promiň“, říkala, „volají kluci z Kanady, prý je to naléhavé!“. Doklopýtal jsem k telefonu v kuchyni. Volal Zdeněk Matoušek z Edmontonu, zvaný Zdeněk Em. „Vstávej, zabil se Lampa. Budeš točit dokument“.

Už jsme tu zprávu věděli. Večer Janě volali kluci z Nezmarů, chvíli po nich mi to sdělil Wabi Daněk. Vraceli se z Hluboké z oslavy padesátin, a v plné rychlosti trefili strom. Na místě zahynul Lampa i majitel luxusního jeepu K.; třetí v autě byl známý jihočeský muzikant, říkejme mu Viki. V hlubokém bezvědomí byl převezen do českobudějovické nemocnice. Bůh byl aspoň k němu milostiv. Viki si nic nepamatuje. Nic. Okno. Bylo ráno třetího července 2004.

Soutok mocných řek Yukon a Klondike

Mývala Kennedy píše z Yukonu

Tak jsme tady na Yukonu první! Bohužel nikoliv na olympiádě, ale jako nejstudenější místo planety. Nechali jsme za sebou Antarktidu (ta je o dva stupně teplejší), Sibiř i Aljašku ... Pobroukávám si písničku: "My čekali jsme jaro/ však zatím přišel mráz/ tak strašlivou zimu/ nezažil nikdo z nás...“, ale dalších pár slov o tom, že se z mraků sypal sníh, ve mně vyvolá jen úšklebek. Tady, když je pořádná zima, tak je modré nebe bez mráčku a bezvětří. Kouř stoupá zvolna přímo vzhůru a vypadá to, jako by každý dům byl pověšený z oblohy na provázku.  No asi to nebylo na Yukonu ...

Odešla Alena Kennedy, trampka a nadaná spisovatelka, jejíž osud se uzavřel na severu Kanady v yukonském Klondiku  

Sedím u psacího stolu, zapaluji další pamětní svíčku a listuji v objemném fasciklu tiskovin a dopisů od Mývaly (Alenka Kennedy), kamarádky a trampky z kanadského Yukonu. Před několika hodinami jsem se dozvěděla o tom, že vzdala svou pozemskou pouť a odebrala se na nebeskou stezku. Ještě pár hodin před smrtí mi ale v noci ze šestého na sedmý duben poslala řadu mailů se svými obvyklými osobitými minikomentáři. Ani zdaleka jsem netušila, že jsou poslední... Až teď, v tuhle přesmutnou chvíli, mi bolestně došlo, že už nikdy od ní nedostanu ani mail, ani dopis nebo vzkaz, že je to konec – navždy a bez výjimek... A tak se moje zarmoucená duše vrací ke vzpomínkám, z nichž mnohé zákonitě vybledly, ale všechny ty řádky na bílém papíře je dokážou zase alespoň na chvíli vzkřísit k životu a vdechnout jim kouzlo minulosti.

Lawrence Ferlinghetti

Jednou z dějinných etap, která mne nejvíce poznamenala, byla nezapomenutelná, převratná šedesátá léta. Vedle naděje na pozitivní změny a nové vlny v české kultuře to byli také takzvané květinové děti – hippies, hlásající lásku bez obručí, a neopomenutelná beat generation. Beatníci tehdy silně ovlivnili i můj pohled na literaturu, hudbu, výtvarné umění... Byl v nich oheň, vzpoura a nový vítr, bořili zaběhané mýty a zatuchlé konvence, přinášeli nový vítr do plachet doby. K nim patřil nesporně i básník, malíř a nakladatel Lawrence Ferlinghetti, se kterým se svět navždy rozloučil 22.února letošního roku. Bylo mu neuvěřitelných 101 let.