Dnes má svátek Aleš Zítra má svátek Vincenc

Z Conifer v coloradských Skalistých horách píše náš pracovitý americký spolupracovník.

Vokolo půlnoci 26. listopadu 1868 Custer vobjevil na břehu řeky Washita tábor indiánů Cheyennes pod vedením Black Kettle, nám známého náčelníka jménem Černej Kotlík. Custer neměl v úmyslu zaútočit v noci. Rozdělil a poslal svý vojáky na různý strategický fleky a čekalo se do rána. Sotva se rozbřesklo, tak s prvními paprsky slunce zaútočili na spící kemp. Ze všech čtyřech stran útočili vojáci. Tábor padl, přesto několik divochů, kteří nalezli úkryt za padlými stromy, kladlo zuřivej vodpor. Zrovna tak se několika indiánům podařilo prorazit řady nepřátel a dostat se k poníkům. Útěk se zdařil, nicméně major Elliott se svou skupinou devatenácti kavaleristů začal pronásledovat prchající indiány.

Nikdo ze stíhajících včetně majora už nebyli viděni naživu. Tábor Černýho Kotlíka byl jeden z posledních kempů na březích řeky. Dál podél řeky totiž tábořilo několik indiánskejch kmenů v počtu zhruba kolem tří tisíc válečníků. A spřátelené kmeny přispěchaly na pomoc. Bohužel Chief Black Kettle byl zabit.

Během krátký chvíle ženy pochytaly koně a bojovníci se vyhrnuli v plným trysku ze vzálenějších táborů na pomoc táboru Černýho Kotlíka. Narazili na Elliotta a během pár minut je vobklíčili. Elliottovi jezdci ztratili koně a nezbylo jim, než se za nimi skrýt. Učinili tak v poslední zoufalý snaze se zachránit. Neměli naději až na jednoho.

Zraněn na několika místech a bez nábojů seržant Kennedy stál v kruhu indiánů a v ruce stále třímal svou šavli. Nikdo na něho nevystřelil a naopak sám Chief k němu začal mírně a přátelsky promlouvat. „How?“ řekl Chief. A znovu opakoval: „How?“ a přicházel k němu s napřaženou rukou.

Velice dobře seržant věděl, co to znamená. Všichni jeho kamarádi byli pobití a von zůstal sám. Byl určen, jako voběť, pro následné hrůzy a mučení. Byl vybrán pro ukojení chtíče a uspokojení přihlížejících za těžký ztráty, které Custer s jeho vojskem indiánům způsobili. Uvědomoval si všechno velice vobrazně. Náčelník k němu přicházel s napřaženou rukou. I on postoupil k němu a jediným silným výpadem proklál postupujícího náčelníka. Následovalo vohromný překvapení v tváři rudocha, aby v zápětí byl seržant Kennedy proděravěn dvaceti kulkami. Milosrdná smrt si ho vzala. Co by se stalo, kdyby byl zajat? Byl by mučen za jásotu celého tábora.

Celá procedůra mučení je nejen nelidská, ale pro postiženého i hrůzně pomalá. Záměrně je mučení prodlužované, než se dostaví milostivá a vysvobozující smrt. Vězeň je na zemi přivázán na rukou i na nohou ke kolíkům, které jsou zaraženy do země. Nebožák je roztažen tak, aby se nemohl pohnout. Potom je rozdělán malej vohníček u jedné ruky. Kati si vohřívají ruce a vesele štěbetají. Z ruky se stane škvarek spálenýho masa. Pak se rozdělá vohníček u ruky druhý. Na řadu přijdou nohy. A nakonec barbaři zažehnou malej táboráček na hrudi nebožáka. Baví se do doby, než dotyčnej ubožák zasténá naposled. Potom ho skalpují a nechají přivázanýho na zemi. A vodejdou. V leckterejch případech vojáci byli nuceni dívat se na všechno z pevnosti a nebyli schopni pomoci. Záleží na vokolnostech a na náladě indiánů. Jestliže mají dobrou náladu, dojde ke krutostem. Jestliže jsou rozezlený a podrážděný, zajatce ihned usmrtí. Záleží jak se divoši momentálně cejtí a v jakým duševním rozpoložení se nacházejí. Rozhodl se seržant Kennedy správně? Rozhodně. Rozhodl se pro rychlou smrt.

A co tomu říkali indiánské ženy? Byly daleko nápaditější a krutější. Šestnáctiletej mladík byl chtivej boje. Jeho nadřízenej mu zakázal, aby se jakékoliv šarvátky zúčastnil. Kluk neposlechl a přidal se k patrole, která zanedlouho narazila na indiány. Patrola byla pobita a jen mladík byl zajat. Byl vodveden do tábora divochů a předán ženám indiánů. Zlotřilé squaws mladíka vokamžitě svlékly a uvázaly ke kůlu. Nařezaly smolnaté třísky, které zarazily mladíkovi pod kůži. Vypadal jak dikobraz. Potom třísky zapálily. Netřeba popisovat křik a skučení mučeného.

Je potřeba si uvědomit skutečnost, proč bylo stříleno do žen a proč umíraly i děti. Pro takové barbarské činy se hodí pouze kulka z karabiny. Děti k tomu přišly nevinně. Avšak nejdokonalejší mistři hrůzného teroru a krutého řemesla byli kluci - Apači. V samotném krátkém dokumentárním filmu se ptali potomka národa Apačů: „Povězte nám, prosím, jak to bylo s tím upalováním zajatců v minulosti?“ a tázaný odpověděl: „Naučila nás to bílá rasa a my jsme vobřad jen zdokonalili!“ , nic víc a nic míň. Že se tak dělo i z popudu bílé rasy nikdo nemůže popřít. Vzpomeňme historických honů na čarodějnice a v neposlední řadě na upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Největším nepřítelem ohně je voda. I vodou se dá mučit. A to tak dlouho, než se jeden utopí.

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9555794

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz