V seriálu Československé televize Dobrá voda (1982)

Před dvaceti lety na louce na břehu Staré řeky

Balím se na čundr. Znáte to – lehký letní spacák, miniaturní stan, ve kterém musíte spát napříč, abyste se vešli i s kytarou, a ta kytara. Mám ji novou, malou lehkou kytaru na čundr. Miluju kytary, mám čtyři, a neustále se bráním pokušení kupovat další. Tahle je od chvalně známé firmy Cort a Honza Vyčítal jí bude říkat Čort.

Vůbec se nelíbila svým spolužákům na střední škole Thomase Jeffersona. „Nehodila jsem se,“ vzpomíná. „Četla jsem jak divá knihy, malovala a nenadávala na negry.“ Měla nadváhu a uhry v obličeji.  Spolužáci se jí posmívali a ona poslouchala Bessie Smith a Leadbellyho. Nedokončila Texaskou universitu v Austinu. O něco později, když byla slavná, napsaly školní noviny: „Troufla si být odlišná.“

The Progress Organization - zleva Pavel Váně, Emanuel Sideridis, Jan Sochor, Zdeněk Kluka

Mohlo to být jenom nevinné potkání talentovaných amatérů: na podzim podivuhodného roku 1968 se v Brně připojují k Pavlu Váňemu (kytara) a Zdeňku Klukovi (bicí) basák Emanuel Sideridis a Pavlův kamarád, inženýr a hráč na klávesy Jan Sochor. Vzniká The Progress Organization a jejich start je bleskurychlý. Díky manažéru Miloši Bernátkovi otvírají v květnu 1969 později legendární klub Na Šelepce (tehdy opravdu nikdo nemohl tušit, jaké dvě legendy se potkávají) a 19. června už dělají na brněnském Zimním stadionu předkapelu – americkým Beach Boys.

Prvním trampským kytaristou byl ve druhé dekádě minulého století Zdeněk Nossberger zvaný Kanice nebo Kanička. Kytara v té době nebyla mezi trampy zrovna rozšířený nástroj, převažovaly harmoniky, housle, ale i hřebeny, rozličná chřestítka, hubafony… Kanička se na pražském Žofíně seznámil s Jarkou Motlem a přivedl ho do Svatojánských proudů; pozdějšímu nejslavnějšmu trampskému klasikovi věnoval kytaru a naučil ho na ni hrát. Kanička byl - jak si pamatuju ze svého mládí -arbitrem správného znění trampských písniček. Když se v Brně nevědělo, jelo se do Prahy za Kaničkou. Alespoň někdy, Brno má svou hrdost.

Pětadvacátého února, dvanáct let před údajným vítězstvím pracujícího lidu, se v Praze narodil Jiří Černý. Vystudovaný novinář, v průběhu let hudební publicista, autor první čs. rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce, poslechový disc-jockey, hudební kritik, nakonec největší postava české hudební kritiky i publicistiky. Rovněž sportovec, lukostřelec, později Železný muž. Spoluzakladatel Občanského fóra, moderátor listopadových protestních demonstrací, autor nápadu, aby z balkonu Melantrichu nad zaplněným Václavským náměstím společně zazpívali národní hymnu Karlové Gott a Kryl. Přestože Kryl toho bizarního spojení později litoval, bylo v tomto činu neobyčejně silné poselství jednoty národa proti hroutícímu se režimu.

Inženýr Milan Plch zvaný Belmondo (na snímku) není příliš podoben slavnému francouzskému herci. Je totiž hezčí. Společně se svou ženou Bublinou (ach, ty přezdívky) uvádějí hudební postupovou soutěž Notování, a Belmondo prokládá jejich vstupy osobitými moudry. Sesbíral je Honza Dobiáš.

▪ Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale což teprve odvážní blbci.

Rudy Kovanda, neuznaný Zlatý slavík

Před časem se mě někdo zeptal – promiňte, ten Kovanda opravdu existoval? Rudy Kovanda měl vyhrát Zlatého slavíka 1976, ale pořadatelé v průběhu soutěže na základě docházejících hlasovacích kuponů změnili pravidla. Nebylo přece možné, aby před národními a zasloužilými umělci většinou oddanými režimu vyhrál neznámý invalidní prosťáček odkudsi z Brna.

Chvíli jsem mlčel, a pak řekl – kdo ví?

Jiří Šlitr nebyl u nás první ani jediný, kdo zcela bezrezonančním hlasem státního úředníka přiměl své posluchače přinejmenším k úsměvu, spíš ale k osvobozujícímu řehotu. Deset let před Šlitrem podobně perlil z Brna – pravda, nezpíval – „smutný muž“ Jaroslav Válek; mimochodem autor řady skečů i pro hvězdu rozhlasové zábavy padesátých let, Jiřího Štuchala. Ve srovnání s Válkovou strnulou mluvou ovšem měla ta Šlitrova mnoho odstínů.

„Ten, kdo tvrdí, že něco v životě našel na sto procent, asi nemá pravdu. Tak je to i s lidovou písničkou. Copak ji můžeme najít? Vždyť je to pouť a ta pouť někde začíná a někde končí. Někdy vede ta polní cesta, po které všichni jdeme, do kopce, někdy zase z kopce. Hodně strmě, když před tím člověk lehce vystoupá.