Autoři Autoři knihy Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara

Druhá ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

V Brně

Časně ráno v sobotu 11. srpna zahlédl strojvůdce prvního vlaku vzdálené obrysy hradu Špilberku a sbíhající se řečiště Svitavy a Svratky. A zanedlouho již lokomotiva vjížděla do svahy obklopené kotliny, v níž se rozkládalo historické jádro Brna. Živé středisko mnoha továren, křižujících se železničních tratí a místních tramvajových linek.

Město, které stejně jako Těšín, Moravská Ostrava, Opava, Přerov, Jihlava i Liberec poznalo již před deseti roky nejen putovní kinematograf, ale jež se navíc od roku 1882 chlubilo významným evropským prvenstvím – divadlem elektrifikovaným podle plánů Thomase A. Edisona.

Na druhé straně Brno však mělo pověst nejsilnější bašty germanismu na Moravě. V roce 1905 žilo ve městě bezmála 126 000 obyvatel, z nichž se 82 000 hlásilo k národnosti německé a 42 000 k české. A to nepočítáme celý ostrov německého nacionalismu, vybíhající z Brna hluboko na jih.

Ukázka z pozoruhodné knihy Miroslava a Jaroslava Čvančarových, kterou v rozsahu 363 stran a v bibliofilském nákladu vydalo pražské nakladatelství Academia. Kniha pojednává nejen návštěvu Buffalo Billa s jeho Wild West Show v zemích Českého království v roce 1890, věnuje se i životu a dílu muže, který toho dokázal daleko víc, než jen střílet bizony.

Před devětapadesáti lety se definitivně ustálila slavná sestava Beatles. Podle některých médií 18. srpna 1962, podle jiných v září toho roku po návratu kapely z tradičního angažmá v Hamburku nastoupil na místo bubeníka Ringo Starr. Přesněji - poprvé vystoupil s Beatles.

V srpnu 1960 přivedl Paul McCartney bubeníka Pete Besta.  Podle pamětníků „nehrál příliš obratně, ale obstojně“. Best s kapelou absolvoval všechna tři hamburská angažmá – už to první v roce 1960 bylo pozoruhodné: úřady vypověděly kvůli nízkému věku George Harrisona, o týden později Paul s Petem zřejmě nechtěně podpálili byt, z kterého se stěhovali. A byli rovněž vyhoštěni. Pořád byli barová kapela, ale upevňoval se základ další úžasné kariéry. Nahrávání se zpěvákem Tony Sheridanem, seznámení s manažerem Brianem Epstainem…

Kresba Radovan Rakus

Twistrio

Šťastný los s výhrou počasí si vytáhl příjemný malý festiválek s názvem Bluegrass Fest, který se konal ve druhé polovině srpna v jihočeském městečku Velešín, na zahradě tamější restaurace Zlatá růže. Nejde ale o žádného nováčka mezi festivalovými akcemi, letošní ročník byl v pořadí již jedenáctý. A to už zaslouží smeknutí klobouku, zvlášť, když vezmete v úvahu, že příprava takového dění s účastí muzikantů z celé republiky leží pouze na několika málo jednotlivcích.

Ale abychom začali od úplného začátku. Na startu této koncertní události stálo velké odhodlání a dvě přítelkyně, obětavé fanynky bluegrassu - Dana Jandová a Jana Hanušová, kterou později vystřídal v pořadatelském štábu Michal Janda. Jasně, že pro takovou akci nestačí pouhé nadšení, ale je zapotřebí spousta práce, jednání, zařizování a také řady dobrovolníků, kteří pomohli tomuto komornímu festiválku postavit se na nohy. V této souvislosti nesmí být vynechána ani zmínka o zajímavé sázce mezi pořadatelkou Danou a Pažoutem z Giant Mountain Band, že pokud se podaří dovést startující festival do dalších deseti ročníků, bude zmiňovaná skupina hrát na tomto pódiu desetkrát zadarmo. A jak vidno, obě strany své závazky dodržely beze zbytku.

Moje další cesta mne následující víkend po Banjo Jamboree zavedla do Luk nad Jihlavou. Konal se tam již podvacáté Bluegrass a Jeep festival White Stork. Pořádají ho Kamarádi Balkánského ranče jako tradiční setkání vojenské techniky, dobré muziky, jídla a pití a hlavně kamarádů. Nebyla jsem tam poprvé a moc jsem se těšila na své oblíbené kapely.

Páteční přehlídku džípů a jiných vojenských vozidel jsem bohužel promeškala, ale na louce jich parkovalo velké množství, takže bylo možné si je později po částech prohlížet. A sobotní program stál za to! Dojela jsem tam vlakem půl hodiny před začátkem, pozdravila se s pořádajícím Standou Řehořem a ostatními kamarády z Pražců a dalších kapel.

Reportáž mezinárodní bluegrassové činitelky Lilly Pavlak ze Švýcarska.

Po roce covidového šílenství jsem se konečně natěšená na živou muziku opět dostala do Česka. Podařilo se mi navštívit několik festivalů. Nejvíc jsem se těšila na Banjo Jamboree, nejstarší bluegrassový festival v Evropě, letos již 49. ročník. Po loňském chladném, propršeném a blátivém festivalu se počasí letos vyznamenalo. Vedro, modro, trochu jsme se sice pekli, neboť stínu tam bylo minimálně, ale vždy byla možnost se zchladit a zaplavat si na koupališti. Festival nám předvedl to nejlepší, co nám tento u nás tak populární hudební styl může nabídnout. Zúčastnilo se ho dvaadvacet výborných kapel. Připadala jsem si chvílemi jako Alenka v říši divů. Rok jsem žila jako trosečník na ostrově, nikoho neviděla, s nikým nemluvila a najednou kamarádi na každém kroku.

Páteční program zahájila tradičně píseň Will the Circle Be Unbroken. Letos nám ji předvedla první účinkující kapela Frýda and Company za vydatné pomoci Petra Brandejse, Petra Žižky a dalších. Tahle zajímavá plzeňská kapela kolem zpívající dobristky Albíny Pethsové, se pohybuje na pomezí bluegrassu, folku a americké country. Hrají skoro akusticky ve složení dobro, kytara, housle, banjo a basová kytara a dávají tušit vliv kapel jako Nickel Creek, Dixie Chick atd. Zajímavá muzika, letos jsem je zažila ještě víckrát.

František Kriegel, statečný politik a lékař v jedné osobě

Vzpomínka na srpnovou okupaci z pera básníka, recitátora, pedagoga a tehdy v srpnu rozhlasového redaktora

Každý rok kolem výročí srpnových  okupačních dnů  přemýšlím, zda jsem – tenkrát  čtyřiatřicetiletý - v onom legendárním týdnu  neprožil něco jako vrchol života.  Bylo to v severních Čechách, v Litvínově,  kde mne ta zpráva zastihla:  kolem čtvrté 21. srpna  k ránu  mne volal  kolega Honza Dušek z ústeckého rozhlasu:“ Pusť si rádio a rychle přijeď. Já už jsem tady!“  Nebylo těžké pro mne, svobodného mládence, sbalit pár švestek a seběhnout do města na nádraží. Už cestou jsem vnímal, že se děje něco, nač budeme asi jednou vzpomínat. Jak? V dobrém či zlém?  Podnes nevím, co z toho převládá…

Budou vůbec jezdit vlaky? napadlo mne, když jsem dorazil na pustý  perón stanice Litvínov-město, ale výpravčí už věděl z vysílání, oč jde. Ostatně v noci se ozývaly zvláštní zvuky z krušnohorských lesů nad městem, jako by se tam s praskotem lámaly skály. Kdo mohl tušit, že jde o ozvěny tankových pásů čerstvých  okupantů  přejíždějících hranice z NDR?

Jak se redaktor stal 21. srpna 1968 kolportérem a pomáhal podpalovat tank.

Často jsem chodil spát v pět hodin ráno. Dvacátého srpna 1968 jsem šel do postele dřív a v době mezi psem a vlkem mě vzbudila moje stará milá bytná: „Pane redaktore, obsadili nás Rusáci!“ Inu v pětasedmdesáti letech mívá člověk všelijaké sny. Vyšel jsem před dům a Praha se probouzela do světla a podivně, leč intenzivně hlučela.