Ztracenkáři 1930. Dole uprostřed Jarka Mottl, který s tímto už profesionálním sborem vydal na gramofonových deskách řadu trampských písniček. I z nich vznikal v šedesátých letech mocný proud inspirace

Pojem tramp se začal používat pod dojmem románu Jacka Londona Cesta až ve 20. letech minulého století. Do té doby se trampové nazývali divocí skautové.

„Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví. Když je ti dobře jen tak, protože tě zrovna nikdo nenaštval nebo protože svítí sluníčko nebo plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem nebo vopečeným buřtem, tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů, pocitů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily“, řekla Eva Olmerová.

Jak ten čas letí si uvědomujeme například při takových příležitostech, jako jsou jubilea kapel, skupin a zpěváků. Například jako u oblíbené českobudějovické folkové skupiny Nezmaři, která slaví v tomto roce sice půlkulaté, ale už pětačtyřicáté jubileum své hudební existence. Tentokrát však na rozdíl od předchozích kulatých výročí nepodniknou s jubilejním koncertováním celoroční turné, ale věnovali ho ve druhé polovině května pouze domovským Českým Budějovicím. A jako hosté byli pozváni muzikanti a zpěvačky, kteří v průběhu let s Nezmary zažili kus jejich slávy.  

Najednou jsem cítil, že mi zpěv skýtá velké potěšení. A tak nastalo období, kdy jsem začal zpívat doslova všude. Na ulici, v koupelně, v továrně. A tam se mi poprvé dostalo pozvání, abych veřejně vystoupil před publikum. Moji noví kolegové se totiž každou sobotu proměnili v šatně z ušmudlaných tovaryšů a učňů v ostré hochy v polovysokých botách a širácích a začali hovořit v řeči, které jsem dosud nerozuměl, neboť se v ní vyskytovala slova „potlach“, „osada„ a  „Luka pod Medníkem“.

Zámek v Doudlebech nad Orlicí byl vrácen historickému rodu pánů z Bubna a Litic

Letošní poslední dubnový víkend byl vyhrazen pro otevření stálé expozice bývalého putovního Trampského muzea v Doudlebech nad Orlicí, a to dokonce na zámku. Po dlouhé dvanáctileté etapě mobilního muzea provozovaného pod záštitou Kamarádů Festivalu trampských písní a doprovázeného realizací pětasedmdesáti výstav na různých místech republiky konečně našla část exponátů své trvalé místo pod střechou.    

Willie Nelson se svou sestrou Bobbie

V písních Willieho Nelsona se už dlouho objevuje černý humor, zejména pokud jde o téma smrti. V posledním desetiletí tento humor ještě přitvrdil. V roce 2018 napsal text "Heaven is closed and hell's overcrowded" (Nebe je zavřené a peklo přeplněné). V témže roce napsal: "Nechci být posledním stojícím mužem." Nelson řekl, že často píše o smrtelnosti ze dvou důvodů: Za prvé:  je to aktuální téma. Za druhé: "V průběhu let mi přicházeli a odcházeli přátelé. Člověk začne přemýšlet o tom, co to všechno znamená. Věřím v reinkarnaci."

Willy Nelson slaví v plné formě své neuvěřitelné devadesáté narozeniny dvěma koncerty 29. a 30. dubna. Říká k tomu: „narodil jsem se před půlnocí 29., ale zaregistrován na krajském soudu jsem byl až 30. Slavím proto oba dny“. Willie a jeho přátelé hrají ve slavné Hollywood Bowle v Los Angeles. Na podiu se střídají Josh Timmermans, Kris Kristofferson, Neil Young, Roseanne Cash, Leon Bridges, dokonce i Helem Mirren, a další. Je to velká paráda.

Cheers, Willie!   (red.)    

Tuto sobotu 29. dubna oslaví své neuvěřitelné 90. narozeniny legendární ikona americke country music Willie Nelson. Zpěvák, skladatel, básník, aktivista, herec, psanec, umělec, který jako málokdo jiný trvale ovlivňoval country hudbu téměř sedm desetiletí, od dob Nashville Sound přes hnutí Outlaw až po současnost. Během svého pohnutého života složil přes dvaapůl tisíce písní, které můžeme slyšet na více než třech stovkách alb.