Kresba Radova Rakus

Legendární skupina Příboj ve své nejslavnější sestavě. Zleva sólový kytarista Žanek Němeček, Lampa, za ním kapelník Fony Pochop. Po roce 1981 se už takhle na pódiu nikdy nesešli.

Nad ránem mě vzbudila Jana. „Promiň“, říkala, „volají kluci z Kanady, prý je to naléhavé!“. Doklopýtal jsem k telefonu v kuchyni. Volal Zdeněk Matoušek z Edmontonu, zvaný Zdeněk Em. „Vstávej, zabil se Lampa. Budeš točit dokument“.

Už jsme tu zprávu věděli. Večer Janě volali kluci z Nezmarů, chvíli po nich mi to sdělil Wabi Daněk. Vraceli se z Hluboké z oslavy padesátin, a v plné rychlosti trefili strom. Na místě zahynul Lampa i majitel luxusního jeepu K.; třetí v autě byl známý jihočeský muzikant, říkejme mu Viki. V hlubokém bezvědomí byl převezen do českobudějovické nemocnice. Bůh byl aspoň k němu milostiv. Viki si nic nepamatuje. Nic. Okno. Bylo ráno třetího července 2004.

Soutok mocných řek Yukon a Klondike

Mývala Kennedy píše z Yukonu

Tak jsme tady na Yukonu první! Bohužel nikoliv na olympiádě, ale jako nejstudenější místo planety. Nechali jsme za sebou Antarktidu (ta je o dva stupně teplejší), Sibiř i Aljašku ... Pobroukávám si písničku: "My čekali jsme jaro/ však zatím přišel mráz/ tak strašlivou zimu/ nezažil nikdo z nás...“, ale dalších pár slov o tom, že se z mraků sypal sníh, ve mně vyvolá jen úšklebek. Tady, když je pořádná zima, tak je modré nebe bez mráčku a bezvětří. Kouř stoupá zvolna přímo vzhůru a vypadá to, jako by každý dům byl pověšený z oblohy na provázku.  No asi to nebylo na Yukonu ...

Odešla Alena Kennedy, trampka a nadaná spisovatelka, jejíž osud se uzavřel na severu Kanady v yukonském Klondiku  

Sedím u psacího stolu, zapaluji další pamětní svíčku a listuji v objemném fasciklu tiskovin a dopisů od Mývaly (Alenka Kennedy), kamarádky a trampky z kanadského Yukonu. Před několika hodinami jsem se dozvěděla o tom, že vzdala svou pozemskou pouť a odebrala se na nebeskou stezku. Ještě pár hodin před smrtí mi ale v noci ze šestého na sedmý duben poslala řadu mailů se svými obvyklými osobitými minikomentáři. Ani zdaleka jsem netušila, že jsou poslední... Až teď, v tuhle přesmutnou chvíli, mi bolestně došlo, že už nikdy od ní nedostanu ani mail, ani dopis nebo vzkaz, že je to konec – navždy a bez výjimek... A tak se moje zarmoucená duše vrací ke vzpomínkám, z nichž mnohé zákonitě vybledly, ale všechny ty řádky na bílém papíře je dokážou zase alespoň na chvíli vzkřísit k životu a vdechnout jim kouzlo minulosti.

Lawrence Ferlinghetti

Jednou z dějinných etap, která mne nejvíce poznamenala, byla nezapomenutelná, převratná šedesátá léta. Vedle naděje na pozitivní změny a nové vlny v české kultuře to byli také takzvané květinové děti – hippies, hlásající lásku bez obručí, a neopomenutelná beat generation. Beatníci tehdy silně ovlivnili i můj pohled na literaturu, hudbu, výtvarné umění... Byl v nich oheň, vzpoura a nový vítr, bořili zaběhané mýty a zatuchlé konvence, přinášeli nový vítr do plachet doby. K nim patřil nesporně i básník, malíř a nakladatel Lawrence Ferlinghetti, se kterým se svět navždy rozloučil 22.února letošního roku. Bylo mu neuvěřitelných 101 let.

Miki Ryvola

Miki Ryvola je od letošního června zapsán v povědomí jihočeské kulturní veřejnosti coby předchůdce i následovník Cimrmanův, jenž (na čas poněkud odsunuv své hudební, literární, stavitelské a jiné činnosti) proslul nyní zejména výrobou keramického ptactva. Umělcův věhlas na poli výtvarném  způsobila ptákovina, která nese zřetelný rukopis mírně škodolibého, ale přece jen spíš dobromyslného humoru nezmarského.

Z rozlehlého archívu publicisty a výtvarného teoretika i praktika Josefa Kobry Kučery, zakládajícího člena redakce tohoto časopisu.

"Redakci našeho týdeníku podařilo se získat větší počet původních cowboyských písní z Divokého západu a z mexického pohraničí. Tyto písně byly jejím sběratelem vyposlechnuty a zaznamenány přímo na místě – u táborových ohňů,v bunkhousech, uprostřed corralů. Bylo to jistě vůbec po prvé, kdy tyto písně – slova i nápěv – byly naneseny na papír. Až do té doby se pouze tradovaly, pouze se zpívaly a šířily se jen od úst k ústům.

Australská buš a v ní František se svou ženou Vilkou

Narodil se před dost dlouhou dobou na Starém Brně. Na Oltecu. Tato okolnost může být v životě člověka významná. Poznali jsme se začátkem šedesátých let na čundru, začínal opravdu brzo, ale mužové na Oltecu dospívali rychle, své o tom věděli především brněnští kriminalisté. No a pak jsme se potkali o patnáct let později.

Pětasedmdesátka je věk, u kterého rozhodně už stojí zato se na chvíli zastavit a ohlédnout zpátky. Tím spíš, když je toto ohlédnutí lemováno, jako v případě české folkové legendy Pavla Žalmana Lohonky, nesčetným množstvím písní, koncertů a nahraných alb. Oproti svým sedmdesátým narozeninám, jimž Žalman věnoval téměř celoroční turné po republice, letošní půlkulatiny musely být vinou neustále se rozpínajícímu covidu řešeny v naprosto odlišném gardu. Ale ani tentokrát nepřišli Žalmanovi posluchači a příznivci o očekávanou porci jeho písničkové nadílky a jakési stručné hudební bilance.