Desperádi z Karviné byli účastni záchraně Porty, možná za ni mimoděk trochu mohli. Znali jsme se už z ústecké etapy festivalu, jejich zpěvačka Liba Palová se stala v roce 1970 vůbec první Miss Porta.

Stál jsem u okna brněnské redakce zastaveného měsíčníku Kurýr, jehož jsem byl posledním pozůstatkem, a který jsem opatrně likvidoval. Před domem zastavila černá limuzína a z ní vystoupili mužové v oblecích. – Jdou si pro mne, napadlo mne. Byl začátek roku 1971.

Ti pánové skutečně šli za mnou. V jejich čele nějaký Verner. Julek Verner, ale Julek byla trampská přezdívka z mládí. Julek Verner byl ředitelem Závodního klubu Dolu 1.máj v Karviné. V duchu nové doby, která dolehla i na severní Moravu, chtěl uspořádat festival a měl jedinou věc – název. Zpívající totem. Slavný a dlouho pak existující Zpívající totém.

Julek Verner (vlevo), shodou okolností velmi zasloužilý muž. Potkali jsme se ještě na potlachu kdesi na Moravě (na snímku), a pak už jsem ho nikdy neviděl. Z funkce ředitele ZK Dolu 1. Máj musel odejít.

Julek a ti pánové přijeli na poradu. Dostali na mne tip od některé severomoravské kapely, možná rovnou od karvinských Desperádů, s nimiž jsme kamarádili už na Portě v Ústí nad Labem. Pro mne byl v tom vztahu přítomen ještě jeden zásadní důvod – jejich krásná zpěvačka Libuše Palová, novinářka a v roce 1970 vůbec první Miss Porta. A adresy, to bylo už tehdy know-how. Zvláště pak adresy moravských kapel, kterých nebylo mnoho, ale byly podstatné – tvořily nový půdorys žánrů mimo centrum. Folk i country na Moravu doléhaly se zpožděním, a Julek chtěl sázet na domácí kapely.

Pak jsem se zeptal – a nechtěli byste třeba rovnou moravské kolo Porty? Julkovi spadla brada. To by jako šlo?

Šlo to. Byl jsem jediný moravský člen ústředního štábu Porty, a zatím jsme hledali výhradně v českých regionech. Měl jsem z logiky věci moravské kolo Porty na starosti, ale s jeho pořádáním jsme nespěchali, když jsme nevěděli, jestli vůbec bude festival. Pořadatelé oslovili jménem svým i mým a štábu Porty kapely. Do poroty jsem pozval Wabiho Ryvolu a Kapitána Kida. S novou kapelou přijel Greenhorn Jan Plivník Jedlička, který mezitím, co jsme se od Ústí neviděli, nastoupil do dlouholetého angažmá jako orchestrální hráč v ostravské operetě. A s Kidem, Wabim a Desperády jsme na ubytovně v noci hráli fotbal s konzervou játrové paštiky, a nad tou pošetilostí se váleli smíchy. To vše se stalo 12.-13.června 1971, soutěže se zúčastnilo 22 moravských kapel. První předkolo pátého ročníku Porty se konalo v obvyklém termínu finále, ale pořád jsme ještě nevěděli, co bude dál.

Pardubická skupina Stopa vynikala skvělým sborovým vokálem, a dlouhá léta patřila k ozdobám festivalu.

Zpívající totém a současně moravské kolo Porty v Karviné v roce 1971 měly silný a kladný ohlas. Zanedlouho měla do Brna přijet další limuzína.

Z té limuzíny vystoupili jiní soudruzi. Byli z kulturní komise okresního výboru KSČ v Karviné. Povzbuzeni předchozím úspěchem v komorním prostředí ZK Dolu 1. máj se přijeli zeptat, jestli by se v Karviné nedal udělat nějaký velký festival.

Zeptal jsem se rovnou – třeba finále Porty?

Přenesl jsem tento návrh na štáb Porty ve chvíli, když jsme asi už nikdo nevěřili, že Porta bude. Podpořili ho Wabi Ryvola a tajemnice festivalu Alice Stuchlíková, která přišla do Prahy z Karviné.

Do Karviné vyjela pracovní skupina. Sešli jsme se s orgány, navštívili kulturák Kovony, našli porozumění a shodu názorů. Pak následoval mejdan na hotelu. Byli jsme bohémové a bylo co slavit. Porta, kterou jsme milovali a s Kidem a Wabim R. si říkali, že pro nás znamená víc, než Vánoce, bude dál žít.

Pátý ročník Porty se ve velkém sále ZK Kovony Karviná konal až na podzim, 17.- 19.září . Festival byl znovu všemi zúčastněnými stranami i místními orgány hodnocen jako po všech stránkách vydařený. V bedně, kterou teď po stěhování nemohu najít, mám zápis z jednání předsednictva ČÚV SSM, kde je karvinská Porta hodnocena s trochou pýchy jednoznačně kladně.

Měli jsme pocit, že Porta našla nový domov. Že se jenom ze severu Čech přesunula do drsného prostředí severní Moravy. Ale za rok ty trable nastaly znovu. Nicméně Porta už dokázala vstát z popela. A až do roku 1989 rostla a sílila. Stávala se národním fenoménem, stávala se slovníkovým heslem.

Ten malý zázrak zrození se tak trochu odehrál v Brně v nevelké redakci zakázaného časopisu, kam zajížděli soudruzi černými šestsettrojkami, a při vstupu říkali Čest práci.

Sokolovská skupina Plížák vyhrála předkolo Porta 71 v Kraslicích v době, kdy jsme si už nemysleli, že ještě někdy bude národní finále. A na něm v září 1971 slavně zvítězili. Tady je jejich manažer Jarda Studený vytáhl do plenéru. Když z kapely odešel Wabi Daněk, nahradil ho - Vojta Kiďák Tomáško.

Fotografie z archivu Fedora Skotala