Jak mi Václav Havel vypil pivo a stal se prezidentem

Sluníčko svléká děvčata, slečny a paní z kalhot a dlouhých sukní. Protože mám zablokovaný krk a musím se otáčet za krásnýma nohama celým tělem, tak se strašně nadřu. Jsem totiž, na rozdíl od pana Párala, který je horňák, dolňák. Vyklenutá lýtka, půvabná stehna a sice zakrytá, ale nádherná prdélka jsou silným estetickým zážitkem. Pravda je, že minisukně se objevují už v předjaří. To se odhalují ty dívky a ženy, které nemají nohy jako manekýny, aby přilákaly naše pohledy, než přijde čas krasavic.. Jaro bývá někdy krásné, někdy aprílové. Jedna vlašťovička jaro nedělá. Pokud tedy přiletěla v první teplé dny, musel ji následný chlad zaskočit.

Brněnský fotograf Svatoslav Fiala nám poslal historickou fotku. Svaťa byl ve druhé polovině minulého století prominentní fotograf brněnské popové a rockové scény. Na tomto nedatovaném snímku, pocházejícím podle mne z kraje 70. let, zachytil tři významné osobnosti – Hanku a Petra Ulrychovy a Rudiho Kovandu. Tajemného Rudiho, kterého mimo Brno nikdo neznal, než údajně vyhrál anketu Zlatý slavík.

Před sto dvaceti lety se narodil literát, levičák a tramp Géza Včelička, pozdější zasloužilý umělec, i když už podle všeho ne člen KSČ. Připomínáme si ho drobnou ukázkou z jeho díla.

Temný les šumí, ptáci jásají v korunách stromů na stráni svítí zlatá divizna. Po kmeni šplhá veverka, z dálky nám odpočítává léta žežulka a po silnici kráčejí čtyři pražští trampové.

Stanou na pasece. S gesty cowboyů, vaguerů a gaučů smeknou omšelá sombrera a Venca Čermák, zvaný Zelený Oušklebek, pronese historická slova:

„Tady to vypadá jako v Červeném esu!“

Mirda Tenký vulgo Kalahari, Pepík Vaněk recte Klondike a Jirka Pokorný alias Tocajgnac mlčky souhlasí a po způsobu zkušených prospektorů si otřou svá staromladá oznojená čela.

Jeden z nich se sehne, složí svoji tornu do trávy a pomocí větviček a zápalek zažehne oheň. I druzí se zbaví výzbroje a výstroje, lehnou si naznak, kouří lulky značka „Peterson“ a dívají se s nemluvnou a drsnou vážností do bledého nebe.

Neboť: my nejsme jinoši z Prahy!

Britští vojáci, kteří uprchli ze zajetí, pózují s vlajkou Velké Británie v kasárnách na náměstí Republiky. Fotografie vznikla v době Pražského povstání.

Dva odvážní Britové a více než 120 zesměšněných a obelstěných esesmanů…To je ústřední charakteristika skoro neuvěřitelného a dnes již zapomenutého příběhu. Příběhu z Pražského povstání v roce 1945. Hlavními aktéry tu jsou, kromě dvou Britů, také dva velitelé bojů o rozhlas, dnes již rovněž neznámí. Čtyři stateční muži, kteří ve snaze zachránit lidské životy vymysleli neskutečně drzou lest. A právě s její pomocí se rozhodli, bez jediného výstřelu, odzbrojit dokonale ozbrojené a hlavně všeho schopné esesmany.

Docela nenápadný a hlavně zapomenutý dokument. A přece – člověk si už při prvním čtení uvědomí, v jak dramatické době vznikl. Stačí, když se podíváte na datum: 7. května 1945 Praha. Čas: 11:40.

Rovněž se tu dočteme o místě, kde tento dokument spatřil světlo světa: Schule Bahnhofgasse Nr.1. Tedy – dnešní Základní škola v Praze Na Smetance. Budova, která jak mnozí vědí, leží v bezprostřední blízkosti Českého rozhlasu.

Jde o kapitulační listinu. Německá posádka, umístěná ve zmíněné škole, skládá zbraně do rukou zástupců československé armády. Za československou stranu jsou podepsáni štábní kapitán Záruba a jeho zástupce štábní kapitán ing. Kopecký. A pak jsou tu ještě dvě ne moc česky znějící jména: Thomas Vokes a William  Greig. Oba jsou tu uvedeni jako zástupci československé armády.

V 21. čísle týdeníku Mladý svět v roce 1962 vyšla v rubrice Dopisy čtenářů básnička jistého Jaromíra Nohavici z Ostravy, nazvaná Věci kolem nás. V archívech ji objevil dlouholetý redaktor tohoto časopisu Honza Dobiáš, který v té době v Mladém světě ještě ani nepracoval - jako redaktor deníku Československý sport si odbýval základní vojenskou službu. Po jejím skončení mu nové místo nabídl jeho dosavadní redakční kolega Jiří Černý, který mezitím přešel do Mladého světa. Jistě - významný hudební kritik Jiří Černý byl původním povoláním sportovní novinář. Honza Dobiáš, v 80. letech šéfredaktor měsíčníku Melodie, také. Není to svědectví o univerzálnosti sportu, spíš svědectví o talentu a hledání životní cesty.

Nechci Jeňýka zmačkat do jednoho slovníkového hesla, kterých jsem si pár našel. Encyklopediím ale nic jiného nezbývá – zmačkat a definovat. Nejlépe ale nemít tolik chyb, jako ty na internetu.

Akademický malíř Jan Antonín Pacák vystřídal v roce 1965 v řadách Olympiku za bicími Frantu Ringo Čecha, kterému ovšem v branži nikdo Ringo neříká. V branži je Ringo jeden – ten z Liverpoolu, což ale nesnižuje malebnost Františkova činění. Jeňýk vstoupil do legendární sestavy kapely, volného pokračování průkopnických činů poděbradských studentů ČVUT Petra Kaplana a Pavla Chrastiny. Byli to praotci českého bigbítu, stejně jako jejich první československý zesilovač zvaný Samuel. Studenti slaboproudé elektřiny ho dokázali vtěsnat do cestovního kufru. A sami se nazvali Samuels.

Byl obdařen tříoktávovým hlasem, schopností procítit baladické písně i odvázat se v rocku. Většinou vystupoval v černých brýlích (měl potíže s očima), a světovými hity se staly v jeho podání například písně Oh, Pretty Woman, Crying nebo Only The Lonely . V roce 1989 byl posmrtně uveden do síně slávy National Academy of Popular Music/Songwriters, americké národní akademie populární hudby.