Před stopěti lety se narodil spisovatel Bohumil Hrabal

Míval široký akční rádius restaurací a hospod, pokud tedy byl v Praze. Měl své návštěvní dny i ve slavné restauraci U zlatého tygra, jedné z nejpodivnějších věhlasných hospod. Věhlasné hospody zpravidla mívají několikanásobně víc štamgastů, než je míst u stolu. Štamgasti se proto podmíněně nenávidí, protože vždy jeden z nich sedí na místě mnoha dalších. K Tygrovi mne jednou zavedl fotograf František Heřman. Okamžitě nade mnou stáli další dva nebo tři štamgasti, jimž všem jsem seděl na tom jediném místě. Odešel jsem zdrcen, a už nikdy do tak příšerné hospody nevstoupil.

Nicméně Bohumil Hrabal se zde sešel i s americkým prezidentem Billem Clintonem, kterého sem přivedl český prezident Václav Havel. Ten jímavý příběh prošel všemi světovými agenturami. Prezidenti pijí pivo a rozpustilý spisovatel hovoří na amerického prezidenta – německy. Hrabal mluvil dobře německy, slyšel jsem ho při jiné příležitosti, byl to přece jen syn c.k. monarchie. O Billovi to ovšem říci nelze.

Ve své době se Hrabal zakoupil v Kersku, to je ještě hezčí borovicemi posázený kraj na břehu Labe, než si myslíte. Také jsem si nic nemyslel, než jsem tam začal zajíždět na kole. Z Jevan je to nějakých čtyřicet kilometrů, podle toho, kudy jedete. Přijížděl jsem už odpoledne a na břehu Labe si postavil malý stan. Dřív, než přijedou rybáři. Nechávají po sobě prázdné pivní plechovky a toaletní papíry, které vítr roznáší do kraje.

Hrabal v Kersku psával už takřka výlučně. Chodil po Praze a jejích hospodách, poslouchal ty pivní řeči k popukání tak dlouho, až jich byl pln. Pak nakoupil síťovku masa z nuceného výseku. Pro kočičky. Protože do nuceného výseku to většinou nestihl, koupil kočičkám, co sehnal. Krásnou kližku, plecko, hovězí zadní ... Někdy s tím kontrabandem chodíval pár dnů, než se dostal na nádraží. Pak to hodil do popelnice, šel koupit novou kližku a plecko a hovězí zadní, aby mohl odjet do Kerska. Miloval své potulné kočičky a ony jeho, takového mecenáše neměly široko daleko.

Dokázal napsat knihu v jednom zátahu za pár dnů. Byl jí plný a přijel ji vyvrhnout do krásných slov, podivných příběhů a metafor.

V Kersku je dodnes všude. Na pivních táccích, na naučné stezce, která sem vede až z Nymburka, v paměti lidí. Ve slavné restauraci Hájenka pouštějí v sezoně pořád dokola smyčku ze Slavností sněženek – jak se ty dva myslivecké spolky sejdou ve zdejším sálu a pořád jim někdo kazí odevěkou touhu dát si přes hubu. Ten sál dnes vypadá přestavěný, menší, zúžený o chodbičku k toaletám, ale je to klam – interiér filmové Hájenky tehdy postavili v ateliérech v Praze-Hostivaři.

Hrabalova chata je spíš patrový zděný domek. Bogan přistavěl pracovnu v patře. Po jeho smrti připadl dům synovi jeho souseda, a ten ho prodal. Nový majitel se ke kulturnímu dědictví tohoto národa zrovna nehlásí. Z jeho pohledu ho chápu, chce mít klid. Něco z pozůstalosti a Hrabalův psací stůl jsou snad v muzeu v Nymburku. To ostatní asi skončilo v kontejneru. Ani informační tabule, která zakončuje naučnou stezku až z toho Nymburka, nestojí přímo před Hrabalovým domem. Stojí vedle, a pokud jste tam poprvé, nepoznáte hned, který z okolních domů by to mohl být. A místních jsem se nemohl zeptat, seděli buď U pramene, nebo v Hájence.

Byla to Mistrova trasa. Cestou na Hájenku za svými kumpány měl restauraci U pramene. Chvíli poseděl, a šel do Hájenky. Poseděl. Cestou zpět zase poseděl U pramene. Když za ním jezdíval herec a malíř Josef Hlinomaz, sedl si rovnou U pramene. Věděl, že Hrabal tudy dříve nebo později půjde. Oni ti znalci života nikdy moc nespěchali. Jen znalec života totiž ví, že není kam.

Bohumil Hrabal je pohřben na hřbitově v Hradišťku, pod které chatová oblast Kersko spadá. Na hrobě má jaksi funkcionalistický obelisk. Nenese žádné jméno, ale poznáte ho, je naprosto odlišný od spořádaných hrobů ostatních. Možná vám slzy do očí vžene jedna taková drobnost – figurky plyšových, gumových, hadrových, sádrových, dřevěných kočiček, které mu tam nanosili kamarádi. Hrabal má jimi posetý hrob. Také mu jednu přivezu.

Zastavuji se za ním každé léto. Vytáhnu z kapsy placatku, sednu si na obrubník vedle kočiček, a dáme si s Boganem panáka. Zpravidla pijeme slivovici. Bývá to už docela pozdě odpoledne, když už se sluníčko sklání za Švarnou Tonku a Krásnou Pepinu, což jsou památné borovice kousek odtud.

V únoru to bylo už dvaadvacet let, co jeden z největších českých spisovatelů dvacátého století ukončil život způsobem vpravdě hrabalovským.

Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian, (28.března 1914 Brno – 3.února 1997 Praha) byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Stal se nejpřekládanějším českým autorem 20. století. Stálý host a důležitý člen hospody U Zlatého Tygra a jeho tzv. Hrabalovy Sorbonny (Bohumil Hrabal, Ivo Tretera), čestný prezident hospodské přístolní společnosti zvané Zlatá Praha.

(http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Hrabal)

 Foto: Michal Tůma www.fotomida.cz, www.inforum.artforum.sk a archiv