Když se začátkem března objevily v televizi a v tisku smutné zprávy o smrti fotografa Josefa Jefa Kratochvila (74), který podlehl v delším boji se zákeřnou nemocí, okamžitě mi na displej vzpomínek vyskočila krátká etapa, kdy se naše tvůrčí cesty zkřížily. Bylo to někdy v roce 2003, kdy jsem dostala nabídku napsat textovou část knihy o New Yorku, k níž fotografie poskytl právě tento známý a uznávaný fotovýtvarník.

Kniha s lakonickým názvem New York se ocitla na knižních pultech hned v následujícím roce a byla poměrně rychle rozebrána. A já si teprve pak pomalu skládala o Jefovi (jeho přezdívka se vyslovovala opravdu přesně tak, jak se píše) jeho životní kaleidoskop. Jefovo jméno bylo hodně citováno ve spojení s brněnským městským divadlem a divadélkem Husa na provázku, do jejichž historie se zapsal nejen svými fotografiemi, ale celou šíří výtvarného stylu od tiskovin až po samotná představení. Jeho divadelní snímky mu také mimo jiné vynesly v roce 1999 i nominaci na cenu Alfréda Radoka. Ne nadarmo byl nazýván fotografem hvězd - před jeho objektivem se skutečně ocitla dlouhá řada populárních tváří od herců, zpěváků přes královny krásy, výtvarníky až třeba po politiky. A byl navíc i skvělým reportážním fotografem. Ne vždycky ale byly zmiňovány i jeho zásluhy o takové atraktivní nápady, jako byla divadelní divácká anketa, tuzemský chodník herecké slávy, spolupráce na populárním magazínu Dokořán a jeho šéfování, také spoluúčast v dalších časopiseckých titulech jako Coloseum, New Express či prosazování erotických časopisů u nás. K výčtu jeho prací patří pochopitelně i divadelní plakáty, programy či přebaly gramofonových desek.

Ani jeho fotografie New Yorku ale nebyly náhodnou záležitostí, on se totiž do tohoto „třpytivého města“, jak jej v knize nazval, opakovaně vracel, a to nejen pracovně. Přiznával se k tomu, že mu NY, a zejména Manhattan, připadal velice přitažlivý jak díky svému vzhledu a životnímu stylu, tak i díky nenahraditelné atmosféře a také řadě osobností, které se staly jeho blízkými přáteli. Dokonce zde zažil napadení proslulých newyorských Dvojčat, což také zvěčnil na svých snímcích, ale ty se bohužel nikdy do tisku nedostaly. Jeho vyznání New Yorku obrazem i slovem je stejně specifické jako tenhle nekorunovaný rytíř fotografie, se skutečnou šlechtickou krví. Ale uznání mu samozřejmě nevynesly tituly po předcích, ale především jeho fotoaparát a cit pro záběr.

Musím však neskromně dodat, že pro mne osobně znamenala nejvíc jeho osobní slova v závěru knihy: „Musím přiznat, že po přečtení této publikace (textové části knihy – pozn. autorky) jsem si uvědomil, jak neocenitelné zkušenosti získala Hanka Hosnedlová se svojí přítelkyní a kolik důležitých zajímavostí mně v New Yorku ještě uniká.“ A já mohu jen poznamenat, že dodnes tahle slova pro mne znamenají víc sebelepší recenze a že si této krátké spolupráce s Jefem Kratochvilem opravdu vážím...