Vzkazy

  • Konec upírů na Rusi

    Pamětníci, vzpomínáte na komunistický (jak jinak v šedesátých) časopis Svět sovětů? Remitenda tohoto plátku činila asi 95%. Dokud, na žádost jistého soudruha, nebyli povoláni pan Jiří Winter - Neprakta a pan Miloš Švandrlík, aby se pokusili s časopisem něco udělat. Udělali. Změnili název na S 36, tedy Svět sovětů 36 stránek, no SS by ani koncem šedesátých neprošlo, a na poslední straně obálky začali publikovat komiks (tehdy "kreslený seriál") Konec upírů na Rusi. Remitenda klesla k 10%. A pak přišel jednadvacátý srpen, rusáci obsadili redakci a vše, včetně originálů, spálili na dvorku. Třináct pokračování se zachovalo a na ty, ale i na mnohé další kresby vás zveme do Klubu Čtrnáctka v Ratajích nad Sázavou. Vernisáž výstavy je 6. 8. 2022 od 15 hodin a výstava potrvá do 31. 8. 2022. Těšíme se na vás!

    Ota Kmínek

    Celý článek...  
  • Letokruhy se znovu posunou

    Kamarádi a kamarádky!

    Vzhledem k vývoji celosvětové problematiky okolo pandemie corona viru se vyskytla i neúprosná nutnost jednoznačného rozhodnutí o konání LETOKRUHŮ, plánovaných původně na rok 2021 a přesunutých na červen 2022.  

    Situace v celém světě se opět rapidně zhoršila, Kanadu nevyjímaje. Proto, ač neradi, jsme museli jednoznačně konstatovat, že pořádání Letokruhů v roce 2022 je nereálné, a jsme nuceni ho posunout o další rok. Paradoxně se tak interval celosvětových trampských setkání posunul na pět let, jako tomu většinou bylo mezi celosvětovými potlachy. Naším záměrem bylo zkrátit tento interval na tři roky, ale jak vidno – člověk míní a život mění.

    Budeme doufat, že se nepříznivá situace během příštího roku změní k lepšímu a my vás budeme moci v roce 2023 přivítat na Bush River.

     

    Držte nám i vám palce!

    Za STOV Fony, Kanada 

     
Dnes má svátek Vavřinec Zítra má svátek Zuzana

Čtvrtého března se po pětaosmdesáti letech uzavřel život Mirka Kováříka. Skvostného a noblesního člověka, rovněž divadelníka, básníka, recitátora, oduševnělého moderátora. Objevitele jakoby dnes už znovu zapomenutého Václava Hraběte. O Mirkově smrti jsme se dozvěděli na druhém konci světa - se štábem České televize jsme v Austrálii natáčeli dokument o českých a slovenských trampech. Jako vzpomínku na tuto mimořádnou osobnost české kultury reprízujeme Kováříkův text, který v Music Open vyšel v roce 2015. Je to i naše malá vzpomínka na vzácného přítele, souputníka, kamaráda. Znali jsme se od šedesátých let minulého století. Obdivoval jsem ho.          Fedor Skotal

Pár ohlédnutí za tím, co mne s poezií spojilo nějak výjimečně – místa, města, společnosti, kde jsem zažil něco na způsob satori, jak tomu říká východní filosofie – chvíle, které do člověka vstoupí a nemizí --- a nese si je potom jako šperky ducha, jimiž může ve vzpomínkách prokrášlit dlouhé míle pochodu samotami, bez blízké duše…

Kupodivu jako první se ke mně dere jedna mrazivá prosincová sobota v Moskvě roku 1980 - Novoděviččí hřbitov, kam se pouštělo na nějaké průkazky, my v doprovodu lehce tajemné paní Niny v norkovém kožichu, průvodkyně „nestandardních“ cizinců, jimiž jsme asi v té době opravdu byli - pražští divadelníci na obhlídce moskevského kulturního života v čele s vdovou po E.F. Burianovi, Zuzanou Kočovou…, Cikánské divadlo - těatr Romén, jak zní jeho oficiální název- už máme za sebou, stejně i balet Don Kichot v kremelském velesále s příklusem živého koně mezi tanečníky, věru překvapení hodné kremelského střihu, o přestávkách v malých bufetech podáván kaviár, stěrleďe, čerstvě krájené plástve jiker…Kde jinde, nežli tady, tohle lze okusit, napadá mně… Čeká nás Taganka s tenkrát s ještě žijícím Vladimírem Vysockým, zvládnout podivně nevkusnou hru se zpěvy v divadle Mossovětu bylo nad naše síly. Po přestávce odcházíme a prožíváme tentokrát Moskvu chuťově daleko bizarněji než v Kremlu: noční socialistický fast-food s polévkami podávanými v plechových miskách. Jejich konzumenti mají na vybranou – buďto vlastní příbor nebo lžíce přitlučená železným řetízkem ke stolu, vidím, že si je někteří jedlíci před použitím otírají kapesníky. A i kdyby se někomu podařilo tuto příborovou kuriozitu odervat, ostrouhá: do dna lžíce je vyražena malá odtékací dírka, další pojistka proti nočním nenechavcům…

Ale už k zážitku, který všechno toto přebíjí – je dopoledne, mrzne jako když praští, nikdy jsem netušil, až tady, že i při chůzi může mrazem ztuhnout vazivo v kolenou Přesto stojíme se Zuzanou Kočovou a kolegy z Divadla na okraji z malostranského  Rubínu Zdenkem a Mikym a několika dalšími, jak by se dnes řeklo „účastníky zájezdu“, proti tmavohnědému kvádru se jménem Vladimíra Majakovského. Pamatuji ještě, že vedle vyryto jméno jeho milenky Lily Brikové. Nedaleko hrob Vasilije Šukšina, ještě čerstvý a zatím bez pomníku, ale s bizarní výzdobou: do hlíny rovu zaražený mladý kmen s holými omrzlými větvemi  a na nich všude kam možno přivázány pionýrské šátky . Na ztvrdlém podloží uschlých věnců a kytic vyjímá se obří krabice z plexiskla , do které se vkládají dopisy a vzkazy mrtvému, praslovanský zvyk kontaktu s odešlými … Tváří v tvář mrazem ojíněné stěně náhrobku začínám přednášet Blues pro Vladimíra Majakovského od Václava Hraběte - - - vzpomínám, že jsem začal s obnaženou hlavou, klobouk však po pár minutách putoval na své místo, zima byla příšerná.. … Jen málokrát v životě jsem cítil tak silně, až mocně, že jsem tu pouze v zastoupení toho, kdo Majakovského považoval za svého básnického bratra a jistě by sem někdy neopomněl přijít; bohužel už léta nemůže…Za posledními verši , „…ten den šel po bulváru v dešti Vladimír Majakovský…“ přidávám „Láska je jako večernice“, tenkrát píseň u nás lehce nepovolenou… Jako tečku za tímhle rituálem pokusili jsme se každý zapálit svíčku promrzlými prsty, trvalo to každému dlouho, i v tom byl symbol … už nevím, komu se to podařilo, komu nikoli, ale na tohle moskevské dopoledne u Majakovského nikdy nezapomenu..

Na druhý pocitový ostrov mířím o jedenáct let dříve – je jím Londýn: přilétám v podvečer, mým cílem je místo doporučené „dobře informovanými kruhy“ nedaleko našeho velvyslanectví na Nothig Hill Gate oáza pro české poutníky, křesťanský útulek, vila Velehrad. Je pečlivě spravována Otcem Langem, jezuitou, a bydlí zde nastálo i ti, jejichž jména znám z vysílání BBC a čtu si je na zvonkovém panelu, když se tam ucházím o nocleh… Je mi povoleno, i když prý je už přímo rekordně plno. Je léto roku 1969, polovina srpna, ale z rok už okupované  ČSSR se stále může vyjíždět s vízem „ do všech států světa“. Přespávám ve vyfasovaném spacáku v jedné z garáži, je nás tu několik, ve vile už není místo, ale chodíme tam na snídaně a do koupelen… Jsem v Anglii na pozvání ekologického spolku, jehož člen na mne bude čekat v Liverpoolu, kde si jako externista ústeckého rádia chci nasbírat materiál pro reportáž „Po stopách Beatles“. Stane se. Pár dní tam uteklo jako voda, pochopitelně hltám město plnými doušky, vím kde je Penny Lane a Strawberry Fields, na dveře slavného lokálu na Mathew Street, kde to všechno začalo, vepisuju i svoje jméno a za ně přidám „RADIO ÚSTÍ“ . Za měsíc poté přijede do Čech můj anglický hostitel a my se s kolegyní Aninou z Docela malého divadla v Litvínově zase budeme starat o něho …

Ale zpátky k Velehradu: byl po příletu mojí první noční štací a po návratu z Liverpoolu se tady zastavuju po druhé. S Otcem Langem, když mu vyjevím, co zažívám už více než rok na jednotlivých štacích včetně bohosloveckého semináře v Litoměřicích se Znamením moci, slavným textem básníka Jana Zahradníčka, dokončeném těsně před jeho zatčením a devítiletém věznění poté, chystáme na nedělní odpoledne poetický piknik: na zahradě Velehradu mohu přednést Zahradníčkovu báseň… Nezůstane jen u ní, vzpomenu si, že v nedalekém Ipswichi po léta žije v House of Hope nemocný básník Ivan Blatný – a tak po Zahradníčkovi přidávám Blatného slavnou báseň Terrestris… Piknik se povedl – asi dvacítka převážně studentských posluchačů a stejný počet věkově odlehlejších diváků sedí kolem malého altánu na zahradě,po skončení přichází jakási dáma a z tašky vyndá bábovku, je už nakrájená, rozdává nám po kouscích, když podá poslední, vytáhne další… Otec Lang ji představuje : dnes už si nepamatuju, zda to byla hraběnka Kinská nebo Kolowratová, zahlédl jsem ji už dopoledne v kapli v londýnském centru, kde se každou neděli slouží česká mše… I já ještě něco přidám ze své zásobárny: Ortena, Hraběte, troufám si i na beatniky, což je v těchto místech poezie poněkud rouhavá, snažím se výběrem básní texty přizpůsobit , aby nezaznělo nějaké peprnější slovo… Takové bylo moje první sváteční odpoledne ve městě, které znám z filmů a románů, a teď je mohu i já „okrášlit poezií“..! Pak je večer, s jedním studentem se dohadujeme, že bychom mohli Blatného navštívit – otec Lang kamsi volá a přijíždí auto, jedeme směr Ipschwich na sjednanou adresu, ale ve vrátnici jsme odmítnuti – jednak je pozdě a Mr. Blatny má právě údobí, kdy se jeho maniodepresivní stav zhoršil… Rozhodujeme se, že se někde za něj pomodlíme a necháme se odvézt k nejbližšímu kostelu, odtud pak už do stanice metra Nothing Hill Gate a k Velehradu míříme po svých … Za pár dní se předčasně vracím do Prahy, při výročí okupace vypuknou protesty, po prvé od Srpna 68 je potlačuje i česká policie a komunistické milice… V podchodu metra uprostřed Václaváku páchne řadu dní slzný plyn a londýnský nedělní poetický piknik je vzpomínkou jakoby už z jiného světa….

A do třetice vyjímám z trezoru pocitových pokladů jedno představení v Praze ve Viole, pro mne svrchovaně památečné – v březnu L.P. 1966 přesně rok po smrti Václava Hraběte, básníka, který vstoupil plně do mého života až po svém odchodu z tohoto světa.

Ale nežli se k onomu večeru dostanu, jeden citát z diplomní magisterské práce o Václavu Hraběti, jedné z mnohých za těch brzy už pět desetiletí, co uběhne od konečného data jeho života. Řada vysokoškoláků mne při psaní oněch elaborátů kontaktuje, mám pro takové příležitosti připravenu po léta budovanou databázi pramenných textů, díky elektronické komunikaci mne to vůbec neobtěžuje, ba naopak, docela těší. Ona studentka-diplomantka z MU v Brně uvedla svoji práci „Mytizovaný a autentický Václav Hrabě“ citátem z interview se mnou v Mf Dnes. Redaktor mne oslovil konstatováním:„Každopádně teprve po Hrabětově smrti si všichni uvědomili rozsah jeho básnického talentu…“ Pamatuju, jak mne to tenkrát dost nazvedlo. A právě moji výbušnou reakci vložila studentka jako motto: „Jakpak všichni? Kdo ho kromě pár přátel z Violy tenkrát znal? Dneska se k němu hlásí kdekdo. V 60.  letech se Hrabě programově přednášel jenom v mém litvínovském divadle. My jsme z něj udělali generační ikonu a první neoficiální sbírku jsme mu vydali jako program našeho představení. Tři měsíce po něm zemřel v Praze mladý básník Ladislav Landa, ten ale neměl svého oddaného interpreta, toho psa, co se pustí po stopě. …. Tvrdošíjně jsem Hraběte prosazoval a mám radost, že se mi podařilo strhnout lavinu dalších nadšených šiřitelů…“ Co k  tomu dnes dodat? Stihli jsme za neuvěřitelně krátký, ale pro nás plodný a nezapomenutelný čas několika týdnů inscenovat všechny dostupné texty a sestavit z nich montáž nazvanou Stop-time s podtitulem „Rekviem za Václava Hraběte“. Jak vypadalo? Do publika usedávajícího v sále dlouho před začátkem představení byl vreprodukován jako nekonečná smyčka z magnetofonového záznamu šum pražské ulice, zprvu neznatelně, později s větší intenzitou, která vyvrcholila zvukovým symbolem – sílícím houkáním sanitky až k fortissimu . Pak ticho --- a začátek představení: tma a v tichých jako by z dálky přicházejících tónech znějí takty Lacrimosy z Mozartova Rekviem. Jak mne dojalo, když jsem při Formanově Amadeovi zjistil stejný úvodní postup s  totožnou sekvencí Lacrimosy!!! Postupně, jak vyjížděla světla, na horizontu jeviště objevila se zavěšená obří ojetá pneumatika z traktoru a v jejím středu zavěšený barokní relikviář s fluoreskujícími okraji. U vztyčeného neohoblovaného břevna na kraji jeviště odehrával se jakýsi protiděj k Hrabětově poezii - po částech přednášený text Vladimíra Holana,“ Sbohem“ z jeho Příběhů jako alegorie k osudu V. H. - podobenství o člověku, který se pomine hořem nad ztrátou smyslu života, když mu vítr poničí jím vlastnoručně vyrobená papírová paraplátka pro děti… Bylo to v oné době od nás příliš přímočaré podobenství, Holanova báseň končí dobrovolnou smrtí starce skokem do řeky, nicméně montáž Holan-Hrabě, jak se nám tenkrát zdálo, umocnila atmosféru. Časem se však Holanova poezie z představení vytratila, zůstal jenom Hrabě, jehož texty jsem tématicky seřadil do bloků podle jednotlivých zpěvů Rekviem .

Při oné památečné repríze ve Viole to bylo ještě čerstvé představení, třetí repríza po litvínovské premiéře – a tady teprve teď musím význam onoho pro mne tak památečného večera odhalit. Z Lochovic, básníkova rodiště i místa jeho posledního odpočinku, přijelo tenkrát do Prahy neočekávaně početné publikum zvláštním autobusem. Celá básníkova rodina, pro paní Hrabětovou jsme přivezli květiny – předáním kytice básníkově matce začalo celé představení ,na které přišli i Hrabětovi přátelé, spolužáci z vysoké školy i hořovického  gymnázia, které dnes nese jeho jméno …

Dodnes si vybavuji pocit, kterým jsem vnímal přítomnost básníkova otce: když jsem přednášel verše „…bude ráno, šedé a moudré jako vlasy mého otce“ on seděl těsně pode mnou a já utkvěl na ošedlé hlavě pohledem a mohl se vlasů dechem dotknout…Nemohl jsem tušit, že za rok ho už nebude, že neunese tíhu přežití svého syna a odejde za ním … Tu báseň neříkám často – žije v ní ten drahý člověk a není dobré ho bezdůvodně vyvolávat…

To byla moje poslední vzpomínková relikvie – psal se tenkrát rok 1966. A pak další léta a dlouhá desetiletí s jeho básněmi na školách, v klubech, písničkových festivalech a často jen tak v malém okruhu spřízněných duší… Prokřížil jsem hodně krát všechny kraje této země s poezií mně blízkou, srdeční, jak se teď říká…Byla to a dosud je nekonečná setba slov, veršů a slok básní a věřím, že nepadala na úhor a klíčí… A to je snad i to, co tu po mně zůstane…

V červenci 1965 přinesl obsáhlý text o litvínovském Docela malém divadle a Mirku Kováříkovi The Village Voice. Bylo dva měsíce od vyhoštění Allena Ginsberga z Československa.

 

Foto: Archiv Mirka Kováříka a František Heřman

Foto týdne

Jste náš host číslo

8237389

Melanž

  • Letní lidé Františka Dostála

    21. července 2022 oslavil 84. narozeniny vynikající český reportážní a dokumentární fotograf František Dostál. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu.

    Jak před časem řekl František Cinger: Dostálovy snímky jsou svědectvím času, přitom se mu pořád nějak kutálejí do legrace. On totiž František Dostál má raději úsměv než pláč.

     

     

     

     

     

    Připomeňme si dílo Františka Dostála několika fotografiemi z jeho asi nejslavnějšího souboru Letní lidé, který František Dostál vytvořil mezi roky 1968–1990.

    Celý článek...  
  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz