Vzkazy

  • Medvědí česnek - recepty

    Medvědího česneku si sice v kuchyni užijeme jen krátce, ale stojí to za to. Možností jak medvědí česnek v kuchyni využít je celá řada. Jako tip přinášíme několik receptů.

    Celý článek...  
  • První jarní životabudič: Medvědí česnek

     

    Roste pouze na jaře a vychutnávat si ho můžete jen necelé dva měsíce. Kromě první jarní energie nabízí medvědí česnek i vynikající léčivé schopnosti. V posledních letech se z něj stal fenomén. Nejenže výborně chutná, ale obsahuje i řadu prospěšných látek. Je bohatým zdrojem vitamínu C a železa. Je to výborný prostředek při chřipce, nachlazení i dalších infekcích. Upravuje vysoký krevní tlak, reguluje hladinu cholesterolu v krvi, zabraňuje vzniku trombózy a zlepšuje průtok krve, celkově posiluje organismus, paměť a imunitní systém, má protiplísňový, protiparazitární a protibakteriální účinek a pomáhá rovněž při dlouhotrvajícím kašli.

     

    Jak ho v lese bezpečně poznat a odlišit ho od konvalinky? V první řadě je dobré vědět, že medvědí česnek v přírodě roste v lužních listnatých lesích či spíše hájích, tedy tam, kde je vlhko a v létě stín. Stejné podmínky k růstu potřebují například i konvalinky a některé áronovité byliny, které jsou však na rozdíl od medvědího česneku jedovaté. Tyto rostliny mají velmi podobné listy, dlouhé, zelené, s podlouhlou žilnatinou. Spolehlivě od sebe rozeznat například rašící listy medvědího česneku a mladých konvalinek je velmi obtížné. Rady typu, že listy konvalinky jsou bez vůně a medvědí česnek má intenzivní aroma, jsou sice pravdivé, ale při sklizni zřejmě nezkoumáte každý list zvlášť. Na to, že je třeba si vůni ověřit, vás musí upozornit jako první oči.

     

    Jak tedy poznat medvědí česnek a odlišit ho od konvalinky?

     

     

    Podle listů:
    • Medvědí česnek: Listy vyrůstají samostatně přímo ze země.
    • Konvalinka: Listy jsou dva a rostou proti sobě a vyrůstají ze společného stonku.
    Podle květů:
    • Konvalinka: Má květ vzhledu klasu s typickou vůní.
    • Medvědí česnek: Má kulovitý květ, který voní po česneku.
    Podle vůně:
    • Konvalinka: Voní pouze květ.
    • Medvědí česnek: Po česneku voní celá rostlina.
    Dále:
    • Konvalinka má oddenek
    • Medvědí česnek cibulky.

     

    Jak medvědí česnek pěstovat?

     

     

    Ve stínu a vlhku Česnek medvědí je náš domácí druh vyskytující se ve světlých bukových lesích. Daří se mu ve vlhké humózní půdě, ale pokud je pravidelně zaléván, roste téměř všude. Na zahradě mu prospívá polostín pod keři nebo pod okraji živého plotu. Dobře se mu daří i na severní straně domu. I když se názory na výsadbu medvědího česneku různí, nejlepší výsledky jsou s pěstováním z cibulek vysazených na podzim. Medvědí česnek se lépe ujímá a roste, neboť využije zimní vláhu. Je to v podstatě stejné jako u pěstování klasického česneku z podzimní sadby. Ale nečekejte zázrak hned první rok. Chvíli potrvá, než se záhon promění v hustý zelený koberec, který v květnu ještě ozdobí krásné bílé květy.
    Listy medvědího česneku se sbírají jen dva měsíce, do doby než začne kvést. Období sběru začíná obvykle v druhé půli března a končí zhruba v půli května. Potom se rostlina zatáhne, a zbytek roku čeká ukrytá v zemi na další jaro.

     

     

      _______________________

     
  • FUSEKLÍCI J. K. Kučery

     

    _______________________

      

    Josef Kobra Kučera

    (1944–2015) byl člověk mnoha talentů, tvůrce i zkušený organizátor. Mimo jiné před více než deseti lety zakládající člen redakce tohoto listu. Dlouhá léta kreslil osobité stripy, jimž říkal Fuseklíci. Ze stránek různých novin a časopisů sdělovali národu svůj osobitý pohled na svět. Některé kresby jsou staré deset, dvacet, možná i třicet let. A přece jsou stále aktuální. Stále promlouvají k dnešku. Stejně jako Kobrovy články. Jak jste si jistě všimli, stojí za to je reprízovat.  (red.)

     
Dnes má svátek Julius Zítra má svátek Aleš

Čtvrtého března se po pětaosmdesáti letech uzavřel život Mirka Kováříka. Skvostného a noblesního člověka, rovněž divadelníka, básníka, recitátora, oduševnělého moderátora. Objevitele jakoby dnes už znovu zapomenutého Václava Hraběte. O Mirkově smrti jsme se dozvěděli na druhém konci světa - se štábem České televize jsme v Austrálii natáčeli dokument o českých a slovenských trampech. Jako vzpomínku na tuto mimořádnou osobnost české kultury reprízujeme Kováříkův text, který v Music Open vyšel v roce 2015. Je to i naše malá vzpomínka na vzácného přítele, souputníka, kamaráda. Znali jsme se od šedesátých let minulého století. Obdivoval jsem ho.          Fedor Skotal

Pár ohlédnutí za tím, co mne s poezií spojilo nějak výjimečně – místa, města, společnosti, kde jsem zažil něco na způsob satori, jak tomu říká východní filosofie – chvíle, které do člověka vstoupí a nemizí --- a nese si je potom jako šperky ducha, jimiž může ve vzpomínkách prokrášlit dlouhé míle pochodu samotami, bez blízké duše…

Kupodivu jako první se ke mně dere jedna mrazivá prosincová sobota v Moskvě roku 1980 - Novoděviččí hřbitov, kam se pouštělo na nějaké průkazky, my v doprovodu lehce tajemné paní Niny v norkovém kožichu, průvodkyně „nestandardních“ cizinců, jimiž jsme asi v té době opravdu byli - pražští divadelníci na obhlídce moskevského kulturního života v čele s vdovou po E.F. Burianovi, Zuzanou Kočovou…, Cikánské divadlo - těatr Romén, jak zní jeho oficiální název- už máme za sebou, stejně i balet Don Kichot v kremelském velesále s příklusem živého koně mezi tanečníky, věru překvapení hodné kremelského střihu, o přestávkách v malých bufetech podáván kaviár, stěrleďe, čerstvě krájené plástve jiker…Kde jinde, nežli tady, tohle lze okusit, napadá mně… Čeká nás Taganka s tenkrát s ještě žijícím Vladimírem Vysockým, zvládnout podivně nevkusnou hru se zpěvy v divadle Mossovětu bylo nad naše síly. Po přestávce odcházíme a prožíváme tentokrát Moskvu chuťově daleko bizarněji než v Kremlu: noční socialistický fast-food s polévkami podávanými v plechových miskách. Jejich konzumenti mají na vybranou – buďto vlastní příbor nebo lžíce přitlučená železným řetízkem ke stolu, vidím, že si je někteří jedlíci před použitím otírají kapesníky. A i kdyby se někomu podařilo tuto příborovou kuriozitu odervat, ostrouhá: do dna lžíce je vyražena malá odtékací dírka, další pojistka proti nočním nenechavcům…

Ale už k zážitku, který všechno toto přebíjí – je dopoledne, mrzne jako když praští, nikdy jsem netušil, až tady, že i při chůzi může mrazem ztuhnout vazivo v kolenou Přesto stojíme se Zuzanou Kočovou a kolegy z Divadla na okraji z malostranského  Rubínu Zdenkem a Mikym a několika dalšími, jak by se dnes řeklo „účastníky zájezdu“, proti tmavohnědému kvádru se jménem Vladimíra Majakovského. Pamatuji ještě, že vedle vyryto jméno jeho milenky Lily Brikové. Nedaleko hrob Vasilije Šukšina, ještě čerstvý a zatím bez pomníku, ale s bizarní výzdobou: do hlíny rovu zaražený mladý kmen s holými omrzlými větvemi  a na nich všude kam možno přivázány pionýrské šátky . Na ztvrdlém podloží uschlých věnců a kytic vyjímá se obří krabice z plexiskla , do které se vkládají dopisy a vzkazy mrtvému, praslovanský zvyk kontaktu s odešlými … Tváří v tvář mrazem ojíněné stěně náhrobku začínám přednášet Blues pro Vladimíra Majakovského od Václava Hraběte - - - vzpomínám, že jsem začal s obnaženou hlavou, klobouk však po pár minutách putoval na své místo, zima byla příšerná.. … Jen málokrát v životě jsem cítil tak silně, až mocně, že jsem tu pouze v zastoupení toho, kdo Majakovského považoval za svého básnického bratra a jistě by sem někdy neopomněl přijít; bohužel už léta nemůže…Za posledními verši , „…ten den šel po bulváru v dešti Vladimír Majakovský…“ přidávám „Láska je jako večernice“, tenkrát píseň u nás lehce nepovolenou… Jako tečku za tímhle rituálem pokusili jsme se každý zapálit svíčku promrzlými prsty, trvalo to každému dlouho, i v tom byl symbol … už nevím, komu se to podařilo, komu nikoli, ale na tohle moskevské dopoledne u Majakovského nikdy nezapomenu..

Na druhý pocitový ostrov mířím o jedenáct let dříve – je jím Londýn: přilétám v podvečer, mým cílem je místo doporučené „dobře informovanými kruhy“ nedaleko našeho velvyslanectví na Nothig Hill Gate oáza pro české poutníky, křesťanský útulek, vila Velehrad. Je pečlivě spravována Otcem Langem, jezuitou, a bydlí zde nastálo i ti, jejichž jména znám z vysílání BBC a čtu si je na zvonkovém panelu, když se tam ucházím o nocleh… Je mi povoleno, i když prý je už přímo rekordně plno. Je léto roku 1969, polovina srpna, ale z rok už okupované  ČSSR se stále může vyjíždět s vízem „ do všech států světa“. Přespávám ve vyfasovaném spacáku v jedné z garáži, je nás tu několik, ve vile už není místo, ale chodíme tam na snídaně a do koupelen… Jsem v Anglii na pozvání ekologického spolku, jehož člen na mne bude čekat v Liverpoolu, kde si jako externista ústeckého rádia chci nasbírat materiál pro reportáž „Po stopách Beatles“. Stane se. Pár dní tam uteklo jako voda, pochopitelně hltám město plnými doušky, vím kde je Penny Lane a Strawberry Fields, na dveře slavného lokálu na Mathew Street, kde to všechno začalo, vepisuju i svoje jméno a za ně přidám „RADIO ÚSTÍ“ . Za měsíc poté přijede do Čech můj anglický hostitel a my se s kolegyní Aninou z Docela malého divadla v Litvínově zase budeme starat o něho …

Ale zpátky k Velehradu: byl po příletu mojí první noční štací a po návratu z Liverpoolu se tady zastavuju po druhé. S Otcem Langem, když mu vyjevím, co zažívám už více než rok na jednotlivých štacích včetně bohosloveckého semináře v Litoměřicích se Znamením moci, slavným textem básníka Jana Zahradníčka, dokončeném těsně před jeho zatčením a devítiletém věznění poté, chystáme na nedělní odpoledne poetický piknik: na zahradě Velehradu mohu přednést Zahradníčkovu báseň… Nezůstane jen u ní, vzpomenu si, že v nedalekém Ipswichi po léta žije v House of Hope nemocný básník Ivan Blatný – a tak po Zahradníčkovi přidávám Blatného slavnou báseň Terrestris… Piknik se povedl – asi dvacítka převážně studentských posluchačů a stejný počet věkově odlehlejších diváků sedí kolem malého altánu na zahradě,po skončení přichází jakási dáma a z tašky vyndá bábovku, je už nakrájená, rozdává nám po kouscích, když podá poslední, vytáhne další… Otec Lang ji představuje : dnes už si nepamatuju, zda to byla hraběnka Kinská nebo Kolowratová, zahlédl jsem ji už dopoledne v kapli v londýnském centru, kde se každou neděli slouží česká mše… I já ještě něco přidám ze své zásobárny: Ortena, Hraběte, troufám si i na beatniky, což je v těchto místech poezie poněkud rouhavá, snažím se výběrem básní texty přizpůsobit , aby nezaznělo nějaké peprnější slovo… Takové bylo moje první sváteční odpoledne ve městě, které znám z filmů a románů, a teď je mohu i já „okrášlit poezií“..! Pak je večer, s jedním studentem se dohadujeme, že bychom mohli Blatného navštívit – otec Lang kamsi volá a přijíždí auto, jedeme směr Ipschwich na sjednanou adresu, ale ve vrátnici jsme odmítnuti – jednak je pozdě a Mr. Blatny má právě údobí, kdy se jeho maniodepresivní stav zhoršil… Rozhodujeme se, že se někde za něj pomodlíme a necháme se odvézt k nejbližšímu kostelu, odtud pak už do stanice metra Nothing Hill Gate a k Velehradu míříme po svých … Za pár dní se předčasně vracím do Prahy, při výročí okupace vypuknou protesty, po prvé od Srpna 68 je potlačuje i česká policie a komunistické milice… V podchodu metra uprostřed Václaváku páchne řadu dní slzný plyn a londýnský nedělní poetický piknik je vzpomínkou jakoby už z jiného světa….

A do třetice vyjímám z trezoru pocitových pokladů jedno představení v Praze ve Viole, pro mne svrchovaně památečné – v březnu L.P. 1966 přesně rok po smrti Václava Hraběte, básníka, který vstoupil plně do mého života až po svém odchodu z tohoto světa.

Ale nežli se k onomu večeru dostanu, jeden citát z diplomní magisterské práce o Václavu Hraběti, jedné z mnohých za těch brzy už pět desetiletí, co uběhne od konečného data jeho života. Řada vysokoškoláků mne při psaní oněch elaborátů kontaktuje, mám pro takové příležitosti připravenu po léta budovanou databázi pramenných textů, díky elektronické komunikaci mne to vůbec neobtěžuje, ba naopak, docela těší. Ona studentka-diplomantka z MU v Brně uvedla svoji práci „Mytizovaný a autentický Václav Hrabě“ citátem z interview se mnou v Mf Dnes. Redaktor mne oslovil konstatováním:„Každopádně teprve po Hrabětově smrti si všichni uvědomili rozsah jeho básnického talentu…“ Pamatuju, jak mne to tenkrát dost nazvedlo. A právě moji výbušnou reakci vložila studentka jako motto: „Jakpak všichni? Kdo ho kromě pár přátel z Violy tenkrát znal? Dneska se k němu hlásí kdekdo. V 60.  letech se Hrabě programově přednášel jenom v mém litvínovském divadle. My jsme z něj udělali generační ikonu a první neoficiální sbírku jsme mu vydali jako program našeho představení. Tři měsíce po něm zemřel v Praze mladý básník Ladislav Landa, ten ale neměl svého oddaného interpreta, toho psa, co se pustí po stopě. …. Tvrdošíjně jsem Hraběte prosazoval a mám radost, že se mi podařilo strhnout lavinu dalších nadšených šiřitelů…“ Co k  tomu dnes dodat? Stihli jsme za neuvěřitelně krátký, ale pro nás plodný a nezapomenutelný čas několika týdnů inscenovat všechny dostupné texty a sestavit z nich montáž nazvanou Stop-time s podtitulem „Rekviem za Václava Hraběte“. Jak vypadalo? Do publika usedávajícího v sále dlouho před začátkem představení byl vreprodukován jako nekonečná smyčka z magnetofonového záznamu šum pražské ulice, zprvu neznatelně, později s větší intenzitou, která vyvrcholila zvukovým symbolem – sílícím houkáním sanitky až k fortissimu . Pak ticho --- a začátek představení: tma a v tichých jako by z dálky přicházejících tónech znějí takty Lacrimosy z Mozartova Rekviem. Jak mne dojalo, když jsem při Formanově Amadeovi zjistil stejný úvodní postup s  totožnou sekvencí Lacrimosy!!! Postupně, jak vyjížděla světla, na horizontu jeviště objevila se zavěšená obří ojetá pneumatika z traktoru a v jejím středu zavěšený barokní relikviář s fluoreskujícími okraji. U vztyčeného neohoblovaného břevna na kraji jeviště odehrával se jakýsi protiděj k Hrabětově poezii - po částech přednášený text Vladimíra Holana,“ Sbohem“ z jeho Příběhů jako alegorie k osudu V. H. - podobenství o člověku, který se pomine hořem nad ztrátou smyslu života, když mu vítr poničí jím vlastnoručně vyrobená papírová paraplátka pro děti… Bylo to v oné době od nás příliš přímočaré podobenství, Holanova báseň končí dobrovolnou smrtí starce skokem do řeky, nicméně montáž Holan-Hrabě, jak se nám tenkrát zdálo, umocnila atmosféru. Časem se však Holanova poezie z představení vytratila, zůstal jenom Hrabě, jehož texty jsem tématicky seřadil do bloků podle jednotlivých zpěvů Rekviem .

Při oné památečné repríze ve Viole to bylo ještě čerstvé představení, třetí repríza po litvínovské premiéře – a tady teprve teď musím význam onoho pro mne tak památečného večera odhalit. Z Lochovic, básníkova rodiště i místa jeho posledního odpočinku, přijelo tenkrát do Prahy neočekávaně početné publikum zvláštním autobusem. Celá básníkova rodina, pro paní Hrabětovou jsme přivezli květiny – předáním kytice básníkově matce začalo celé představení ,na které přišli i Hrabětovi přátelé, spolužáci z vysoké školy i hořovického  gymnázia, které dnes nese jeho jméno …

Dodnes si vybavuji pocit, kterým jsem vnímal přítomnost básníkova otce: když jsem přednášel verše „…bude ráno, šedé a moudré jako vlasy mého otce“ on seděl těsně pode mnou a já utkvěl na ošedlé hlavě pohledem a mohl se vlasů dechem dotknout…Nemohl jsem tušit, že za rok ho už nebude, že neunese tíhu přežití svého syna a odejde za ním … Tu báseň neříkám často – žije v ní ten drahý člověk a není dobré ho bezdůvodně vyvolávat…

To byla moje poslední vzpomínková relikvie – psal se tenkrát rok 1966. A pak další léta a dlouhá desetiletí s jeho básněmi na školách, v klubech, písničkových festivalech a často jen tak v malém okruhu spřízněných duší… Prokřížil jsem hodně krát všechny kraje této země s poezií mně blízkou, srdeční, jak se teď říká…Byla to a dosud je nekonečná setba slov, veršů a slok básní a věřím, že nepadala na úhor a klíčí… A to je snad i to, co tu po mně zůstane…

V červenci 1965 přinesl obsáhlý text o litvínovském Docela malém divadle a Mirku Kováříkovi The Village Voice. Bylo dva měsíce od vyhoštění Allena Ginsberga z Československa.

 

Foto: Archiv Mirka Kováříka a František Heřman

Foto týdne

 

 

Jste náš host číslo

7076548

Melanž

  • Dubnoví oslavenci I

     

    * 3. 4. 1961 (60 let) Eddie Murphy, Edward Regan Murphy se narodil v Brooklynu v New Yorku, USA), americký herec a komik. Murphy byl součástí obsazení Saturday Night Live během let 1980 až 1984. Pracoval jako stand up komik a umístil se v žebříčku Comedy Central 100 Nejlepších komiků všech dob na 10. místě. Za své herecké výkony získal několik nominací na Zlatý glóbus a v roce 2007 cenu získal v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za výkon ve filmu Dreamgirls.[1] Mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Cesta do Ameriky, Policajt v Beverly Hills a též Záměna. Murphy také propůjčil svůj hlas oslíku ze série filmů Shrek. V některých filmech hrál dokonce více rolí najednou, například ve filmech Zamilovaný profesor nebo Norbit. Do češtiny je Eddie Murphy nejčastěji dabován Oldřichem Kaiserem, Zdeňkem Mahdalem a Tomášem Juřičkou.  Eddie má svou hvězdu v hollywoodském chodníku slávy.  

     

     

    *9. 4. 1891 (130 let) Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, Král komiků, český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, který se díky své nespoutané živelnosti, improvizaci a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích. Každodenně sportoval, ve své vile měl velkou tělocvičnu a u vily bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář. Smutný starý muž zemřel 31. ledna 1962. Zchudlý milionář musel jezdit po trochu potupných estrádách pro pracující. Ale jeden vtip si neodpustil – vstoupil na jeviště, pokrývku hlavy zavěsil na věšák a řekl – pověsíme čepičku. Alexej Čepička byl obávaný minstr obrany a Gottwaldův zeť.

     

    *16. 4. 1961 (60 let) Jiří Plocek, jemný, avšak pracovitý intelektuál, publicista, hudebník a hudební redaktor. Vystudovaný biochemik pracoval několik let v akademickém výzkumu, s rodinou byl na stáži v USA. Jak říká legenda, po návratu do vlasti chtěl dále mluvit s dětmi anglicky, aby o tuto znalost jazyka nepřišli. Děti prý odmítly – nebudou mluvit s člověk s tak těžkým přízvukem. Profesionální hudebník (skupina Poutníci), po odchodu Roberta Křesťana a Luboše Maliny založil vlastní skupinu Teagrass. Hudební producent a vydavatel (vlastní vydavatelství GNOSIS BRNO provozoval v letech 1995-2005 ). V letech 2006-2016 pracoval v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Jako publicista přispíval do Literárních novin (2007-2009), kde v roce 2008 redigoval stránky věnované umění. Je spoluzakladatelem družstva Kulturní noviny v roce 2009. V letech 2009-2018 byl předsedou představenstva družstva a šéfredaktorem.

    Je autorem knih Hudba středovýchodní Evropy (Torst 2003), Kroužení (o Vysočině, hudbě v pohybu a jednom festivalu, MKS Náměšť nad Oslavou 2015), Jazzová odyssea (Galén 2018) a pořadatelem knih Sešlost u Nečasů (k 80.narozeninám Jaromíra Nečase, GNOSIS BRNO 2002), Sušilovské zrcadlo (Folklorum 2005) a Malé příběhy velkých dějin (Kuřim 2018).

     

    * 18. 4. 1951 (70 let) Naďa Konvalinková, herečka. K divadlu se dostala poprvé při studiu na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze. Na lidové škole umění se pak připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. Studovala v ročníku spolu Borisem Rösnerem, Evou Jakoubkovou a Lornou Vančurovou. K jejím profesorům na DAMU patřili např. Vlasta Fabianová, Václav Voska a František Salzer. Po absolutoriu DAMU působila nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni (1973–1976), poté přešla do Městských divadel pražských (1976–1994). Zpočátku hrála většinou mladé naivky a prosté dívky (viz jednu z nejznámějších filmových rolí Nadi Konvalinkové, dívenku Květušku z filmu Adéla ještě nevečeřela), s přibývajícím věkem se postupně přehrála do polohy zralých žen a hodných i moudrých maminek. Čtvrt století byl jejím manželem talentovaný, avšak svébytný herec Oldřich Kaiser. Z manželství se v roce 1983 narodila dcera Karolína. Konvalinková je patronkou nadačního fondu pro opuštěné děti Rozum a cit; sama byla po rozvodu rodičů zhruba rok v dětském domově. Tehdy jí bylo 10 let a spolu se sestrou byla poté svěřena do péče babičce.

     

     

    * 18. 4. 1961 (60 let) herec Pavel Kříž alias Štěpánek ze seriálu o básnících. Brněnský rodák po úspěchu Kleinovy filmové série o básnících emigroval v roce 1988 zprvu do Velké Británie, odtud pak do Kanady. Ve Vancouveru vystudoval tamní chvalně známou univerzitu a věnoval se profesi psychoterapeuta.…Když se po několika letech vrátil do vlasti k další filmové práci, takřka nemluvil česky, zcela se sžil s novým prostředím. Žije střídavě v Kanadě a v Česku, slaví Chanuku i Vánoce.

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Marty Newton, Sandy Nosek, Zdeněk Nossberger, Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz